Zelená zóna

Šablona:Infobox Místo Tento článek pojednává o Mezinárodní zóně v Bagdádu. Pro informace o stejnojmenném filmu z roku 2010 viz příslušnou kapitolu níže.

Zelená zóna (anglicky The Green Zone, arabsky المنطقة الخضراء, Al-Mintaqah al-Khaḍrāʾ), oficiálně též známá jako Mezinárodní zóna (International Zone), je všeobecně vžitý a celosvětově známý název pro vysoce opevněnou oblast o rozloze přibližně deseti kilometrů čtverečních v centrální části iráckého hlavního města Bagdádu. Tento prostor, který se nachází převážně ve správním obvodu Karch na západním břehu řeky Tigris, sloužil po invazi Spojených států amerických a jejich spojenců do Iráku v roce 2003 jako hlavní a nejbezpečnější centrum mezinárodních okupačních sil, diplomatických misí a nově se formující irácké vlády. Pojem Zelená zóna se stal jedním z nejvýraznějších symbolů války v Iráku, přičemž reprezentoval ostrý kontrast mezi relativním bezpečím, luxusem a západním stylem života uvnitř betonových zdí a chaosem, sektářským násilím a chudobou v okolním městě, kterému se pro odlišení začalo říkat Rudá zóna.

Historie této oblasti sahá hluboko do minulosti, avšak její moderní podoba se začala formovat za vlády sekulární strany Baas a diktátora Saddáma Husajna, kdy zde vyrostly monumentální vládní budovy, vojenské základny a luxusní paláce určené pro vládnoucí elitu. Přestože byla po invazi oblast obsazena americkou armádou a přeměněna na neprostupnou pevnost oddělenou od zbytku světa mohutnými betonovými zátarasy typu T-wall, Zelená zóna nebyla nikdy zcela imunní vůči útokům. Pravidelně se stávala terčem minometného ostřelování a raketových útoků ze strany iráckých povstalců a teroristických skupin jako Al-Káida či lokální šíitské milice. Postupem času, v souvislosti s předáváním moci iráckým úřadům, se kontrola nad zónou přesunula do rukou iráckých bezpečnostních sil. V posledních letech byla oblast postupně zpřístupňována běžným občanům, ačkoliv v dobách politických krizí, jako byly masivní protesty v letech 2019 až 2021 nebo nejnovější nepokoje na začátku března 2026 po americko-izraelském úderu a zabití íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího, se opět stává epicentrem tvrdých střetů a uzavírá se před okolním světem.

Fenomén Zelené zóny hluboce rezonoval i v globální populární kultuře. Oblast posloužila jako fascinující inspirace pro řadu literárních děl, dokumentů a celovečerních filmů, které se snažily zachytit absurditu a složitost budování nového státu uprostřed probíhajícího válečného konfliktu. Nejvýraznějšími příklady jsou hojně oceňovaná kniha amerického novináře Rajiva Chandrasekarana s názvem Zelená zóna – Velkolepý život ve Smaragdovém městě a na ni volně navazující hollywoodský akční thriller Zelená zóna z roku 2010, v němž hlavní roli ztvárnil herec Matt Damon pod režijním vedením tvůrce Paula Greengrasse. Oba tyto kulturní artefakty významně přispěly k tomu, že se termín natrvalo zapsal do povědomí západní veřejnosti jako synonymum pro byrokratickou izolaci a tragické odtržení politických elit od reality běžného života.

Historický vývoj a kontext

Období před rokem 2003

Před samotnou americkou invazí nebyl termín Zelená zóna v žádném kontextu používán. Území, na kterém se zóna nachází, neslo po desetiletí tradiční označení Karadat Majram (Karradat Mariam), pojmenované podle místně velmi známé křesťanské ženy, která v dlouhé historii města s láskou pomáhala chudým a nemocným obyvatelům Bagdádu. Již v předchozích dekádách se však jednalo o oblast, která měla k běžnému uvolněnému civilnímu životu velmi daleko. Během tvrdé vlády nacionalistické strany Baas, a obzvláště po nástupu prezidenta Saddáma Husajna k absolutní moci v roce 1979, se tato centrální část města postupně proměňovala v mocenské srdce celého Iráku. Režim si tuto lukrativní lokalitu oblíbil z bezpečnostních i strategických důvodů, neboť poloha u široké řeky Tigris umožňovala snadnou obranu proti převratům i efektivní kontrolu nad městem.

