Sítnice

Rozbalit box

Obsah boxu

Sítnice (latinsky retina) je světločivná vrstva oční bulvy u obratlovců a některých hlavonožců, která je zodpovědná za příjem světla a jeho přeměnu na nervové impulsy. Tyto signály jsou následně prostřednictvím zrakového nervu přenášeny do mozku, kde jsou interpretovány jako obraz. Sítnice je komplexní tkáň, která je embryologicky považována za součást centrální nervové soustavy.

🔬 Anatomie a histologie sítnice

Sítnice je tenká, průhledná membrána pokrývající vnitřní zadní stěnu oka. Její tloušťka se pohybuje od 0,1 mm v oblasti fovey (žluté skvrny) až po 0,23 mm u okrajů. Skládá se z několika vrstev buněk a jejich výběžků, které jsou uspořádány tak, aby efektivně zpracovávaly vizuální informace.

Hlavní vrstvy sítnice od vnějšího (směrem k cévnatce) k vnitřnímu (směrem ke sklivci) povrchu jsou:

Pigmentový epitel sítnice (RPE): Tato vrstva podporuje fotoreceptory, absorbuje rozptýlené světlo a hraje klíčovou roli v cyklu vitaminu A, který je nezbytný pro zrak.
Vrstva fotoreceptorů: Obsahuje světločivé buňky – tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivé na nízkou intenzitu světla a jsou zodpovědné za vidění za šera (skotopické vidění). Čípky umožňují barevné vidění a vidění s vysokým rozlišením za jasného světla (fotopické vidění).
Zevní limitující membrána: Tvoří ji adhezivní spoje mezi fotoreceptory a Müllerovými buňkami.
Zevní jaderná vrstva: Obsahuje buněčná těla fotoreceptorů.
Zevní plexiformní vrstva: Zde se nacházejí synaptická spojení mezi fotoreceptory a bipolárními a horizontálními buňkami.
Vnitřní jaderná vrstva: Obsahuje buněčná těla bipolárních, horizontálních, amakrinních a Müllerových buněk.
Vnitřní plexiformní vrstva: Obsahuje synaptická spojení mezi bipolárními, amakrinními a gangliovými buňkami.
Vrstva gangliových buněk: Obsahuje buněčná těla gangliových buněk, jejichž axony tvoří zrakový nerv.
Vrstva nervových vláken: Tvořena axony gangliových buněk, které konvergují k slepé skvrně a tvoří zrakový nerv.
Vnitřní limitující membrána: Odděluje sítnici od sklivce.

Dvěma klíčovými oblastmi sítnice jsou:

Žlutá skvrna (macula lutea): Oblast s nejvyšší hustotou čípků, zodpovědná za ostré centrální vidění a barevné vnímání. V jejím centru se nachází fovea, kde je vidění nejoostřejší.
Slepá skvrna (papilla nervi optici): Místo, kde zrakový nerv opouští oko. Neobsahuje žádné fotoreceptory, a proto je v této oblasti slepota.

💡 Funkce sítnice

Hlavní funkcí sítnice je fototransdukce, proces, při kterém je světelná energie přeměněna na elektrické signály. Když světlo dopadne na fotoreceptory, pigmenty v tyčinkách (rodopsin) a čípcích (fotopsiny) absorbují fotony. To vede k sérii biochemických reakcí, které mění elektrický potenciál buněk.

Následně jsou tyto signály zpracovávány v sítnici samotné, kde bipolární buňky, horizontální buňky a amakrinní buňky modulují a integrují informace z fotoreceptorů. Finální výstup je generován gangliovými buňkami, jejichž axony tvoří zrakový nerv a přenášejí zpracované vizuální informace do vyšších zrakových center v mozku, jako je corpus geniculatum laterale v thalamu a následně do zrakové kůry v týlním laloku.

Sítnice také hraje roli v cirkadiánních rytmech díky přítomnosti gangliových buněk obsahujících melanopsin, které jsou citlivé na světlo a ovlivňují produkci melatoninu.

