Euromajdan: Porovnání verzí

Revoluce důstojnosti
	Soubor:Euromaidan in Kiev 01-12-13-05.jpg
	Pohled na Náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) v Kyjevě během masových protestů v prosinci 2013
Datum	21. listopadu 2013 – 23. února 2014
Místo	Kyjev (centrum), celá Ukrajina
Příčina	Pozastavení podpisu Asociační dohody s EU, policejní brutalita, korupce vlády
Výsledek	* Sesazení prezidenta Viktora Janukovyče a vlády Mykoly Azarova Návrat k ústavě z roku 2004; Podpis asociační dohody s EU; Začátek ruské agrese (anexe Krymu, válka na Donbasu);
Strany1	Protestující; (Euromajdan); Opozice (Baťkivščyna, UDAR, Svoboda); Pravý sektor; Sebeobrana Majdanu
Strany2	Vláda Ukrajiny; Ministerstvo vnitra (Berkut, Vnitřní vojska); Tituškové (najatí provokatéři)
Ztráty1	108 mrtvých (Nebeská setnina); ~2 500 zraněných
Ztráty2	17 mrtvých policistů; ~1 000 zraněných

Aktuální verze z 22. 12. 2025, 03:27

Rozbalit box

Obsah boxu

Revoluce důstojnosti (ukrajinsky Революція гідності), známá též jako Euromajdan (ukrajinsky Євромайдан), je označení pro sérii masových občanských protestů, nepokojů a následných politických změn na Ukrajině, které probíhaly od 21. listopadu 2013 do února 2014. Události vyvrcholily svržením proruského prezidenta Viktora Janukovyče, jeho útěkem ze země a nastolením prozatímní proevropské vlády.

Z historického hlediska je Revoluce důstojnosti považována za zlomový bod v postsovětských dějinách východní Evropy. Nešlo pouze o změnu politické garnitury, ale o zásadní civilizační volbu ukrajinské společnosti, která se definitivně odklonila od sféry vlivu Ruské federace směrem k evropské integraci a demokratickým hodnotám. Tato volba však vedla k bezprostřední reakci Ruska, která vyústila v anexi Krymu, válku na Donbasu a následně v plnohodnotnou ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022.

🔍 Příčiny a kontext

Politická situace před rokem 2013

Po Oranžové revoluci v roce 2004, která vynesla k moci prozápadní síly, se Ukrajina potýkala s vnitřní nestabilitou a ekonomickými problémy. V roce 2010 vyhrál prezidentské volby Viktor Janukovyč, který začal systematicky koncentrovat moc. V roce 2010 ústavní soud kontroverzním rozhodnutím zrušil ústavní změny z roku 2004 a vrátil zemi k prezidentskému systému, což Janukovyčovi poskytlo rozsáhlé pravomoci.

Janukovyčova éra byla charakteristická masivní korupcí, klientelismem a obohacováním tzv. „Rodiny“ (klan blízkých spolupracovníků a příbuzných prezidenta). Docházelo k potlačování opozice, jehož symbolem se stalo uvěznění bývalé premiérky Julije Tymošenkové. Navzdory těmto vnitřním problémům vláda oficiálně deklarovala kurz evropské integrace.

Asociační dohoda s EU

Klíčovým bodem ukrajinské zahraniční politiky měla být Asociační dohoda s Evropskou unií, která zahrnovala i vytvoření Hluboké a komplexní zóny volného obchodu (DCFTA). Tato dohoda byla připravována několik let a měla být podepsána na summitu Východního partnerství ve Vilniusu na konci listopadu 2013. Pro většinu ukrajinské společnosti představovala dohoda naději na modernizaci země, právní stát a ekonomický rozvoj podle evropského vzoru.

Ruský nátlak a obrat

Ruská federace pod vedením Vladimira Putina vnímala sblížení Ukrajiny s EU jako existenční hrozbu pro své geopolitické zájmy a projekt Euroasijské celní unie. V průběhu roku 2013 Rusko vyvíjelo na Ukrajinu enormní ekonomický nátlak (obchodní blokády, hrozby zastavením dodávek plynu).

Dne 21. listopadu 2013, pouhý týden před plánovaným podpisem, ukrajinská vláda pod vedením premiéra Mykoly Azarova nečekaně oznámila pozastavení příprav podpisu Asociační dohody. Vláda tento krok zdůvodnila „národní bezpečností“ a nutností obnovit obchodní vztahy s Ruskem. Tento náhlý obrat, vnímaný veřejností jako zrada národních zájmů a podřízení se Moskvě, se stal bezprostředním spouštěčem protestů.

