Karel II. Stuart

Rozbalit box

Obsah boxu

Karel II. Stuart (anglicky Charles II; 29. května 1630 – 6. února 1685) byl panovník Anglie, Skotska a Irska. Jeho vláda je spojena s obdobím restaurace monarchie po éře Anglického společenství pod vedením Olivera Cromwella.

Jeho otec, král Karel I. Stuart, byl popraven v Londýně v roce 1649 na vrcholu anglické občanské války. Ačkoliv skotský parlament Karla II. prohlásil králem již 5. února 1649, Anglie vstoupila do období známého jako Interregnum. Po porážce v bitvě u Worcesteru v roce 1651 Karel uprchl do kontinentální Evropy, kde strávil devět let v exilu ve Francii, Nizozemské republice a Španělském Nizozemí.

Politická krize, která následovala po smrti Olivera Cromwella v roce 1658, vedla k obnovení monarchie a Karel byl v roce 1660 pozván zpět do Británie. Jeho vláda, známá jako období Restaurace, byla v ostrém kontrastu s předchozí puritánskou érou. Proslul jako „Veselý monarcha“ (The Merry Monarch) díky živosti a hedonismu svého dvora. Zrušil puritánské zákony, znovu otevřel divadla a podporoval umění a vědu, například založením Královské společnosti.

Jeho vláda však čelila i značným výzvám, včetně Velkého moru v Londýně (1665), Velkého požáru Londýna (1666), druhé a třetí anglo-nizozemské války. Zásadním politickým tématem byly spory s parlamentem a náboženské napětí mezi anglikány, katolíky a protestantskými nonkonformisty. Ke konci jeho vlády se vyhrotila tzv. Vylučovací krize, kdy se část politické elity snažila zabránit nástupnictví jeho katolického bratra Jakuba. Během této krize se zformovaly první britské politické strany – Whigové a Toryové.

Ačkoliv se oženil s portugalskou princeznou Kateřinou z Braganzy, jejich manželství zůstalo bezdětné. Karel II. však zplodil nejméně 12 nelegitimních dětí s různými milenkami, mezi nejznámější patřili James Scott, 1. vévoda z Monmouthu a herečka Nell Gwyn. Na smrtelné posteli konvertoval ke katolictví a po jeho smrti v roce 1685 na trůn nastoupil jeho bratr Jakub.

📜 Život před restaurací

👑 Princ z Walesu a občanská válka

Karel se narodil 29. května 1630 v Paláci svatého Jakuba v Londýně jako druhý syn krále Karla I. a jeho manželky Henriety Marie, sestry francouzského krále Ludvíka XIII.. Jeho starší bratr zemřel krátce po narození, a tak se Karel stal následníkem trůnu s titulem Princ z Walesu.

Jeho dětství bylo poznamenáno rostoucím napětím mezi jeho otcem a parlamentem, které nakonec v roce 1642 přerostlo v anglickou občanskou válku. Jako dvanáctiletý chlapec byl přítomen v bitvě u Edgehill a strávil následující roky v hlavním štábu royalistů v Oxfordu. V roce 1645, ve věku čtrnácti let, byl jmenován formálním velitelem royalistických sil v západní Anglii. S postupující porážkou royalistů byl však nucen v roce 1646 uprchnout z Anglie, nejprve na Scilly a poté na ostrov Jersey, než se připojil ke své matce v Paříži u dvora svého bratrance, mladého krále Ludvíka XIV..

✈️ Exil (1649–1660)

Po popravě jeho otce 30. ledna 1649 byl Karel okamžitě uznán za krále Skotska jako Karel II. Skotští presbyteriáni však jeho podporu podmínili přijetím jejich náboženských a politických požadavků. Karel neochotně souhlasil a v roce 1650 přistál ve Skotsku. 1. ledna 1651 byl ve Scone korunován skotským králem.

Oliver Cromwell mezitím vpadl do Skotska a porazil Karlovu armádu v bitvě u Dunbaru. Karel se rozhodl pro riskantní krok a v čele skotské armády vtrhl do Anglie v naději, že zde vyvolá royalistické povstání. Jeho tažení však skončilo katastrofální porážkou v bitvě u Worcesteru 3. září 1651.

Následoval dramatický šestitýdenní útěk, během něhož se Karel skrýval před parlamentními vojáky. Nejslavnější epizodou je jeho ukrytí v dutině dubu v Boscobel House, který se od té doby nazývá Royal Oak. S pomocí sítě royalistických sympatizantů se mu nakonec podařilo dostat se do Francie. Zbytek Interregna strávil v chudobě a politické bezmoci, putoval mezi francouzským, nizozemským a španělským dvorem a neúspěšně se snažil získat podporu pro svou věc.