Saddám Husajn zde nechal vybudovat nesmírně rozsáhlé komplexy ministerstev, elitní vojenské základny a především sérii opulentních prezidentských paláců, které měly nejen domácímu publiku demonstrovat nezměrnou sílu a bohatství jeho osobní diktatury. Zdaleka nejvýznamnější z nich byl Republikánský palác, rozlehlá a nesmírně bohatě zdobená stavba s leštěnými mramorovými podlahami, těžkými křišťálovými lustry dovezenými z Evropy a detailně propracovanými stropy, která sloužila jako primární sídlo diktátorovy moci a hlavní dějiště všech mezinárodních státních banketů. Kromě obřích vládních struktur zde vyrostly i luxusní střežené vily pro vysoce postavené činitele režimu, loajální důstojníky elitní Republikánské gardy a členy diktátorovy širší rodiny. Běžní obyvatelé Bagdádu měli do těchto prominentních míst vstup přísně a nekompromisně zakázán a celá oblast tak byla vnímána jako obávané místo plné tajné policie (Mucharabát), odkud se tvrdou rukou řídil osud celé země. Již tehdy se tedy jednalo o izolovanou mocenskou enklávu, která byla značně odtržena od reality a obrovské chudoby okrajových čtvrtí metropole, jako byl například chudý šíitský Sadrův Město.

Americká invaze a vznik Zelené zóny

Zcela zásadní a neodvratný zlom v historii oblasti přišel v březnu a počátkem dubna roku 2003, kdy započala masivní operace Irácká svoboda (Operation Iraqi Freedom) vedená mezinárodní koalicí v čele s americkou armádou a britskými silami. Cílem operace bylo rychle svrhnout vládnoucí režim Saddáma Husajna a zajistit na území státu údajné zbraně hromadného ničení. Vzhledem k extrémně vysoké koncentraci vojenských, politických a vládních cílů byla oblast Karadat Majram okamžitě vystavena masivnímu a systematickému leteckému bombardování, kterému se v médiích přezdívalo „Šok a hrůza“ (Shock and Awe). Mnoho vládních budov, včetně hlavního sídla strany Baas, bylo přesně zasaženo letícími střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. Ještě před samotným začátkem hlavních pozemních bojů bylo evakuováno nebo ve strachu uprchlo veškeré civilní obyvatelstvo.

Když americké pozemní síly a tanky na začátku dubna 2003 dobyly centrum Bagdádu, okamžitě a bez velkého odporu obsadily strategicky klíčový Republikánský palác a obrovské přilehlé vládní budovy, které i přes poškození americkými bombami zůstaly z větší části stát. Americká armáda se pragmaticky rozhodla využít tuto rozlehlou a luxusní existující infrastrukturu jako svou hlavní a jedinou operační základnu pro velení. Vznikl tak jedinečný koncept vysoce opevněné enklávy, která by zajistila stoprocentní bezpečnost pro mezinárodní diplomaty, vysoce postavené vojenské velitele a tisíce civilních úředníků pověřených následnou rekonstrukcí celé země. Prvním americkým civilním správcem se stal generál ve výslužbě Jay Garner v čele Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc (ORHA), avšak brzy jej po neshodách v Pentagonu nahradil kariérní diplomat L. Paul Bremer, který nekompromisně stanul v čele nově utvořené Koaliční prozatímní správy (CPA). Právě v této vypjaté době začal být v komunikaci masově používán anglický název Green Zone. Přestože nově formované irácké úřady a někteří zahraniční diplomaté velmi hlasitě preferovali mnohem neutrálnější pojem Mezinárodní zóna, vojenský žargon a všudypřítomná mediální zkratka Spojených států prosadily Zelenou zónu do celosvětového povědomí. Rozlehlá zóna byla vojáky neuvěřitelně rychle obehnána masivními betonovými bloky odolnými proti přímému výbuchu o výšce až pět metrů (takzvanými T-walls), nekonečnými rolemi ostnatého drátu a velmi komplexním systémem vojenských kontrolních stanovišť s kulometnými hnízdy.

