Společenská smlouva
Obsah boxu
Šablona:Infobox - Koncept Společenská smlouva je klíčový myšlenkový koncept a teorie v politické filozofii a právní teorii, který se snaží vysvětlit původ a legitimitu státu a politické moci. Podle této teorie se jednotlivci v hypotetickém přirozeném stavu (stavu bez vlády a zákonů) dobrovolně dohodnou, že se vzdají části svých přirozených svobod ve prospěch společné autority (vlády), aby získali ochranu svých zbývajících práv, bezpečí a řád. Tento akt dohody, ať už explicitní nebo implicitní, je označován jako společenská smlouva.
Teorie společenské smlouvy se stala dominantní v období osvícenství a zásadně ovlivnila moderní politické myšlení, zejména myšlenky demokracie, republikanismu a konstitucionalismu. Ačkoliv se jednotliví filozofové liší v popisu přirozeného stavu, obsahu smlouvy a formě ideální vlády, společným jmenovatelem je myšlenka, že politická moc není dána Bohem (Boží právo králů) ani silou, ale vychází ze souhlasu ovládaných. Mezi nejvýznamnější teoretiky společenské smlouvy patří Thomas Hobbes, John Locke a Jean-Jacques Rousseau.
📜 Historie a vývoj konceptu
Myšlenka, že vláda je založena na nějaké formě dohody, má kořeny již v antice, ale jako propracovaná teorie se objevila až v novověku.
🏛️ Antické a středověké kořeny
Zárodky teorie lze nalézt již v dílech antických filozofů. Platón ve svém dialogu Kritón nechává Sokrata argumentovat, že tím, že žil v Athénách a využíval jejich zákonů a výhod, implicitně souhlasil s dodržováním těchto zákonů, i když to pro něj znamenalo přijetí nespravedlivého rozsudku smrti. To představuje ranou formu myšlenky implicitního souhlasu. Podobně sofisté tvrdili, že zákony a spravedlnost nejsou přirozené, ale jsou výsledkem lidské dohody.
Ve středověku byla politická moc nejčastěji odvozována od Boha. Přesto se objevovaly myšlenky o smlouvě mezi panovníkem a jeho poddanými, často v kontextu feudálních vztahů a přísah věrnosti.
💡 Klasická teorie společenské smlouvy (17. a 18. století)
Teorie společenské smlouvy dosáhla svého vrcholu v 17. a 18. století jako reakce na politické nepokoje, zejména na anglickou občanskou válku a pozdější snahy o ospravedlnění či zpochybnění absolutní monarchie.
Thomas Hobbes a Leviathan
Anglický filozof Thomas Hobbes ve svém stěžejním díle Leviathan (1651) představil pesimistický pohled na lidskou přirozenost. Jeho slavný popis přirozeného stavu je stavem "války všech proti všem" (latinsky bellum omnium contra omnes), kde je lidský život "osamělý, chudý, ošklivý, brutální a krátký". V tomto stavu neexistuje žádná morálka, spravedlnost ani vlastnictví.
Pud sebezáchovy a strach ze smrti vedou lidi k uzavření společenské smlouvy. Vzdávají se téměř všech svých přirozených práv a svobod a předávají je absolutnímu suverénovi (monarchovi nebo shromáždění). Tento suverén, kterého Hobbes nazývá Leviathan, má absolutní moc a jeho úkolem je zajistit mír a pořádek. Poddaní nemají právo na vzpouru, protože jakákoli forma vlády, i ta nejtyraničtější, je lepší než chaos přirozeného stavu.
John Locke a omezená vláda
John Locke, další anglický myslitel, nabídl v díle Dvě pojednání o vládě (1689) liberálnější pojetí. Jeho přirozený stav není stavem války, ale je řízen přirozeným zákonem, který každému zaručuje přirozená práva na život, svobodu a majetek. Problémem přirozeného stavu je, že neexistuje nestranný soudce, který by spory řešil, a každý si musí spravedlnost vymáhat sám.