👑 Obnovení monarchie (Restaurace)

🏛️ Návrat na trůn

Po smrti Olivera Cromwella v roce 1658 se Protektorát pod vedením jeho syna Richarda Cromwella rychle zhroutil. V nastalém politickém chaosu se klíčovou postavou stal generál George Monck, velitel anglických vojsk ve Skotsku. Monck se svou armádou přitáhl do Londýna, převzal kontrolu a vynutil si svolání nového parlamentu.

Tento parlament, známý jako Convention Parliament, byl převážně royalistický. Karel mezitím vydal 4. dubna 1660 Bredskou deklaraci, v níž slíbil amnestii pro zločiny spáchané během občanské války a Interregna (s výjimkou tzv. královrahů, kteří podepsali rozsudek smrti jeho otce), náboženskou toleranci, vyplacení žoldu armádě a uznání majetkových změn. Deklarace byla přijata s nadšením a parlament formálně pozval Karla k návratu na trůn.

Karel II. přistál v Doveru 25. května 1660 a 29. května, v den svých třicátých narozenin, triumfálně vjel do Londýna. Jeho návrat byl bouřlivě oslavován a znamenal konec jedenáctiletého republikánského experimentu.

🎭 "Veselý monarcha" a dvůr

Karel II. byl pravým opakem strohých a zbožných puritánů. Byl vtipný, šarmantní a miloval zábavu, což mu vyneslo přezdívku „Veselý monarcha“. Jeho dvůr se stal centrem radosti, luxusu a uměleckého života. Jedním z jeho prvních činů bylo zrušení zákazu divadelních představení. Divadla byla znovu otevřena a poprvé v anglické historii se na jevišti objevily profesionální herečky.

Král byl velkým mecenášem umění a věd. Podporoval malíře jako Peter Lely, skladatele jako Henry Purcell a architekta Christophera Wrena, který po Velkém požáru vedl obnovu Londýna. V roce 1662 udělil královskou listinu Královské společnosti v Londýně pro rozvoj přírodních věd, čímž podpořil vědecký výzkum a osobnosti jako Isaac Newton, Robert Boyle a Robert Hooke.

⚖️ Vláda a politika

⛪ Náboženské otázky

Navzdory slibům z Bredské deklarace se náboženská tolerance ukázala být těžko prosaditelná. Silně anglikánský parlament prosadil v letech 1661–1665 sérii zákonů známých jako Clarendonův kodex. Tyto zákony obnovily nadvládu Anglikánské církve a tvrdě postihovaly katolíky i protestantské nonkonformisty (např. puritány a kvakery).

Sám Karel byl nábožensky tolerantní a sympatizoval s katolicismem, k čemuž přispěla jeho katolická matka a léta strávená v katolických zemích. V roce 1670 uzavřel tajnou Doverskou smlouvu s francouzským králem Ludvíkem XIV., v níž se zavázal, že v budoucnu konvertuje ke katolicismu výměnou za štědré francouzské finanční subvence. V roce 1672 se pokusil prosadit Deklaraci o shovívavosti, která by pozastavila platnost trestních zákonů proti katolíkům a nonkonformistům, ale parlament ho donutil ji odvolat.

🔥 Velké katastrofy

Karlovu vládu postihly dvě obrovské katastrofy. V letech 1665–1666 zasáhla Londýn poslední velká epidemie dýmějového moru v Anglii, známá jako Velký mor v Londýně. Zemřelo při ní odhadem 100 000 lidí, což byla téměř čtvrtina tehdejší populace města. Král a jeho dvůr uprchli z Londýna do Salisbury a Oxfordu.

Krátce poté, co mor polevil, vypukl 2. září 1666 Velký požár Londýna. Požár zuřil čtyři dny a zničil přes 13 000 domů, 87 kostelů včetně původní katedrály svatého Pavla a většinu středověkého centra města. Karel II. se osobně a energicky zapojil do hašení a organizace pomoci, čímž si získal obdiv veřejnosti. Požár paradoxně pomohl zastavit šíření moru zničením nehygienických čtvrtí.

🌍 Zahraniční politika a války

Zahraniční politika byla dominována soupeřením s Nizozemskou republikou, která byla hlavním obchodním konkurentem Anglie. To vedlo ke druhé (1665–1667) a třetí (1672–1674) anglo-nizozemské válce. Tyto války byly nákladné a ne vždy úspěšné. Během druhé války utrpěla Anglie potupnou porážku, když nizozemské loďstvo pod vedením admirála de Ruytera vplulo do ústí Temže a zničilo část anglické flotily kotvící v Medway.

V rámci spojenectví s Francií se Karel snažil oslabit nizozemskou moc. Jeho profrancouzská politika a finanční závislost na Ludvíku XIV. však byly v Anglii velmi nepopulární a vyvolávaly podezření z jeho skrytých katolických a absolutistických tendencí.

📜 Vznik politických stran

V pozdních 70. letech 17. století otřásl Anglií tzv. Papežské spiknutí (Popish Plot), smyšlené spiknutí s cílem zavraždit Karla a dosadit na trůn jeho katolického bratra Jakuba, vévodu z Yorku. Ačkoliv bylo spiknutí dílem podvodníka Tita Oatese, vyvolalo v zemi vlnu protikatolické hysterie.