Život v Bublině: Kontrast s Rudou zónou

Během let probíhající vojenské okupace a dlouhého působení Koaliční prozatímní správy se uvnitř Zelené zóny vyvinul neuvěřitelně specifický a mrazivý mikrokosmos, který neměl s okolním Irákem prakticky absolutně nic společného. Zatímco zbytek obrovského Bagdádu, rychle mezi vojáky překřtěný na nebezpečnou Rudou zónu, se strmě propadal do naprostého chaosu, nekončící anarchie, brutálního sektářského násilí mezi dominujícími sunnity a šíity a totálního kolapsu všech myslitelných základních veřejných služeb, uvnitř Zelené zóny panovaly naprosto diametrálně odlišné životní podmínky. Obyvatelé vybombardované Rudé zóny trpěli každodenními krutými výpadky elektřiny ve čtyřicetistupňových vedrech, velkým nedostatkem pitné vody, raketovým růstem závažné kriminality, únosy a neustálou všudypřítomnou hrozbou strašlivých teroristických útoků zprostředkovaných organizací Al-Káida v Iráku a dalšími sunnitskými i radikálními šíitskými povstaleckými skupinami bojujícími proti okupaci.

Naproti tomu Zelená zóna si mezi svými šťastnějšími obyvateli rychle vysloužila přezdívky jako „Smaragdové město“ nebo iluzorní „Bublina“. Správu nad každodenním obřím provozem luxusní zóny kompletně převzaly americké korporace v čele s nadnárodní společností Halliburton a její logistickou dceřinou firmou KBR, které zde pro mnoho tisíců zahraničních pracovníků vybudovaly téměř dokonalou a bezpečnou iluzi klidného amerického předměstí. K dispozici zde byla po celý rok nepřetržitá dodávka vzácné elektřiny, spolehlivě zajišťovaná gigantickými výkonnými dieselovými generátory, neomezený přístup k širokopásmovému internetu, stabilní dodávky chlazené čisté vody a precizní pravidelný úklidový servis drobných dočasných obytných buněk (přezdívaných CHU - Containerized Housing Units), ve kterých tisíce úředníků a vojáků bydlelo. Široké ulice byly úhledně osazeny americkými dopravními značkami s rychlostními limity udávanými výhradně v mílích za hodinu a na pořádek pečlivě dohlížely velmi pestré a mezinárodní vojenské síly. Americké vojáky u vchodových bran často doplňovali najatí vojáci z Gruzie nebo jihoamerického Peru a také proslulí a obávaní nepálští Gurkhové pracující pro nesmírně drahé soukromé bezpečnostní agentury jako byla nechvalně známá Blackwater či společnost Triple Canopy.

Zahraniční personál, neustále čítající tisíce diplomatů, vládních úředníků, vojáků a soukromých kontraktorů, měl k dispozici velmi rozsáhlé klimatizované stravovací komplexy s neomezenou bufetovou konzumací teplého jídla z celého světa, přičemž se paradoxně uprostřed přísně islámské země běžně na snídani servírovala vepřová slanina. V samotné uzavřené zóně bezpečně fungovaly útulné kavárny, obchody se značkovou elektronikou, krejčovství na míru, moderní posilovny, venkovní plavecké bazény a dokonce známé americké franšízy rychlého občerstvení jako byl Burger King nebo bagetový Subway. Zejména v proslulém majestátním hotelu Al-Rašíd (Al Rasheed) se pravidelně pořádaly bujaré večírky. Fungovaly zde hned několika diskotéky a bary plné zahraničních pracovníků volně podávající chlazené pivo a tvrdý alkohol. Vysílalo zde nezávislé a veselé rádio Freedom Radio provozované armádou na místní frekvenci 107.7 FM, které do uší vojáků celodenně pouštělo klasický povzbuzující americký rock. Tento naprosto propastný rozdíl mezi obrovským bezpečím a luxusem okupantů a nezměrným utrpením běžných chudých Iráčanů se stal jedním z nejvíce kritizovaných aspektů celého pojetí vojenské správy poválečného Iráku. Drtivá většina úředníků CPA, kteří často neměli naprosto žádné předchozí zkušenosti z nebezpečného Blízkého východu a neuměli ani slovo arabsky, rozhodovala o složitých problémech irácké ekonomiky od svých dřevěných stolů v klimatizovaných honosných palácích a ven se vůbec nevydávala.