Lidé proto uzavírají společenskou smlouvu, aby vytvořili vládu, jejímž hlavním úkolem je chránit tato již existující přirozená práva. Vláda je založena na souhlasu ovládaných a její moc je omezená. Pokud vláda poruší společenskou smlouvu a začne systematicky porušovat práva občanů, mají lidé právo na revoluci a svržení takové vlády. Lockeovy myšlenky měly obrovský vliv na americkou revoluci a Deklaraci nezávislosti.
Jean-Jacques Rousseau a obecná vůle
Švýcarsko-francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau ve svém díle O společenské smlouvě (1762) přišel s radikálně odlišným pojetím. Jeho přirozený stav je idylickým obdobím, kdy lidé ("ušlechtilí divoši") žijí svobodně a nezávisle. Problémy nastávají se vznikem soukromého vlastnictví, které vede k nerovnosti a konfliktům.
Společenská smlouva v Rousseauově pojetí není dohodou mezi lidmi a vládcem, ale dohodou všech lidí navzájem. Každý jednotlivec se vzdává svých přirozených práv ve prospěch celé komunity a stává se součástí suveréna. Tímto aktem vzniká "obecná vůle" (volonté générale), která vždy směřuje k obecnému dobru. Zákony jsou výrazem této obecné vůle a svoboda spočívá v poslušnosti zákonům, které si lidé sami dali. Rousseauovo pojetí suverenity lidu silně ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci.
⚖️ Moderní a současné interpretace
Ve 20. století zažila teorie společenské smlouvy renesanci, zejména díky práci amerického filozofa Johna Rawlse.
John Rawls a teorie spravedlnosti
V knize Teorie spravedlnosti (1971) Rawls oživil myšlenku smlouvy jako myšlenkového experimentu. Navrhuje, abychom si představili hypotetickou "původní pozici" (original position), ve které se racionální jedinci nacházejí za "závojem nevědomosti" (veil of ignorance). To znamená, že neznají své pohlaví, rasu, sociální postavení, talent ani své pojetí dobra. V této situaci by se podle Rawlse shodli na dvou principech spravedlnosti: 1. Každý má mít co nejširší systém základních svobod, který je slučitelný s podobnými svobodami pro ostatní. 2. Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby byly ku prospěchu nejméně zvýhodněných a spojeny s úřady a pozicemi otevřenými pro všechny za podmínek rovné příležitosti.
Libertariánská kritika
Robert Nozick ve své knize Anarchie, stát a utopie (1974) představil libertariánskou kritiku Rawlse a nabídl alternativní smluvní teorii. Argumentoval, že z přirozeného stavu by mohl legitimně vzniknout pouze minimální stát (tzv. "noční hlídač"), jehož jedinou funkcí je ochrana před násilím, krádeží a podvodem. Jakékoli rozsáhlejší přerozdělování majetku (jako navrhuje Rawls) je podle Nozicka porušením práv jednotlivce.
⚙️ Klíčové prvky a principy
Ačkoliv se jednotlivé teorie liší, sdílejí několik základních stavebních kamenů.
🌳 Přirozený stav
Jedná se o hypotetickou situaci před vznikem organizované společnosti a vlády. Jeho popis se u jednotlivých filozofů dramaticky liší:
- **Hobbes:** Stav chaosu, strachu a neustálé války.
- **Locke:** Stav svobody a rovnosti, řízený přirozeným zákonem, ale s rizikem nespravedlnosti.
- **Rousseau:** Idylický stav nevinnosti a samoty, narušený vznikem majetku.
🤝 Akt smlouvy
Je to moment, kdy se jednotlivci rozhodnou opustit přirozený stav. Může jít o:
- **Smlouvu o podřízení:** Lidé se podřizují suverénovi (Hobbes).
- **Smlouvu o sdružení:** Lidé se nejprve dohodnou na vytvoření společnosti a poté na formě vlády (Locke).
- **Smlouvu o vytvoření suveréna:** Lidé se spojí a sami se stávají suverénem (Rousseau).
👑 Suverenita a vláda
Smlouva ustavuje suverénní moc, která má právo tvořit a vynucovat zákony.
- U Hobbese je suverén absolutní a stojí nad zákonem.