🗓️ První fáze: Euromajdan (listopad 2013)

Začátek protestů

Bezprostředně po oznámení vládního rozhodnutí, večer 21. listopadu 2013, svolal novinář Mustafa Najem prostřednictvím sociální sítě Facebook lidi na Náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) v Kyjevě. První noci se sešlo přibližně 1 500–2 000 lidí, převážně studentů, aktivistů a novinářů. Protesty byly zpočátku apolitické, bez stranických vlajek, s hlavním požadavkem podpisu Asociační dohody.

V následujících dnech počet demonstrantů rostl. Dne 24. listopadu se v Kyjevě konalo velké shromáždění (věče), kterého se zúčastnilo přes 100 000 lidí. Protesty se rozšířily i do dalších měst (Lvov, Ternopil, Ivano-Frankivsk), zatímco na východě země organizovala Vlající strana regionů menší protidemonstrace (tzv. Antimajdan).

Násilné rozehnání studentů (30. listopadu)

Zlomovým okamžikem, který změnil charakter protestů, byla noc na 30. listopadu 2013. Kolem čtvrté hodiny ranní, kdy na náměstí zůstalo několik stovek převážně mladých studentů, zahájily speciální policejní jednotky Berkut brutální útok. Pod záminkou instalace vánočního stromu policisté obklíčili demonstranty a začali je bít obušky, kopat a pronásledovat do okolních ulic.

Mnozí zbití studenti nalezli útočiště v nedalekém klášteře svatého Michala, jehož mniši jim otevřeli brány a poskytli první pomoc. Záběry zkrvavených mladých lidí obletěly svět a vyvolaly v ukrajinské společnosti šok. Brutalita zásahu proti pokojným studentům delegitimizovala vládu v očích milionů Ukrajinců. Od tohoto momentu se požadavky protestujících posunuly od „podpisu dohody s EU“ k požadavku na „důstojnost“, potrestání viníků a odstoupení prezidenta.

🔥 Druhá fáze: Eskalace a vznik opevněného tábora

Milionový pochod a vznik stanového městečka

V reakci na policejní násilí vyšlo 1. prosince 2013 do ulic Kyjeva podle odhadů 500 000 až 1 000 000 lidí. Protestující znovu obsadili Náměstí Nezávislosti, strhli kovové zábrany kolem vánočního stromu (který se stal symbolem korupce a brutality a byl ozdoben revolučními plakáty) a začali budovat barikády.

Byl obsazen Dům odborů a budova kyjevské radnice, které se staly logistickými centry revoluce. Vzniklo Stanové městečko, které fungovalo jako stát ve státě. Mělo vlastní:

Ochranku (Sebeobrana Majdanu): Organizované setniny (sotně) dobrovolníků vybavených helmami a štíty.
Zdravotní službu: Polní nemocnice s dobrovolnými lékaři.
Zásobování: Polní kuchyně, sklady teplého oblečení a dřeva (dary od obyvatel Kyjeva).
Vzdělávání a kulturu: Otevřená univerzita Majdanu, knihovna.

Pokusy o vyklizení a patová situace

Během prosince 2013 se vláda několikrát pokusila Majdan vyklidit silou, zejména v noci na 11. prosince. Tisíce příslušníků vnitřních vojsk a Berkutu se pokusily prolomit barikády. V kritickém momentě se rozezněly zvony Michajlovského kláštera (poprvé od mongolského vpádu ve 13. století jako poplach), což mobilizovalo desetitisíce obyvatel Kyjeva, kteří i v mrazu přispěchali na náměstí a vlastními těly vytlačili policii zpět.

Po tomto neúspěchu přešla vláda k taktikám zastrašování, únosů aktivistů a nasazení tzv. titušků – placených kriminálních živlů a sportovců, kteří měli za úkol vyvolávat provokace, bít demonstranty a ničit majetek.

⚔️ Třetí fáze: Diktátorské zákony a "Ohnivý křest" (Leden 2014)

Po relativně klidném období pravoslavných Vánoc došlo v polovině ledna k prudké radikalizaci situace. Vláda, frustrovaná neschopností ukončit protesty opotřebovací taktikou, se rozhodla pro legislativní úder, který měl demonstrace kriminalizovat a umožnit jejich silové potlačení.