Zelená zóna však reálně nikdy nebyla naprosto absolutně bezpečná pro nikoho. Zoufalí a odhodlaní iráčtí povstalci, velmi frustrovaní naprostou neprostupností betonových hradeb, se rychle uchýlili k pravidelnému, plošnému a naslepo vedenému ostřelování zóny pomocí těžkých minometů a neřízených raket. Ty nejčastěji odpalovali z korb rychlých pick-upů, které měli ukryté v uličkách nedaleké Rudé zóny. Ohlušující sirény ohlašující příchozí palbu (varování z reproduktorů hlásící „Incoming! Incoming!“) se staly stresující každodenní rutinou, při které museli všichni obyvatelé zóny okamžitě zalehnout tváří na zem a rychle se krýt ve všudypřítomných rozestavěných betonových bunkrech. I přes extrémně vysoká a nákladná bezpečnostní opatření bohužel došlo k několika velmi tragickým a krvavým průnikům. Nejznámější byl ničivý bombový útok přímo u kavárny uvnitř bezpečné zóny nebo extrémně krvavé sebevražedné atentáty u samotných vstupních bran (zejména u pověstné hlavní brány takzvané Assassin's Gate), kde po výbuchu umírali převážně jen obyčejní iráčtí překladatelé, stavební dělníci a místní zaměstnanci, kteří tam byli nuceni čekat dlouhé hodiny v davech na zdlouhavou vstupní bezpečnostní prohlídku.

Předání správy a postupné otevírání

S formálním a politickým koncem celého mandátu Koaliční prozatímní správy na konci června roku 2004 byla suverenita a výkonná moc nad zemí oficiálně předána nově utvořené Irácké prozatímní vládě a později řádně demokraticky zvoleným iráckým politickým institucím pod vedením kontroverzních politiků jako byl například šíitský premiér Núrí Málikí. Zelená zóna však i navzdory tomuto papírovému předání moci nadále zůstávala zcela uzavřeným a ostře střeženým vojenským územím, kde nyní nově sídlil celý irácký parlament, samotný úřad premiéra i prezidenta republiky a samozřejmě všechna strategicky klíčová státní ministerstva. Obrovskou mocenskou roli zde nadále hrálo nejdůležitější velvyslanectví Spojených států amerických, které se však s postupem času opatrně přesunulo z původního vybombardovaného Republikánského paláce do nových a ještě chráněnějších budov.

Politický tlak a snaha na otevření dříve nenáviděné Zelené zóny se začal vcelku rychle stupňovat s tím, jak se nově vycvičené irácké bezpečnostní a policejní složky stávaly schopnějšími a samostatnějšími. Když navíc všechny americké bojové jednotky dle dohody začaly pomalu opouštět celou zemi (proces oficiálně zakončený dočasně v roce 2011) a bezpečnostní situace v ulicích celého Bagdádu se jen velmi relativně a křehce stabilizovala, a to i přes neustále přetrvávající krvavé hrozby od extremistických fanatických skupin jako byl na vzestupu se nacházející samozvaný Islámský stát. K prvnímu výraznějšímu znatelnému uvolnění a radosti obyvatel tak došlo až o mnoho let později v roce 2015 za tehdejší vlády pragmatického premiéra Hajdara Abádího. Ten rozhodl, že některé okrajové části zóny budou přes den zpřístupněny zcela běžnému civilnímu automobilovému provozu, aby se tak alespoň trochu zmírnily neustálé a chronické dopravní zácpy po celé ucpané metropoli. V roce 2018 pak konečně následovalo další masivní symbolické i fyzické odstranění tisíců nevzhledných šedých betonových bariér a otevření mnoha klíčových komunikací pro Iráčany bez nutnosti vlastnit dříve velmi protekční speciální povolení a kartičky.