Tato krize vedla k pokusům parlamentu schválit zákon, který by Jakuba vyloučil z následnictví trůnu (tzv. Vylučovací krize, Exclusion Crisis). Během těchto sporů se zformovaly dvě jasně vymezené politické frakce:

• Whigové: Podporovali nadvládu parlamentu a snažili se vyloučit Jakuba z následnictví.
• Toryové: Hájili princip dědičné monarchie a božského práva králů a stavěli se proti vyloučení.

Karel II. nakonec krizi politicky zvládl. Několikrát rozpustil parlament a s pomocí francouzských financí vládl v posledních letech svého života bez něj. Tím sice porazil Whigy, ale zároveň prohloubil politické rozdělení země.

👨‍👩‍👧‍👦 Osobní život a potomstvo

💍 Manželství s Kateřinou z Braganzy

V roce 1662 se Karel oženil s portugalskou infantkou Kateřinou z Braganzy. Manželství bylo politicky výhodné, protože přineslo Anglii cenné věno v podobě přístavů Tanger v Maroku a Bombaj v Indii, a také obchodní výhody. Kateřina je také připisována popularizace pití čaje v Anglii.

Manželství však bylo poznamenáno Karlovou neustálou nevěrou a Kateřininou neschopností porodit dědice. Přestože prodělala několik potratů, nikdy neporodila živé dítě. Karel se k ní však choval s respektem a odmítl se s ní rozvést, i když na něj byl v tomto směru vyvíjen politický tlak, aby si vzal protestantskou nevěstu, která by mu mohla dát následníka.

❤️ Milenky a nelegitimní děti

Karel II. byl proslulý svým bouřlivým milostným životem. Měl mnoho milenek, z nichž některé získaly značný vliv a bohatství. Mezi nejznámější patří:

• Barbara Palmer, 1. vévodkyně z Clevelandu: Krásná, ale panovačná aristokratka, která mu porodila pět dětí.
• Nell Gwyn: Původně prodavačka pomerančů, později populární komediální herečka. Byla známá svým vtipem a lidovým původem. Porodila Karlovi dva syny.
• Louise de Kérouaille, vévodkyně z Portsmouthu: Francouzská aristokratka, která na anglickém dvoře zároveň sloužila zájmům Ludvíka XIV.

Karel oficiálně uznal 12 nelegitimních dětí. Mnohým z nich udělil vévodské tituly a zaopatřil je majetkem. Jeho nejstarší a nejoblíbenější syn, James Scott, 1. vévoda z Monmouthu, se později stal ústřední postavou povstání proti Jakubovi II. Mnoho dnešních britských aristokratických rodů, včetně princezny Diany a jejích synů, jsou potomky Karla II.

✝️ Poslední léta a smrt

V posledních letech své vlády, po porážce Whigů ve Vylučovací krizi, vládl Karel jako téměř absolutní monarcha bez parlamentu. Potlačil opozici a upevnil královskou moc.

Ráno 2. února 1685 utrpěl náhlý záchvat (pravděpodobně mrtvice nebo selhání ledvin). Po čtyřech dnech agónie, během nichž byl na smrtelné posteli tajně přijat do katolické církve, zemřel 6. února 1685 ve Whitehallském paláci ve věku 54 let. Jeho poslední slova prý byla omluvou dvořanům za to, že je "tak nesmírně dlouho umírajícím", a prosba, aby se postarali o jeho milenku Nell Gwyn: "Nenechte ubohou Nelly hladovět."

Byl pohřben ve Westminsterském opatství. Jeho nástupcem se stal jeho bratr Jakub jako Jakub II. v Anglii a Jakub VII. ve Skotsku.

💡 Pro laiky

• Restaurace monarchie: Jednoduše řečeno, je to období, kdy se do Anglie po letech vlády bez krále (republiky) vrátil král na trůn. Bylo to jako stisknutí tlačítka "obnovit" pro království.
• Interregnum: Latinské slovo znamenající "mezi vládami". Je to název pro období (1649–1660), kdy Anglie neměla krále, ale vládli jí Oliver Cromwell a parlament.
• Veselý monarcha: Přezdívka Karla II., protože po přísném a náboženském období Cromwellovy vlády přinesl zpět zábavu, divadla, večírky a uvolněnější atmosféru.
• Whigové a Toryové: Představte si je jako první politické strany v Británii. Whigové chtěli více moci pro parlament a báli se příliš silného krále (zvláště katolického). Toryové naopak podporovali silného krále a tradiční následnictví trůnu. Jejich spory položily základ moderní britské politiky.
• Velký požár Londýna: Obrovský požár, který v roce 1666 zničil většinu středověkého Londýna. I když to byla katastrofa, umožnila přestavbu města do modernější podoby, jakou navrhl architekt Christopher Wren.

Šablona:Aktualizováno