Diktátorské zákony z 16. ledna

Dne 16. ledna 2014 přijal ukrajinský parlament (Verchovna rada), ovládaný Stranou regionů a komunisty, balíček deseti zákonů, které vešly do dějin jako „Diktátorské zákony“ (ukrajinsky Диктаторські закони). Hlasování proběhlo chaoticky, pouhým zvedáním rukou, bez řádné diskuse a sčítání hlasů, přičemž výsledky byly zfalšovány.

Tyto zákony fakticky zaváděly policejní stát. Mezi hlavní opatření patřilo:

Zákaz jízdy v kolonách více než 5 vozidel (namířeno proti hnutí AutoMajdan).
Kriminalizace nošení přileb a uniforem na demonstracích.
Zákaz stavění stanů a pódií bez povolení.
Zavedení trestní odpovědnosti za „pomluvu“ státních činitelů.
Povinnost nevládních organizací přijímajících zahraniční finance registrovat se jako „zahraniční agenti“ (kopie ruského zákona).
Možnost blokování internetových stránek bez soudního příkazu.

Reakce veřejnosti byla opačná, než režim zamýšlel. Místo strachu vyvolaly zákony vlnu hněvu a výsměchu. Lidé začali demonstrativně nosit na hlavách hrnce, cedníky a kbelíky, aby zesměšnili zákaz přileb, a na náměstí proudily další davy, které neměly co ztratit, neboť podle nových zákonů se staly kriminálníky prakticky všichni účastníci protestů.

Bitva na ulici Hruševského (19.–21. ledna)

Dne 19. ledna 2014 (svátek Křtu Páně) se konalo další masové shromáždění. Frustrovaný dav, nespokojený s pasivitou opozičních lídrů (Kličko, Jaceňuk, Ťahnybok), se vydal na pochod k parlamentu. Cestu jim však na ulici Hruševského, u stadionu Dynamo Kyjev, přehradily kordony vnitřních vojsk a autobusy.

Zde došlo k vypuknutí otevřených pouličních bojů, které trvaly několik dní. Radikálnější část demonstrantů (zejména členové Pravého sektoru, ale i běžní občané) začala na policii házet dlažební kostky a Molotovovy koktejly. Policie odpovídala ohlušujícími granáty, slzným plynem, gumovými projektily a v mrazu −15 °C nasadila proti demonstrantům vodní děla, což bylo v rozporu s mezinárodními konvencemi a kvalifikováno jako mučení.

Ulice Hruševského se změnila v apokalyptickou scenérii. Hořící policejní autobusy a hradby ze zapálených pneumatik vytvořily černou clonu dýmu, která se stala jedním z vizuálních symbolů revoluce. Pneumatiky sloužily nejen jako barikáda, ale i jako kouřová clona chránící protestující před střelbou sniperů.

První oběti a eskadry smrti

Zlomovým dnem se stal 22. leden 2014 (Den sjednocení Ukrajiny), kdy policie a najatí provokatéři začali používat ostrou munici.

Serhij Nihojan: 20letý Ukrajinec arménského původu z Dněpropetrovské oblasti se stal první obětí střelby. Byl zasažen brokovnicí do krku a hlavy.
Michail Žizněvskij: 25letý běloruský občan a člen organizace UNA-UNSO byl zastřelen střelou do srdce.

Téhož dne bylo v lesích u Kyjeva nalezeno tělo Jurije Verbyckého, vědce a aktivisty, který byl unesen z nemocnice spolu s dalším aktivistou Ihorem Lucenkem. Verbyckyj byl brutálně mučen a následně ponechán v mrazu v lese zemřít. Tyto události potvrdily existenci tzv. „eskader smrti“ napojených na vládní struktury.

Šokujícím momentem bylo také zveřejnění videa, na kterém příslušníci jednotek Berkut v mrazu svlékli donaha aktivistu Mychajla Havryljuka, bili ho, ponižovali a fotili se s ním. Toto video definitivně zničilo zbytky morálního kreditu policie v očích veřejnosti.

🏛️ Politická krize a pokusy o vyjednávání

Rozšíření protestů do regionů

Po událostech v Kyjevě se protesty masově rozšířily do regionů. V západní a střední Ukrajině demonstranti obsazovali budovy Oblastních státních administrativ (RSA) a nutili guvernéry jmenované Janukovyčem k demisi. Policie v některých městech (např. Lvov) přešla na stranu demonstrantů nebo vyhlásila neutralitu. Naopak na východě a jihu země (Charkov, Doněck, Krym) probíhaly střety s přívrženci vlády a titušky, kteří byli často koordinováni z Ruska.