Skutečná a úplná integrace a normalizace celého prostoru však reálně nebyla nikdy ani zdaleka dokončena. Zelená zóna se díky svému významu velmi často a opakovaně stala lákavým cílem obrovských politických demonstrací, jako tomu bylo během mimořádně masových a násilných protivládních protestů v bouřlivých letech 2019 a poté znovu v roce 2021, kdy tisícové davy nespokojených a převážně mladých občanů několikrát násilně prorazily venkovní bezpečnostní perimetr strážců a vtrhly s řevem až přímo do hlavní budovy iráckého parlamentu. Trvalá aktuálnost a geopolitická extrémní citlivost tohoto výbušného místa se naposledy znovu nesmírně tvrdě a krvavě potvrdila na samotném začátku března roku 2026. Po překvapivém cíleném americko-izraelském bleskovém vojenském úderu, který vyústil v historické zabití dlouholetého nejvyššího íránského duchovního vůdce Alího Chameneího, propukly v bezprostřední blízkosti Zelené zóny opravdu masivní a divoké protesty desetitisíců radikálních příznivců Íránu a mocných ozbrojených šíitských milicí. Rozzuřené, frustrované a plačící davy truchlící nad nečekanou smrtí svého náboženského lídra se se zaťatými pěstmi, vlajícími vlajkami a výhružným skandováním hesel urputně pokoušely násilně proniknout hluboko do opevněného perimetru přímo až k samotnému obrovskému americkému velvyslanectví. Tyto vysoce rizikové události si vyžádaly nesmírně tvrdé a bohužel i krvavé střety s těžce oděnými státními iráckými bezpečnostními složkami a speciálními jednotkami, které nakonec proti fanatickému davu nekompromisně nasadily dýmovnice, omračující zábleskové granáty a hustý slzný plyn, čímž znovu v přímém přenosu celému světu potvrdily, že Zelená zóna i po více než dvaceti letech nadále zůstává vůbec nejhlídanější a politicky nejcitlivější obrovskou pevností celého neklidného Blízkého východu.

Geografie a významné stavby

Architektonické dominanty a paláce

Zelená zóna na mapě představuje neuvěřitelně fascinující architektonický slepenec, ve kterém se setkávají monumentální a chladné stavby z tvrdé éry vládní strany Baas, narychlo sestavená plechová vojenská provizoria plná písku a supermoderní prosklené nedobytné diplomatické pevnosti. K těm zdaleka největším a vizuálně nejvýraznějším dominantám zóny neodmyslitelně patří obrovský a majestátní Památník neznámého vojína. Jeho naprosto unikátní klesající široká střecha je architekty umně inspirována tradičním kulatým štítem, který vypadává z rukou umírajícího, padajícího iráckého bojovníka. Další světově a fotograficky proslulou stavbou ležící pevně v prostoru zóny jsou ohromné oblouky známé jako Vítězné oblouky (velmi často známé také v literatuře jako Meče z Kádisíje). Tento bizarní monument tvoří obrovské a vysoko do nebe zkřížené meče o nepředstavitelné váze mnoha desítek tun oceli, které jsou u země držené gigantickými masivními bronzovými odlitky rukou. Tyto ruce nebyly vymyšlené, ale byly sochaři vytvořeny naprosto přesně a detailně podle sádrových odlitků skutečných rukou samotného vůdce Saddáma Husajna. Celý pomník vznikl v minulosti čistě na glorifikaci a oslavu takzvaného vítězství státu v nesmírně dlouhé, krvavé a vyčerpávající irácko-íránské válce. Tyto a podobné masivní monumenty zázračně přečkaly drtivé americké letecké bombardování a ihned po invazi se staly zdaleka nejčastějším vděčným motivem pro památeční a vítězné fotografie desetitisíců všech koaličních vojáků působících v zemi.

