Andrij Parubij
Obsah boxu
| Andrij Parubij | |
|---|---|
| Soubor:Андрій Парубій (портрет).jpg | |
| Andrij Parubij | |
| Celé jméno | Andrij Volodymyrovyč Parubij (Андрій Володимирович Парубій) |
| Datum narození | 31. ledna 1971 |
| Místo narození | Červonohrad, Lvovská oblast, 🇺🇦 Ukrajinská SSR |
| Národnost | ukrajinská |
| Web | Facebooková stránka |
.jpg){kind=link}
Andrij Volodymyrovyč Parubij (ukrajinsky Андрій Володимирович Парубій, * 31. ledna 1971, Červonohrad) je ukrajinský politik, který v letech 2016 až 2019 zastával funkci předsedy Nejvyšší rady Ukrajiny, ukrajinského parlamentu[1]. Je jednou z nejvýraznějších postav ukrajinské politické scény po získání nezávislosti, zejména v souvislosti s Oranžovou revolucí a Euromajdanem. Během Euromajdanu působil jako velitel (komandant) protestního hnutí a jeho sebeobranných složek[2]. V současnosti je poslancem za stranu Evropská solidarita Petra Porošenka.
Jeho politická kariéra je vnímána kontroverzně, a to zejména kvůli jeho ranému působení v krajně pravicových a nacionalistických organizacích v 90. letech.
💼 Politická kariéra
✊ Disent a počátky v nacionalistickém hnutí
Parubij se stal politicky aktivním již v mládí jako součást hnutí za nezávislost Ukrajiny na konci 80. let. V roce 1988 byl zatčen za účast na nelegální demonstraci. Byl jedním ze zakladatelů a vůdců polovojenské nacionalistické mládežnické organizace "Patriot Ukrajiny"[3].
V roce 1991 spoluzakládal Sociálně-národní stranu Ukrajiny (SNPU), krajně pravicovou stranu, která používala symboliku připomínající vlčí hák (Wolfsangel), symbol spojený s některými jednotkami SS. Strana se později přetransformovala v umírněnější a dnes mainstreamovou stranu Svoboda[4]. Parubij stranu opustil v roce 2004. Sám své působení v těchto organizacích popisuje jako součást boje za ukrajinskou nezávislost a odmítá spojování s neonacismem.
🍊 Oranžová revoluce a vstup do mainstreamu
Během Oranžové revoluce v roce 2004 byl Parubij velitelem stanového městečka na Majdanu Nezaležnosti v Kyjevě. V tomto období se odklonil od krajně pravicové politiky a vstoupil do prozápadního, středopravého bloku Naše Ukrajina tehdejšího prezidenta Viktora Juščenka. V roce 2007 byl za tuto stranu poprvé zvolen poslancem Nejvyšší rady[5]. Později přešel do strany Baťkivščyna Julije Tymošenkové.
Revoluce důstojnosti (Euromajdan) a vzestup
Parubij se stal jednou z klíčových tváří a organizátorů Euromajdanu (Revoluce důstojnosti) na přelomu let 2013 a 2014. Působil jako velitel (komandant) protestního hnutí a koordinoval činnost dobrovolnických sebeobranných oddílů (tzv. "sotní"), které chránily protestní tábor na Majdanu[6]. V této roli byl zodpovědný za bezpečnost a logistiku celého protestu.
Po svržení prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny (RNBO)[7]. V této funkci dohlížel na počátky antiteroristické operace (ATO) proti Ruskem podporovaným separatistům na Donbasu a na obnovu bojeschopnosti ukrajinské armády po anexi Krymu. Na funkci rezignoval v srpnu 2014.
🏛️ Předseda Nejvyšší rady (2016–2019)
Po parlamentních volbách v roce 2014 byl Parubij zvolen za stranu Lidová fronta Arsenije Jaceňuka a stal se prvním místopředsedou parlamentu. Dne 14. dubna 2016 byl zvolen předsedou Nejvyšší rady a v této funkci setrval až do roku 2019[8].
Jako předseda parlamentu dohlížel na přijetí řady klíčových reforem a zákonů, které měly posílit ukrajinskou suverenitu a směřování na Západ:
- Prosazoval zákony o dekomunizaci a zákony posilující status ukrajinského jazyka.
- Byl klíčovou postavou při schvalování ústavních změn, které zakotvily strategický kurz Ukrajiny na získání plnohodnotného členství v Evropské unii a NATO[9].
- Aktivně se podílel na snahách o získání autokefality (nezávislosti) pro Pravoslavnou církev Ukrajiny.
Po volbách v roce 2019, ve kterých zvítězila strana Služebník lidu Volodymyra Zelenského, Parubij skončil ve funkci předsedy, ale byl znovu zvolen poslancem, tentokrát za stranu Evropská solidarita Petra Porošenka, v jejímž poslaneckém klubu působí dodnes.
✨ Pro laiky
Představit si Andrija Parubije znamená vidět ztělesnění ukrajinského revolucionáře, který prošel dlouhou cestou od radikálního nacionalisty až po jednoho z nejvyšších ústavních činitelů.
Jeho příběh lze rozdělit do dvou hlavních kapitol: 1. Mladý radikál (90. léta): V době, kdy se Ukrajina vymanila ze Sovětského svazu, byl Parubij u zrodu velmi tvrdých, nacionalistických a polovojenských skupin. Jeho cílem byla silná a nezávislá Ukrajina, ale metody a symbolika těchto skupin byly velmi kontroverzní. Pro své kritiky je tato část jeho minulosti trvalou skvrnou. 2. Organizátor revolucí a státník (po roce 2004): Během velkých prozápadních protestů – Oranžové revoluce a zejména Euromajdanu – se stal klíčovým organizátorem. Na Euromajdanu byl v podstatě "šéfem bezpečnosti" celého protestního tábora. Jeho organizační schopnosti a autorita z něj udělaly respektovanou postavu. Díky tomu se po revoluci dostal do nejvyšších pater politiky a stal se předsedou parlamentu, což je v podstatě pozice "šéfa všech poslanců".
Stručně řečeno, Parubij je muž, který stál v první linii u všech klíčových momentů moderní ukrajinské historie. Pro své příznivce je to statečný patriot a architekt dvou revolucí, který pomohl nasměrovat Ukrajinu na Západ. Pro své odpůrce je to kontroverzní postava, která se nikdy plně nezbavila stínů své krajně pravicové minulosti.
Reference
- ↑ Rada appoints Andriy Parubiy its new speaker - UNIAN
- ↑ Ukraine's Euromaidan squads guard Kiev as police disappear - The Guardian
- ↑ How Ukraine’s far-right Patriot of Ukraine group is struggling to survive
- ↑ Ukraine's Freedom party: 'We are the opposition to the opposition' - The Guardian
- ↑ Verkhovna Rada of Ukraine of the 6th convocation - Ukrayinska Pravda
- ↑ Ukraine crisis: the man who turned protesters into an army - The Independent
- ↑ Ukraine's security chief Parubiy resigns - Reuters
- ↑ Ukrainian Parliament Appoints Groysman As Prime Minister
- ↑ Why Ukraine’s Historic NATO Vote Matters - Atlantic Council