Přeskočit na obsah

James Norris Memorial Trophy

Z Infopedia
Verze z 18. 1. 2026, 05:23, kterou vytvořil Filmedy (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox Hokejová trofej

James Norris Memorial Trophy (často zkráceně Norris Trophy) je individuální trofej udělovaná každoročně obránci NHL, který během základní části prokáže „největší všestranné schopnosti na své pozici“.

Jde o jednu z pěti nejprestižnějších a nejstarších individuálních cen v lize (spolu s Hart, Vezina, Calder a Lady Byng Trophy). O vítězi rozhoduje hlasování členů Asociace profesionálních hokejových novinářů (PHWA) na konci základní části.

Trofej je pojmenována po Jamesi E. Norrisovi, dlouholetém majiteli klubu Detroit Red Wings, který zemřel v roce 1952. Norris byl klíčovou postavou expanze a stabilizace NHL v první polovině 20. století. Trofej byla poprvé udělena v sezóně 1953/54.

Ačkoliv definice hovoří o „všestrannosti“ (all-round ability), historie trofeje je neustálým ideologickým bojem mezi zastánci čisté defenzivy a obdivovateli ofenzivních beků. V moderní éře (zejména v kontextu let 2020–2026) se trofej stává doménou tzv. „roverů“ – obránců, kteří de facto řídí útok celého týmu (jako Cale Makar, Adam Fox či Quinn Hughes).

📜 Historie a evoluce ideálu obránce

Před Norrisem (do 1953)

Před zavedením této trofeje NHL neměla specifickou cenu pro obránce. Uznání se dostávalo bekům pouze prostřednictvím nominací do All-Star týmů. V této éře dominovali tvrdí, nesmlouvaví muži jako Eddie Shore (Boston) nebo King Clancy (Toronto), kteří definovali obránce jako primárně fyzickou překážku pro soupeře, která občas vyrazí do útoku.

50. a 60. léta: Éra Reda Kellyho a Douga Harveyho

Prvním vítězem se v roce 1954 stal Red Kelly z Detroitu, což bylo symbolické, protože Kelly byl prvním moderním „puk-moving“ obráncem (později hrál dokonce centra). Skutečným králem této éry byl však Doug Harvey z Montreal Canadiens. Harvey vyhrál trofej sedmkrát. Změnil pohled na hru tím, že místo vyhazování puků o mantinel (glass-and-out) kontroloval tempo hry, držel puk na hokejce a diktoval, kdy se bude útočit a kdy bránit. Harveyho dominance byla přerušena jen výjimečně (např. Pierrem Pilotem z Chicaga).

Revoluce Bobbyho Orra (1968–1975)

V roce 1968 vstoupil na scénu fenomén, který navždy změnil hokej. Bobby Orr z Boston Bruins.

  • Dominance: Orr vyhrál Norris Trophy osmkrát v řadě (1968–1975). Tento rekord v počtu vítězství (i v řadě) zůstává k lednu 2026 nepřekonán a pravděpodobně je nepřekonatelný.
  • Změna paradigmatu: Orr nebyl jen nejlepším obráncem; byl nejlepším hráčem ligy. Dvakrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče celé NHL (což se žádnému jinému obránci nepovedlo). Jeho styl hry, založený na neuvěřitelném bruslení a útočných výpadech "coast-to-coast", definoval kritéria pro Norris Trophy na další dekády: aby obránce vyhrál, musí bodovat.

Prokletí Brada Parka

Dominance Bobbyho Orra (a později Denise Potvina) vytvořila smutný příběh Brada Parka. Tento obránce (NY Rangers, Boston) byl ve své době považován za jednoho z nejlepších v historii, ale Norris Trophy nikdy nezískal. Skončil šestkrát druhý v hlasování (většinou za Orrem nebo Potvinem). Je považován za nejlepšího obránce historie, který tuto cenu nikdy nevyhrál.

70. a 80. léta: Robinson, Potvin a Coffey

Po Orrovi převzali žezlo komplexní obránci tzv. „Big Three“ z Montrealu (v čele s Larrym Robinsonem) a kapitán Islanders Denis Potvin (3x vítěz). V 80. letech, éře Wayna Gretzkyho a ofenzivních hodů, se prosadil Paul Coffey. Coffey byl čistokrevný ofenzivní bek, jehož defenzivní hra byla často kritizována, ale jeho schopnost nastřílet 48 gólů za sezónu mu zajistila tři Norris Trophy.

90. léta: Bourque a defenzivní návrat

Ray Bourque z Bostonu se stal symbolem konzistence. Vyhrál trofej pětkrát, přičemž mezi jeho prvním a posledním vítězstvím uplynulo 7 let. Bourque byl prototypem dokonalého obránce – vynikající ve střelbě, fyzický, pozičně bezchybný. V 90. letech se však stalo něco nevídaného: dvakrát vyhrál Rod Langway (Washington), obránce, který téměř neútočil. Jeho vítězství byla oslavou čisté defenzivy a záchranou pro "Stay-at-home" obránce. Od té doby se však takto čistě defenzivnímu hráči vyhrát nepodařilo.