Jednání a demise Azarova

Pod tlakem ulice a západních diplomatů přistoupil Viktor Janukovyč k jednání s opozicí. Nabídl post premiéra Arseniji Jaceňukovi a post vicepremiéra Vitaliji Kličkovi, což však oba odmítli s požadavkem na předčasné prezidentské volby.

Dne 28. ledna 2014 podal demisi nepopulární premiér Mykola Azarov (který ihned odletěl do Vídně) a parlament zrušil většinu „diktátorských zákonů“. Situace se však neuklidnila. Vláda vyhlásila amnestii pro zadržené demonstranty, ale podmínila ji vyklizením obsazených budov, což Majdan odmítl, neboť nevěřil v upřímnost režimu. Protestující požadovali návrat k ústavě z roku 2004, která by omezila pravomoci prezidenta, a potrestání viníků násilí.

Na začátku února nastal klamný klid, „poziční válka“, kdy obě strany posilovaly své pozice. Majdan se transformoval v polovojenskou strukturu schopnou obrany, zatímco vláda stahovala do Kyjeva další posily vnitřních vojsk a připravovala finální úder, nazvaný „Operace Bumerang“.

🩸 Čtvrtá fáze: Krvavé finále (18.–20. února)

Křehké příměří skončilo 18. února 2014. Opozice vyhlásila „Mírovou ofenzívu“ s cílem donutit parlament k okamžitému návratu k ústavě z roku 2004, která by omezila pravomoci prezidenta. To, co začalo jako pochod k parlamentu, se však během několika hodin změnilo v masakr a otevřenou městskou válku.

18. únor: Černé úterý a požár Domu odborů

Dopoledne 18. února obklíčili demonstranti budovu Verchovné rady. V přilehlém Mariinském parku a v ulicích vládní čtvrti došlo k brutálním střetům mezi demonstranty na jedné straně a jednotkami Berkut a titušky na straně druhé. Policie poprvé masově nasadila střelné zbraně (byť zpočátku brokovnice) a omračující granáty obalené šrapnely. Tituškové, vyzbrojení železnými tyčemi a kladivy, útočili na izolované skupiny aktivistů.

Odpoledne policie zahájila generální útok a vytlačila demonstranty zpět na Náměstí Nezávislosti. Během ústupu bylo mnoho lidí ubito nebo ušlapáno. Policie obsadila barikády na ulici Hruševského a zahájila útok na samotný Majdan. Ve večerních hodinách nasadily bezpečnostní složky obrněné transportéry (BTR) ve snaze prorazit barikády. Demonstranti se bránili zápalnými lahvemi a vytvořili ohnivou stěnu z hořících pneumatik a dřeva, která oddělovala tábor od postupujících těžkooděnců.

V noci na 19. února zachvátil Dům odborů, hlavní štáb revoluce a provizorní nemocnici, masivní požár (pravděpodobně založený speciálními jednotkami Alfa, které pronikly do budovy střechou, nebo v důsledku bojů uvnitř). Lidé uvěznění v hořící budově skákali z oken nebo uhořeli. Tato noc si vyžádala přes 20 mrtvých.

19. únor: Ticho před bouří

Následující den Kyjev připomínal válečnou zónu. Metro bylo kompletně uzavřeno (poprvé v historii z důvodu „teroristické hrozby“), příjezdové cesty do města blokovala policie. SBU (Ukrajinská tajná služba) pod vedením Oleksandra Jakymenka vyhlásila celostátní „protiteroristickou operaci“, což de facto znamenalo povolení k nasazení armády.

Zatímco v Kyjevě panovala patová situace a Majdan se bránil na posledních desítkách metrů čtverečních, v západní Ukrajině (Lvov, Ivano-Frankivsk, Ternopil) demonstranti v reakci na krveprolití v hlavním městě obsadili budovy policie a prokuratury a zmocnili se zbraní. Hrozilo reálné vypuknutí občanské války.

20. únor: Krvavý čtvrtek a masakr na Instytutské

Ráno 20. února 2014 se zapsalo do ukrajinských dějin nejčernějším písmem. Kolem 9:00 ráno se jednotky Berkutu a vnitřních vojsk z nejasných příčin náhle stáhli z pozic u památníku Nezávislosti směrem nahoru po ulici Instytutska. Skupiny demonstrantů, vyzbrojené pouze dřevěnými štíty, tyčemi a v některých případech legálně drženými loveckými zbraněmi, se vydaly za nimi, aby znovu obsadily ztracené pozice a vytvořily nárazníkovou zónu.