- U Lockea je moc vlády omezená a odpovědná lidu.
- U Rousseaua je suverenita nezcizitelná a náleží lidu jako celku (obecné vůli).
🗽 Práva a povinnosti
Vstupem do společnosti lidé získávají občanská práva a ochranu, ale zároveň na sebe berou povinnosti, především povinnost dodržovat zákony. Vzdávají se práva na soukromou mstu a svobody jednat čistě podle vlastního uvážení.
🗣️ Kritika konceptu
Teorie společenské smlouvy čelila od svého vzniku významné kritice z různých směrů.
📜 Historická fikce
Nejčastější námitkou, kterou vznesl například David Hume, je, že společenská smlouva je historickou fikcí. Nikdy v historii nedošlo k okamžiku, kdy by se všichni lidé sešli a vědomě se dohodli na založení státu. Většina států vznikla násilím, dobýváním a dědictvím, nikoli konsensem. Zastánci teorie však často argumentují, že smlouva není myšlena jako historická událost, ale jako myšlenkový experiment k ospravedlnění politické moci.
⛓️ Problém souhlasu
Kritici se ptají, jak může být smlouva závazná pro generace, které se narodily dávno po jejím údajném uzavření. Koncept "tichého souhlasu" (myšlenka, že člověk souhlasí se smlouvou tím, že žije na území státu a využívá jeho výhod) je často považován za slabý. Je těžké tvrdit, že někdo dobrovolně souhlasí, když alternativou je opustit svůj domov, rodinu a kulturu.
🌍 Feministická a postkoloniální kritika
Některé feministické teoretičky, jako Carole Pateman, tvrdí, že klasická společenská smlouva je ve skutečnosti "sexuální smlouvou", která ustavuje nadvládu mužů nad ženami v soukromé i veřejné sféře. Podobně postkoloniální myslitelé poukazují na to, že teorie ignoruje zkušenosti kolonizovaných národů a často sloužila k ospravedlnění nadvlády evropských mocností.
🌍 Význam a odkaz
Navzdory kritice zůstává teorie společenské smlouvy jedním z nejvlivnějších konceptů v dějinách politického myšlení.
📜 Vliv na ústavní právo
Myšlenka, že vláda odvozuje svou legitimitu ze souhlasu ovládaných, se stala základním kamenem moderního konstitucionalismu. Je explicitně vyjádřena v dokumentech, jako je Deklarace nezávislosti Spojených států amerických ("vlády jsou mezi lidmi zřizovány, odvozujíce svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou") nebo francouzská Deklarace práv člověka a občana.
🗳️ V moderní politické filozofii
Koncept smlouvy nadále inspiruje debaty o spravedlnosti, legitimitě a občanských povinnostech. Myšlenkové experimenty ve stylu Rawlse se používají k analýze spravedlivého uspořádání společnosti, distribuce zdrojů a rozsahu individuálních svobod. Jazyk "smlouvy" a "souhlasu" je stále ústřední pro diskuse o politických závazcích a hranicích státní moci.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si, že se skupina lidí ocitne na opuštěném ostrově. Zpočátku si každý dělá, co chce. Silnější si bere více jídla, nikdo se nestará o společné úkoly jako stavba přístřešku nebo udržování ohně. To je "přirozený stav" – je to svobodné, ale také nebezpečné a neefektivní.
Po nějaké době si lidé uvědomí, že by se jim žilo lépe, kdyby spolupracovali. Rozhodnou se uzavřít dohodu – "společenskou smlouvu". Dohodnou se na základních pravidlech:
- Nebudeme si navzájem krást jídlo.
- Každý přispěje k práci na společném přístřešku.
- Zvolíme jednoho člověka (nebo radu), který bude řešit spory a trestat ty, kdo pravidla poruší.
Tímto aktem se vzdávají části své absolutní svobody (např. svobody vzít si cokoliv, co chtějí) výměnou za bezpečí, jistotu a výhody spolupráce. Vytvořili si malou "vládu", jejíž moc je založena na jejich společné dohodě. To je v jádru myšlenka společenské smlouvy.