Éra Nicklase Lidströma (2001–2011)

Nové milénium patřilo Švédovi. Nicklas Lidström z Detroitu vyhrál Norris Trophy sedmkrát.

  • Dokonalý člověk: Lidströmův styl byl opakem Orra. Nebyl to dynamický blesk, ale poziční génius. Nikdy neudělal chybu, nikdy se nenechal přečíslit, nikdy nefauloval. Jeho dominance ukázala, že nejlepší obranou je mít puk na hokejce a nenechat soupeře vůbec hrát.

Moderní éra (2012–současnost): Návrat k ofenzivě

Po odchodu Lidströma se trofej stala kořistí dynamických bruslařů.

  • Erik Karlsson (3x vítěz) vrátil do hry "Orrovský" styl – obránce jako čtvrtý útočník.
  • Brent Burns a P.K. Subban vyhráli díky ofenzivní produkci, často na úkor defenzivních statistik.
  • Generace Z: Ve 20. letech 21. století převzali vládu Cale Makar, Adam Fox a Quinn Hughes. Tito hráči (všichni vítězové) představují absolutní fúzi obránce a útočníka. Jsou to dirigenti hry, kteří tráví na ledě 25–30 minut a jejichž hlavním úkolem je tvorba hry.

⚖️ Kontroverze: Body vs. Obrana

Největším tématem spojeným s Norris Trophy je otázka: Je to cena pro nejlepšího obránce, nebo pro obránce s nejvíce body?

  • Kritika: Mnozí experti tvrdí, že trofej se stala „Art Ross Trophy pro beky“. Hráči, kteří jsou defenzivními specialisty (jako v minulosti Shea Weber, Zdeno Chára nebo v současnosti Jaccob Slavin či Miro Heiskanen), mají v hlasování nevýhodu, pokud nesbírají alespoň 60–70 bodů za sezónu.
  • Případ Mike Green vs. Zdeno Chára (2009): V roce 2009 nastřílel Mike Green 31 gólů, ale trofej získal Zdeno Chára, ačkoliv měl méně bodů. To byl jeden z mála momentů, kdy hlasující upřednostnili dominanci v obraně (Chára byl tehdy nejpřísnějším obráncem ligy) před čistou ofenzivou.
  • Erik Karlsson (2023): Karlsson získal trofej v roce 2023 poté, co jako první obránce po 30 letech překonal hranici 100 bodů, ačkoliv hrál v jednom z nejhorších týmů ligy (San Jose) a jeho defenzivní statistiky byly průměrné. Toto vítězství potvrdilo trend, že 100 bodů je prostě neodolatelný argument.

🇨🇿 Česká stopa (nebo spíše absence)

Zatímco čeští brankáři (Hašek) a útočníci (Jágr, Pastrňák) sbírali ty nejcennější trofeje, Norris Trophy zůstává pro český hokej zakletá. Žádný český obránce ji nikdy nezískal, a dokonce se žádný nikdy nedostal mezi tři finalisty.

  • Nejblíže k úspěchu:
    • Roman Hamrlík: Jednička draftu 1992, komplexní bek, ale nikdy neměl sezónu, která by ho katapultovala mezi top 3.
    • Tomáš Kaberle: V dobách své slávy v Torontu patřil k nejlepším ofenzivním bekům a nahrávačům, ale chyběla mu fyzická hra a dominance, kterou vyžadovali hlasující.
    • Marek Židlický: Ofenzivní dynamo, ale defenzivní nedostatky mu bránily v boji o tuto trofej.
    • Pavel Kubina a Michal Rozsíval: Spolehliví obránci, ale nikoliv na úrovni Norris Trophy.
  • Současnost (2026): V aktuální éře patří mezi špičku Filip Hronek, který po boku Quinna Hughese ve Vancouveru vyrostl v elitního beka, ale ve stínu svého kapitána není hlavním kandidátem na trofej.

📊 Rekordy a zajímavosti

🦁 Seznam nejvýznamnějších vítězů (Vícenásobní držitelé)

🔮 Budoucnost trofeje (Pohled z ledna 2026)

V lednu 2026 je boj o Norris Trophy záležitostí "nové Svaté trojice": Cale Makar (Colorado), Quinn Hughes (Vancouver) a Adam Fox (NY Rangers). Tito tři hráči se pohybují na úrovni bodového průměru přes 1,0 bodu na zápas, což bylo dříve vyhrazeno útočníkům. Trend naznačuje, že éra čistě defenzivních obránců (tzv. "shutdown defensemen") u Norris Trophy definitivně skončila. Aby obránce mohl pomýšlet na zisk této ceny, musí být schopen řídit přesilovou hru a nasbírat minimálně 70–80 bodů, jinak v očích hlasujících novinářů nemá šanci proti moderním hybridním bekům.

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=James_Norris_Memorial_Trophy&oldid=46062“