V tu chvíli spustili palbu profesionální odstřelovači a příslušníci speciální „černé roty“ Berkutu (pod velením majora Dmytra Sadovnyka), rozmístění na střechách budov a za betonovými barikádami u vládních budov. Stříleli ostrou municí (ráže 7,62 mm) přímo na nechráněné demonstranty.

Během několika desítek minut bylo na malém úseku ulice Instytutska zastřeleno 48 lidí a desítky dalších byly těžce zraněny. Kamery zachytily otřesné scény, kdy se demonstranti s dřevěnými štíty snažili krýt a vynášet raněné, zatímco byli sami koseni přesnou palbou do hlav, krků a hrudníků. Celkový počet obětí revoluce v těchto dnech překročil stovku. Padlým se začalo říkat Nebeská setnina (ukrajinsky Небесна Сотня).

🏳️ Pád režimu a útěk Janukovyče

Dohoda o urovnání krize

Šok z masakru otřásl i částí vládních poslanců, kteří začali opouštět Stranu regionů. Dne 21. února přicestovali do Kyjeva ministři zahraničí Polska (Radosław Sikorski), Německa (Frank-Walter Steinmeier) a Francie (Laurent Fabius), aby zprostředkovali jednání.

Po vyčerpávajících rozhovorech podepsal Viktor Janukovyč a lídři opozice dohodu, která předpokládala:

Návrat k ústavě z roku 2004 (omezení pravomocí prezidenta) do 48 hodin.
Vytvoření vlády národní jednoty.
Předčasné prezidentské volby nejpozději v prosinci 2014.

Ultimátum Majdanu

Když opoziční lídři večer 21. února přišli na Majdan prezentovat dohodu, dav je vypískal. Lidé, traumatizovaní smrtí svých přátel, odmítli čekat na volby do prosince s Janukovyčem v křesle. Na pódium vtrhl Volodymyr Parasjuk, mladý velitel jedné ze setnin, a pronesl emotivní projev, který změnil dějiny: „Jestliže zítra do 10:00 ráno neoznámíte požadavek na okamžitou rezignaci Janukovyče, půjdeme se zbraněmi do útoku! Přísahám!“

Dav reagoval bouřlivým souhlasem. Policie a jednotky Berkut, demoralizované a obávající se odplaty, začaly masově opouštět vládní čtvrť a utíkat z Kyjeva.

Útěk a sesazení

Viktor Janukovyč pochopil, že ztratil kontrolu nad situací a podporu silových složek. V noci z 21. na 22. února uprchl helikoptérou ze své rezidence Mežihirja do Charkova, odkud se pokusil (neúspěšně) mobilizovat podporu na východě země. Následně uprchl na Krym a s pomocí ruských tajných služeb do Ruska.

Dne 22. února 2014 převzala kontrolu nad parlamentem opozice. Verchovna rada konstatovala, že prezident se „neústavním způsobem stáhl z výkonu svých pravomocí“, a odhlasovala jeho sesazení. Nové prezidentské volby byly vypsány na 25. května 2014. Předsedou parlamentu a úřadujícím prezidentem se stal Oleksandr Turčynov.

Byla propuštěna Julija Tymošenková a rezidence Mežihirja byla otevřena veřejnosti, která byla šokována luxusem (zlaté toalety, soukromá zoo, galeona), v němž prezident žil v době ekonomické krize.

🌍 Následky a geopolitický dopad

Vítězství Euromajdanu nebylo koncem, ale začátkem nové, ještě tragičtější kapitoly.

Anexe Krymu: Ruská federace označila události v Kyjevě za „fašistický puč“ a využila mocenského vakua. Již 27. února obsadili ruští vojáci bez označení (tzv. zelení mužíčci) parlament na Krymu. V březnu Rusko poloostrov protiprávně anektovalo.
Válka na Donbasu: Na východě Ukrajiny vypukly Ruskem podněcované nepokoje, které přerostly v ozbrojený konflikt. Vznikly tzv. Doněcká a Luhanská lidová republika.
Transformace společnosti: Ukrajina podepsala Asociační dohodu s EU, zahájila proces dekomunizace, reformu policie a armády. Občanská společnost, zrozená na Majdanu, se stala klíčovým faktorem při obraně země v roce 2014 i později v roce 2022.