Důležitou pýchou dřívější vládní architektury uvnitř zóny je také pohádkový a gigantický Palác Al-Faw, obrovský rekreační palácový komplex úchvatně postavený na ostrůvku přímo uprostřed velkého umělého jezera (často americkými vojáky označovaný jako takzvaný Water Palace). Tento palác americká armáda po svém příchodu celá léta velmi efektivně využívala jako obrovské hlavní štábní velitelství všech svých ozbrojených sil působících v zemi, a místo neslo armádní označení základna Camp Victory. Z hlediska důležité civilní a hotelové zónové infrastruktury pak prostoru absolutně dominuje architektonicky nepřehlédnutelný výškový a stupňovitý betonový Hotel Al-Rašíd, který byl postaven již v dřívějších uvolněnějších 80. letech. Do západních dějin se proslavil zejména díky tomu, že na zemi u samotného hlavního vchodu byla před lety úmyslně umístěna velká posměšná dlaždicová mozaika s obličejem bývalého amerického prezidenta George H. W. Bushe. Účelem tohoto gesta bylo docílit toho, aby po tváři nenáviděného nepřítele musel chtě nechtě každý návštěvník hotelu neustále šlapat svými botami na znak nejvyššího kulturního opovržení (hned po roce 2003 byla tato konkrétní mozaika americkými rozzuřenými vojáky pochopitelně navždy roztříštěna a zničena).

Vstupy a kontrolní body

Běžný nebo i diplomatický vstup a pohyb do chráněné Zelené zóny byl v temných a nebezpečných dobách té nejpřísnější cizí okupace teoreticky možný pouze přes hned několik jen velmi málo a pečlivě a nervózně střežených vojenských kontrolních bodů a obřích zátarasových bran. Vůbec nejznámější z nich se postupem let bezesporu stala takzvaná Assassin's Gate (v překladu Brána vrahů). Byla to monumentální, krásná a detailně bohatě zdobená masivní pískovcová starobylá brána. Svou nesmírně temnou a varovnou přezdívku však bohužel získala hned v počátcích konfliktu mezi samotnými americkými a koaličními vojáky, a to kvůli velmi častým, překvapivým a vždy smrtícím útokům ze strany skrytých iráckých povstalců. Vojenské kontrolní body u těchto bran tvořily obrovské, matoucí a nesmírně zdlouhavé kilometry labyrintů obřích betonových bariér a ostnatého nebezpečného žiletkového drátu. Příchozí a čekající lidé i vozidla byli nespočetněkrát prohledáváni a kontrolováni pomocí složitých manuálních detektorů výbušnin, speciálně vycvičených bombových psů dovážených z USA a moderních biometrických rohovkových a otiskových skenerů, což ve výsledku nesmírně často vytvářelo nekonečné několikahodinové stresující fronty vozidel a nervózních lidí přímo na žhavém a spalujícím bagdádském poledním slunci, čímž vznikaly naprosto ideální měkké terče pro odstřelovače a odhodlané teroristy a sebevražedné útočníky s vestami.

Velvyslanectví Spojených států amerických

Zcela samostatnou, unikátní a ještě mnohem více vysoce a bezprecedentně střeženou vnitřní kapitolou uvnitř samotné již tak chráněné Zelené zóny je obrovský moderní diplomatický komplex, ve kterém sídlí Velvyslanectví USA. Tento architektonicky i bezpečnostně nevídaný kolos byl slavnostně a za ohromných bezpečnostních manévrů otevřen v roce 2009 po hned několika letech extrémně náročné, logisticky složité a neuvěřitelně nákladné a překračované výstavby (původní přidělený štědrý rozpočet z kapes amerických daňových poplatníků nakonec masivně přesáhl hodnotu 700 milionů dolarů a neustále se zvyšoval). Obrovitý komplex se za svými zdmi rozkládá na ploše neuvěřitelných 104 akrů půdy (zhruba tedy necelých 42 plošných hektarů), což z této stavby celosvětově činí naprosto suverénně a s obrovským nedostižným náskokem absolutně největší existující mezinárodní ambasádu na celém širém světě. Její rozloha je pro srovnání dokonce téměř naprosto totožná s celkovou rozlohou celého menšího suverénního státu jakým je například evropský Vatikán.

