Pop-art

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox Umělecký směr Pop-art (z anglického popular art, tj. populární, masové umění) je umělecký směr, který se začal formovat v polovině 50. let 20. století nezávisle na sobě ve Velké Británii a ve Spojených státech. Svého vrcholu dosáhl v 60. letech. Pop-art zpochybnil tradice a konvence tzv. "vysokého umění" tím, že do své tvorby začleňoval náměty a techniky z populární a masové kultury, jako jsou reklama, komiks, celebrity a produkty denní spotřeby. Stal se uměleckým odrazem poválečné konzumní společnosti a jejího vizuálního jazyka.

Hlavním cílem pop-artu bylo setřít hranice mezi "vysokým" uměním a "nízkou" kulturou. Umělci se inspirovali světem, který je obklopoval – světem supermarketů, televize, filmových hvězd a masově vyráběných produktů. Často používali techniky vypůjčené z komerční sféry, jako je sítotisk, aby zdůraznili neosobní a sériový charakter svých děl, čímž ironicky komentovali povahu masové produkce.

📜 Historie a vznik

Pop-art nevznikl jako jednotné hnutí s manifestem, ale spíše jako přirozená reakce umělců na společenské změny po druhé světové válce. Jeho kořeny lze nalézt ve Velké Británii a následně se plně rozvinul v USA.

🇬🇧 Britské kořeny

První impulsy k pop-artu přišly z Londýna v polovině 50. let. Zde se zformovala skupina umělců, kritiků a architektů zvaná Independent Group (Nezávislá skupina), která se scházela v Institute of Contemporary Arts. Členové jako Richard Hamilton, Eduardo Paolozzi a kritik Lawrence Alloway (který je považován za autora termínu "pop-art") zkoumali vizuální jazyk americké masové kultury, která do poválečné, stále ještě přídělovým systémem sužované Británie pronikala jako symbol prosperity a moderního života.

Za jedno z prvních děl pop-artu je považována koláž Eduarda Paolozziho I was a Rich Man's Plaything (Byl jsem hračkou bohatého muže) z roku 1947, která obsahuje slovo "pop". Definitivním manifestem britského pop-artu se však stala až koláž Richarda Hamiltona z roku 1956 s názvem Just what is it that makes today's homes so different, so appealing? (Co jen činí dnešní domovy tak odlišnými, tak přitažlivými?). Dílo satiricky zobrazuje moderní domácnost zaplněnou symboly konzumu – od kulturisty s lízátkem s nápisem "POP" přes televizi až po logo automobilky Ford.

🇺🇸 Americký rozmach

Zatímco britský pop-art byl spíše akademickou a ironickou reflexí americké kultury z dálky, americký pop-art byl přímou a často oslavnou reakcí na prostředí, ve kterém umělci žili. Vznikl na konci 50. let jako protipól k tehdy dominantnímu abstraktnímu expresionismu, který byl vnímán jako příliš elitářský, introspektivní a odtržený od reality.

Umělci jako Robert Rauschenberg a Jasper Johns (často označovaní jako "neo-dadaisté" nebo předchůdci pop-artu) začali do svých děl začleňovat reálné předměty, jako jsou vlajky, terče nebo novinové výstřižky, a tím otevřeli cestu pro novou generaci.

Na začátku 60. let se v New Yorku objevila skupina umělců, která definovala americký pop-art:

Andy Warhol začal vystavovat své obrazy plechovek Campbellovy polévky a lahví Coca-Coly.
Roy Lichtenstein se proslavil velkoformátovými malbami, které napodobovaly styl a techniku komiksových sešitů.
James Rosenquist využíval své zkušenosti malíře billboardů k tvorbě monumentálních, fragmentovaných obrazů.
Claes Oldenburg vytvářel obří sochy a měkké plastiky běžných předmětů, jako jsou hamburgery nebo rtěnky.

Americký pop-art byl odvážnější, barevnější a méně teoretický než jeho britský protějšek. Přímo se zmocnil ikon amerického života a povýšil je na umělecká díla.

🎨 Charakteristické rysy

Pop-art je snadno rozpoznatelný díky svým specifickým vizuálním prvkům a tématům.

Náměty z masové kultury: Umělci čerpali inspiraci z věcí, které viděl každý. Patřily sem:

   *   **Produkty denní spotřeby:** Plechovky polévek, lahve od nápojů, krabice od čisticích prostředků (Warholovy Brillo Boxes).
   *   **Komiks: Zvětšené panely z komiksových sešitů, včetně textových bublin a zvukových efektů (Lichtensteinovo Whaam!).
   *   **Reklama: Loga, slogany a vizuální styl komerčních inzerátů.
   *   **Celebrity:** Portréty filmových hvězd, hudebníků a politiků (Marilyn Monroe, Elvis Presley, Mao Ce-tung).

Jasné a výrazné barvy: Používání plochých, často primárních barev bez stínování, podobně jako v komerčním tisku.
Opakování a sériovost: Mnohá díla, zejména od Warhola, byla založena na opakování jednoho motivu v řadě, což odkazovalo na masovou výrobu a zároveň desenzibilizovalo diváka vůči zobrazovanému tématu.
Neosobní techniky: Umělci často potlačovali svůj osobní rukopis a používali techniky, které působily mechanicky a neosobně. Sítotisk (serigrafie) se stal pro Warhola klíčovým nástrojem, protože mu umožňoval snadno reprodukovat obrazy.
Ironie a dvojznačnost: Není vždy jasné, zda pop-art konzumní kulturu oslavuje, nebo kritizuje. Tato nejednoznačnost je jedním z jeho hlavních rysů.
Velké formáty: Mnoho pop-artových děl je monumentálních rozměrů, což jim dodává na působivosti a odkazuje na velkoplošné reklamní poutače.