👁️‍🗨️ Onemocnění sítnice

Onemocnění sítnice patří mezi nejčastější příčiny ztráty zraku. Mezi nejvýznamnější patří:

Věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD): Progresivní onemocnění postihující žlutou skvrnu, což vede ke ztrátě centrálního vidění. Existují dvě formy: suchá (atrofická) a vlhká (exsudativní). V roce 2025 je VPMD celosvětově stále jednou z hlavních příčin slepoty u starších osob.
Diabetická retinopatie: Komplikace diabetu, při které dochází k poškození cév v sítnici. Může vést k otokům, krvácení a růstu abnormálních cév, které způsobují odchlípení sítnice nebo glaukom.
Odchlípení sítnice: Oddělení sítnice od pigmentového epitelu. Je to akutní stav vyžadující okamžitou léčbu, jinak hrozí trvalá ztráta zraku. Může být způsobeno trhlinou v sítnici (regmatogenní), trakčním působením (trakční) nebo hromaděním tekutiny pod sítnicí (exsudativní).
Retinitis pigmentosa: Skupina dědičných onemocnění, která způsobují postupnou degeneraci fotoreceptorů, nejprve tyčinek, což vede k noční slepotě a zúžení zorného pole.
Retinopatie nedonošených (ROP): Onemocnění postihující nedonošené děti, u nichž dochází k abnormálnímu růstu cév v sítnici, což může vést k odchlípení sítnice a slepotě.
Okluze sítnicové cévy: Ucpání tepny nebo žíly v sítnici, což vede k náhlé ztrátě zraku.

🧪 Diagnostika a léčba

Diagnostika onemocnění sítnice zahrnuje řadu očních vyšetření:

Oftalmoskopie: Přímé vyšetření sítnice pomocí oftalmoskopu.
Optická koherenční tomografie (OCT): Neinvazivní zobrazovací metoda, která poskytuje detailní průřezové snímky sítnice, umožňující detekci otoků, drúz a dalších patologií.
Fluorescenční angiografie: Injekce fluorescenčního barviva do žíly, které umožňuje zobrazení krevního oběhu v sítnici a detekci abnormálních cév nebo úniků.
Perimetrie: Vyšetření zorného pole.

Možnosti léčby se liší v závislosti na konkrétním onemocnění:

Laserová fotokoagulace: Používá se k ošetření diabetické retinopatie nebo trhlin sítnice.
Intravitreální injekce: Aplikace léků (např. anti-VEGF pro VPMD nebo steroidů) přímo do sklivce. Tato metoda je v roce 2025 standardem pro léčbu vlhké VPMD a některých forem diabetické retinopatie.
Chirurgické zákroky: Například vitrektomie pro odstranění krvácení nebo trakce při odchlípení sítnice, nebo sklárněnská chirurgie pro přiložení odchlípené sítnice.
Genová terapie: V roce 2025 se rozvíjí pro léčbu některých dědičných onemocnění sítnice, jako je například Leberova kongenitální amauróza.

🧬 Výzkum a budoucí perspektivy

Výzkum sítnice je v 21. století velmi aktivní. Současné oblasti zájmu zahrnují:

Kmenové buňky: Potenciál využití kmenových buněk pro regeneraci poškozených fotoreceptorů nebo pigmentového epitelu sítnice.
Genová terapie: Další rozvoj genových terapií pro širokou škálu dědičných retinálních dystrofií.
Bionické oko a retinální implantáty: Vývoj zařízení, která by mohla obnovit částečné vidění u pacientů se závažnou ztrátou fotoreceptorů. V roce 2025 jsou k dispozici některé implantáty, jejich funkčnost se však stále zdokonaluje.
Neuroprotekce: Strategie pro ochranu zbývajících buněk sítnice před degenerací.

👶 Pro laiky

Představte si oko jako fotoaparát. Přední část oka je jako objektiv, který zaostřuje světlo. A vzadu, tam kde by byl film nebo digitální čip, je sítnice. Je to tenká vrstva nervových buněk, která je super citlivá na světlo.

Když se podíváte na něco, světlo z toho předmětu proletí okem a dopadne na sítnici. Sítnice má dva typy malých "senzorů":

Tyčinky: Ty nám pomáhají vidět, když je tma nebo šero, třeba v noci. Vidíme s nimi jen černobíle.
Čípky: Ty nám umožňují vidět barvy a ostré detaily, když je hodně světla, třeba ve dne. Nejoostřeji vidíme malou ploškou uprostřed sítnice, které se říká žlutá skvrna.

Sítnice světlo "přeloží" na elektrické signály, jako když digitální foťák přemění světlo na data. Tyto signály pak pošle po speciálním "kabelu" (tomu říkáme zrakový nerv) přímo do mozku. A mozek ty signály zase "přeloží" zpátky na to, co vidíme – obrázky světa kolem nás.

Když se sítnice poškodí, například při nemoci jako je makulární degenerace (kdy se poškodí ta žlutá skvrna), nebo když se odchlípnou (jako když se tapeta odlepí od stěny), pak mozek nedostává správné signály a my vidíme špatně nebo vůbec. Proto je sítnice tak důležitá pro naše vidění!