Charta 77

-

Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv. K jejich dodržování se přitom Československá socialistická republika (ČSSR) sama zavázala podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinki v roce 1975. Iniciativa působila od roku 1977 až do svého oficiálního ukončení v roce 1992.

Dokument nazvaný Prohlášení Charty 77, datovaný 1. ledna 1977, se stal jejím základním textem. Autoři, mezi nimiž byli například Václav Havel a Pavel Kohout, si přáli zůstat v anonymitě. Charta 77 nebyla organizací, neměla stanovy ani formální členství; patřil k ní každý, kdo souhlasil s její myšlenkou a byl ochoten ji podpořit. Do ledna 1990 se k ní svým podpisem přihlásilo 1898 občanů.

Přestože Charta 77 nezískala masovou podporu a její vliv na tehdejší politickou situaci byl omezený, je historiky považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu proti komunistickému režimu v období normalizace. Po sametové revoluci v roce 1989 se mnoho jejích signatářů aktivně zapojilo do veřejného a politického života.

Vznik a cíle

Bezprostředním podnětem ke vzniku Charty 77 byl soudní proces s undergroundovou hudební skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1976. Tento proces sjednotil různorodé skupiny lidí z kulturního undergroundu, intelektuálních kruhů i bývalých reformních komunistů, kteří se rozhodli společně vystoupit na obranu lidských práv.

Dalším klíčovým impulzem bylo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve Sbírce zákonů ČSSR v říjnu 1976. Tím se tyto mezinárodní smlouvy staly součástí československého právního řádu. Charta 77 ve svém úvodním prohlášení argumentovala, že československá vláda tyto zákony, které sama ratifikovala, v praxi hrubě porušuje.

Prohlášení Charty 77 konkrétně kritizovalo porušování svobody projevu, kdy desítky tisíc občanů nemohly pracovat ve svém oboru kvůli odlišným názorům, a represe vůči těm, kdo se snažili šířit informace. Dále upozorňovalo na omezování práva na vzdělání pro děti disidentů a na atmosféru strachu, v níž byli občané nuceni žít.

Cílem Charty 77 nebylo vytvořit politickou opozici, ale vést konstruktivní dialog se státní mocí o dodržování lidských práv. Byla zamýšlena jako morální, nikoli primárně politická iniciativa.

Text Prohlášení a jeho zveřejnění

Text Prohlášení Charty 77 vznikal během prosince 1976. Mezi hlavní autory patřili Václav Havel a Pavel Kohout, který je také autorem názvu. Prvních 242 signatářů text podepsalo koncem prosince 1976.

Pokus o předání Prohlášení československým úřadům 6. ledna 1977 zmařila Státní bezpečnost (StB), která zadržela Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Navzdory tomu se text podařilo propašovat do zahraničí a ve dnech 6. a 7. ledna 1977 jej zveřejnily přední světové deníky jako Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a The New York Times. Díky zahraničním rozhlasovým stanicím jako Svobodná Evropa a Hlas Ameriky se s obsahem Charty mohla seznámit i československá veřejnost.

Mluvčí a signatáři

Chartu 77 navenek zastupovali mluvčí, kteří ručili za pravost jejích dokumentů. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a dramatik Václav Havel. Jan Patočka se stal první obětí represí proti Chartě, když 13. března 1977 zemřel na následky několikahodinového policejního výslechu. Jeho pohřeb se stal významnou manifestací odporu proti režimu.

Role mluvčích byla rotující a do roku 1989 se v ní vystřídalo celkem 35 osob. Mezi signatáři byly osobnosti z různých společenských vrstev, profesí a politických přesvědčení. Byli mezi nimi intelektuálové, umělci, bývalí komunisté, věřící i lidé z undergroundu. Celkový počet signatářů do ledna 1990 dosáhl 1898.

Reakce komunistického režimu

Komunistický režim reagoval na Chartu 77 ostrou represivní a propagandistickou kampaní. Signatáři byli v médiích označováni za "ztroskotance a samozvance" a "zrádce národa".

Anticharta

Jako součást kampaně zorganizoval režim tzv. Antichartu, oficiálně nazvanou Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Dne 28. ledna 1977 byli do Národního divadla v Praze pozváni přední umělci, kteří zde vyslechli projev herečky Jiřiny Švorcové a následně byli vyzváni k podpisu provolání vyjadřujícího loajalitu režimu. Podpisové akce probíhaly i v následujících dnech a mnoho umělců podepsalo pod nátlakem. Seznamy signatářů, které zveřejňovalo Rudé právo, obsahovaly tisíce jmen, avšak jejich věrohodnost je zpochybňována, neboť na nich byli uvedeni i lidé, kteří nepodepsali.

Perzekuce signatářů

Signatáři Charty 77 a jejich rodiny čelili široké škále perzekucí:

Ztráta zaměstnání: Mnozí byli propuštěni z práce a nuceni pracovat v dělnických profesích.
Odepření vzdělání: Jejich dětem bylo často znemožněno studovat na středních a vysokých školách.
Policejní šikana: Byli vystaveni neustálému sledování StB, domovním prohlídkám, výslechům, zadržování a fyzickému násilí.
Věznění: Několik signatářů bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody, často na základě vykonstruovaných obvinění.
Nucená emigrace (Akce Asanace): StB spustila operaci s krycím názvem Asanace, jejímž cílem bylo donutit nepohodlné osoby, zejména chartisty, k vystěhování z Československa. Pomocí psychického i fyzického nátlaku a vydírání bylo k emigraci přinuceno asi 280 signatářů.

Význam a odkaz

Charta 77 byla v době svého působení především morálním a etickým apelem. Přestože nezískala masovou podporu jako například polské hnutí Solidarita, její význam byl zásadní.

Udržovala kontinuitu občanského odporu v období normalizace.
Propojila různé názorové proudy disentu.
Měla značný mezinárodní ohlas a upozorňovala světovou veřejnost na porušování lidských práv v Československu. V zahraničí vznikly na její podporu iniciativy, jako například Nadace Charty 77 ve Stockholmu.
Inspirovala podobná hnutí v jiných zemích, například Charta 88 ve Velké Británii, Charta 97 v Bělorusku nebo Charta 08 v Číně.
Vychovala generaci budoucích politických a společenských lídrů, kteří po roce 1989 hráli klíčovou roli v budování demokracie.

Svou činnost Charta 77 oficiálně ukončila 3. listopadu 1992, protože po pádu komunistického režimu již splnila svůj hlavní cíl.

Zdroje

Související články