🌍 Hlavní představitelé a jejich díla

Spojené státy americké

Andy Warhol (1928–1987): Nejslavnější postava pop-artu. Jeho studio, nazvané The Factory, se stalo epicentrem newyorské umělecké scény. Proslul svými sítotisky celebrit (Marilyn Diptych), produkty (Campbell's Soup Cans) a sérií Death and Disaster.
Roy Lichtenstein (1923–1997): Proslavil se adaptacemi komiksových políček. Pečlivě ručně maloval tzv. Ben-Dayovy tečky, aby napodobil vzhled levného tisku. Jeho díla jako Drowning Girl a Whaam! jsou ikonami hnutí.
Claes Oldenburg (*1929): Sochař známý svými obrovskými replikami každodenních předmětů, které umisťoval do veřejného prostoru (např. obří kolíček na prádlo nebo lžíce s třešní). Vytvářel také "měkké sochy" z vinylu a látky.
James Rosenquist (1933–2017): Jeho obrazy připomínají obrovské, chaotické koláže, které kombinují fragmenty reklam, aut a potravin. Jeho nejznámějším dílem je monumentální malba F-111.
Robert Rauschenberg (1925–2008): Jeho "kombinované malby" (Combines), které spojovaly malbu s nalezenými objekty (např. vycpaná zvířata, pneumatiky), byly klíčovým mostem mezi abstraktním expresionismem a pop-artem.

Velká Británie

Richard Hamilton (1922–2011): Považován za otce britského pop-artu. Jeho práce byla více intelektuální a analytická. Definoval pop-art jako "populární, pomíjivý, postradatelný, levný, masově vyráběný, mladý, vtipný, sexy, trikový, okouzlující a velký byznys."
Eduardo Paolozzi (1924–2005): Jeden z prvních umělců, který systematicky pracoval s obrazy z amerických časopisů a reklam ve svých kolážích.
David Hockney (*1937): Ačkoliv je jeho kariéra mnohem širší, jeho raná tvorba ze 60. let, zejména obrazy kalifornských bazénů, nese silné znaky pop-artu.

⚙️ Techniky a materiály

Pop-artoví umělci záměrně sahali po technikách a materiálech spojených s komerčním světem, aby narušili tradiční představu o umělecké tvorbě.

Sítotisk (Serigrafie): Tato technika, používaná v reklamním tisku, se stala synonymem pro Andyho Warhola. Umožňovala rychlou a přesnou reprodukci fotografií a dalších obrazů, čímž eliminovala jedinečnost uměleckého díla.
Akrylová barva: Nový typ barvy, který rychle schnul a umožňoval vytvářet jasné, ploché a jednolitě barevné povrchy bez viditelných tahů štětcem.
Koláž: Zvláště v počátcích hnutí byla klíčovou technikou, která umožňovala přímé začlenění prvků z masových médií (časopisy, noviny) do uměleckého díla.
Ben-Dayovy tečky: Technika používaná v tisku pro vytvoření barevných odstínů pomocí malých barevných teček. Roy Lichtenstein ji proslavil tím, že ji pečlivě napodoboval v ruční malbě.
Netradiční sochařské materiály: Claes Oldenburg používal materiály jako vinyl, pěnovou gumu nebo sádru k vytvoření svých "měkkých soch", které deformovaly a parodovaly pevné předměty.

💬 Kritika a odkaz

V době svého vzniku byl pop-art často terčem ostré kritiky. Mnozí kritici, zvyklí na hlubokou spiritualitu abstraktního expresionismu, ho považovali za povrchní, nevkusný a komerční. Obviňovali ho z toho, že není skutečným uměním, ale pouhým kopírováním.

Navzdory počátečnímu odmítání se pop-art stal jedním z nejvlivnějších uměleckých směrů 20. století. Jeho odkaz je patrný dodnes:

**Demokratizace umění:** Pop-art zpřístupnil umění širšímu publiku tím, že používal srozumitelné a známé náměty.
**Vliv na postmodernismus: Jeho zpochybňování originality, práce s citacemi a stírání hranic mezi kulturami předznamenalo klíčové myšlenky postmoderního umění.
**Inspirace pro design a módu:** Vizuální styl pop-artu silně ovlivnil grafický design, módu a hudební kulturu (např. obal alba The Velvet Underground & Nico od Andyho Warhola).
**Trvalá popularita:** Díla pop-artu patří k nejžádanějším na aukcích a jsou neustále vystavována v galeriích po celém světě, což svědčí o jejich trvalé přitažlivosti.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si, že umělec místo malování krajiny nebo portrétu vezme obyčejnou plechovku od polévky, kterou zná každý ze supermarketu, a namaluje ji na obrovské plátno. Nebo si vezme okénko z komiksu a zvětší ho tak, že jsou vidět i jednotlivé tečky, ze kterých je obrázek vytištěn. Přesně to je podstata pop-artu.

Umělci v 60. letech se rozhodli, že umění nemusí být jen o vážných a vznešených tématech. Chtěli ukázat, že i věci z našeho každodenního života – reklamy, jídlo, celebrity z televize – mohou být zajímavým námětem pro umělecké dílo. Bylo to, jako by řekli: "Podívejte, svět kolem nás je plný obrazů, tak proč bychom je nemohli použít?" Pop-art je tedy oslavou (a někdy i ironickým komentářem) moderního, konzumního světa, který všichni známe.

Šablona:Aktualizováno