⚖️ Vyšetřování a soudní dohry

Proces s Janukovyčem

Po útěku Viktora Janukovyče zahájila generální prokuratura Ukrajiny řadu trestních řízení. Nejvýznamnější rozsudek padl 24. ledna 2019, kdy byl Okresní soudem v Kyjevě (Obolonský soud) Viktor Janukovyč v nepřítomnosti (in absentia) odsouzen k 13 letům vězení za vlastizradu a napomáhání vedení agresivní války ze strany Ruské federace. Klíčovým důkazem byl dopis z 1. března 2014, ve kterém Janukovyč žádal Vladimira Putina o nasazení ruských vojsk na území Ukrajiny.

Případ Berkut a „černá rota“

Vyšetřování samotných střeleb na ulici Instytutska bylo zdlouhavé a komplikované. Většina příslušníků speciální roty Berkut pod vedením Dmytra Sadovnyka uprchla po revoluci na Krym nebo do Ruska, kde získali ruské občanství a mnozí pokračovali ve službě v ruských silových složkách (OMON, Rosgvardija).

Pět bývalých příslušníků Berkutu, kteří zůstali na Ukrajině a byli zadrženi, stanulo před soudem. Proces se táhl několik let. V prosinci 2019 však došlo ke kontroverznímu kroku, kdy byli tito obžalovaní v rámci velké výměny zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem propuštěni a předáni do Ruska (resp. do okupovaných oblastí Donbasu). Tento krok vyvolal protesty rodin obětí, ale prezident Volodymyr Zelenskyj jej obhájil nutností dostat domů ukrajinské vojáky a civilisty vězněné v ruských žalářích. V říjnu 2023 soud v Kyjevě vynesl (opět v nepřítomnosti) rozsudky, kterými uznal některé z nich vinnými z masových vražd.

🕯️ Paměť a symbolika

Nebeská setnina

Památka padlých demonstrantů, souhrnně nazývaných Nebeská setnina (ukrajinsky Небесна Сотня), se stala ústředním prvkem nové ukrajinské státní identity. Ulice Instytutska, kde došlo k největšímu masakru, byla přejmenována na Alej hrdinů Nebeské setniny. Na místech, kde demonstranti padli, vznikly spontánní pomníčky z dlažebních kostek, svíček a fotografií, které byly později doplněny o oficiální památník.

Muzeum Majdanu

Byla založena instituce „Národní muzeum Revoluce důstojnosti“, která shromažďuje artefakty z protestů (malované helmy, štíty, části barikád, transparenty). Ikonickým exponátem se stala konstrukce vánočního stromu („Jolka“), která zůstala na náměstí měsíce po revoluci jako symbol odporu, pokrytá vlajkami a hesly.

Slogan „Sláva Ukrajině!“

Během revoluce se v masovém měřítku obnovilo používání historického pozdravu „Sláva Ukrajině! – Hrdinům sláva!“ (Slava Ukrajini! – Herojam slava!). Tento pozdrav, původně spojený s bojem za nezávislost ve 20. století, ztratil svůj výhradně nacionalistický kontext a stal se symbolem odporu proti autoritářství a ruské agresi. V roce 2018 se stal oficiálním pozdravem Ozbrojených sil Ukrajiny.

🔬 Hodnocení a historický význam

Revoluce důstojnosti je historiky a politology (např. Timothy Snyder, Serhy Yekelchyk) považována za definitivní konec postsovětského období na Ukrajině. Nešlo o pouhou výměnu elit, ale o civilizační volbu.

Geopolitický zlom: Ukrajina opustila „šedou zónu“ mezi Ruskem a Evropou a jasně deklarovala svou příslušnost k euroatlantickému prostoru. To vedlo k podpisu Asociační dohody (2014) a zisku bezvízového styku s EU (2017).
Zrození občanské společnosti: Revoluce ukázala sílu horizontální organizace společnosti. Sítě dobrovolníků, které zásobovaly Majdan, se po vypuknutí války na Donbasu transformovaly v logistické zázemí pro armádu, která byla v roce 2014 v rozkladu. Tento fenomén dobrovolnictví se stal klíčovým i při obraně proti ruské invazi v roce 2022.
Dekomunizace: Události urychlily proces odstraňování sovětských symbolů. Během tzv. „Leninopádu“ byly po celé zemi strženy stovky soch Lenina, což symbolizovalo rozchod s totalitní minulostí.

Z pohledu Kremlu byl Euromajdan vnímán jako „barevná revoluce“ řízená Západem, což posloužilo jako záminka pro vojenskou agresi. Historická realita však ukazuje, že šlo o autentické povstání vyprovokované brutalitou vlastního režimu.

Zdroje