Tento stoprocentně a za všech myslitelných i nemyslitelných scénářů plně technologicky soběstačný supermoderní miniaturní stát ve státě, který je aktivně chráněný svými protiraketovými systémy proti jakémukoliv myslitelnému nočnímu raketovému či masovému pozemnímu útoku ozbrojenců, disponuje naprosto vším. Má pro krizové případy plně k dispozici svou vlastní gigantickou a masivně nezávislou elektrárnu, obrovským a soběstačným systémem celkového čištění a špičkové filtrace naprosto všech odpadních i čerpaných pitných vod. Uvnitř samotného kampusu se tyčí obří šestipatrové obytné pohodlné bloky dimenzované naprosto s přehledem pro trvalé bezpečné ubytování několika tisíců neustále se střídajících zaměstnanců ze všech koutů světa. Lidé zde mají dokonce po celou dobu svého kontraktu volně k dispozici svůj vlastní velký kinosál promítající hollywoodské novinky, profesionální sportovní plně kryté basketbalové haly, udržované zelené tenisové kurty i pro běžné zaměstnance přísně tajné a zakázané hluboké podzemní komunikační a odposlouchávací bunkry, ze kterých mimo jiné nonstop zašifrovaně operuje a vyhodnocuje data obávaná rozvědka CIA. Celé obří velvyslanectví je dokonale obklopeno a chráněno svými velmi vlastními mnohonásobnými a smrtícími bezpečnostními vysokými perimetry vybavenými senzory, které tak celý tento diplomatický areál účinně chrání i před případným nenadálým zrádným napadením zevnitř samotné relativně klidné Zelené zóny. Objekt se tak navždy a neoddiskutovatelně stal jakousi „nedobytnou pevností uvnitř chráněné pevnosti“, jejíž propracovaná a nákladná bezpečnostní opatření byla během uplynulých let již několikrát v realitě nesmírně tvrdě a úspěšně otestována při vážných pokusech o hromadné demonstrativní prorážení masivních vchodových bran naštvanými radikálními proíránskými teroristickými frakcemi a zfanatizovanými milicemi operujícími v zemi.

Zelená zóna v populární kultuře

Nesčetně dramatické a krvavé lidské události, zdánlivě naprosto neproniknutelné betonové hradby, obrovské sumy rozkradených a navždy ztracených alokačních peněz a hluboká vnitřní morální dvojsmyslnost izolovaného luxusního života stráveného v neustále ostřelované Zelené zóně se velmi rychle a trvale ukázaly být nesmírně atraktivním, lákavým a nosným dějovým materiálem pro desítky elitních západních novinářů, investigativních spisovatelů a talentovaných hollywoodských filmařů, kteří skrz prizma a jedinečnou optiku tohoto izolovaného absurdního světa nemilosrdně, kriticky a ostře reflektovali obrovské a tragické celkové státní selhání amerického teoretického pojetí bleskové obnovy a nefungující zdlouhavé demokratické rekonstrukce celého roztříštěného Iráku.

Knižní předloha: Velkolepý život ve Smaragdovém městě

Základním publikačním stavebním kamenem hluboké, analytické a velmi potřebné veřejné kritické reflexe celého neskutečného života v uzavřené bublině Zelené zóny se zaslouženě a rychle stala fantastická kniha slavného a respektovaného amerického novináře, dlouholetého publicisty a zároveň zkušeného odvážného šéfa samotné těžké bagdádské válečné pobočky prestižního deníku The Washington Post Rajiva Chandrasekarana. Jeho detailní kniha vyšla přesně pod přiléhavým názvem Zelená zóna – Velkolepý život ve Smaragdovém městě (v anglickém a světoznámém originále nesoucí tvrdý titul Imperial Life in the Emerald City), a oficiálně po redakčních úpravách poprvé vyšla na trh ve Spojených státech v roce 2006. Zkušený reportér Chandrasekaran, který v té době v extrémně nebezpečném a každodenně vybuchujícím Bagdádu osobně trávil pod obrovským neustálým psychickým tlakem značnou a dlouhou část let 2003 a také 2004, v této strhující knize podrobně, místy dokonce s neskrývanou jízlivou trpkou ironií a mnohdy místy až zoufale tragikomicky stránku po stránce mistrně popisuje opravdové a syrové reálné denní i noční fungování nekompetentní Koaliční prozatímní správy uvnitř nedobytných palácových hradeb.

Publikovaná odvážná kniha nesmírně ostře, argumentačně a věcně s nadhledem kritizuje naprosto neuvěřitelnou zdlouhavou byrokratickou absurdní odyseu, prokazatelnou naprostou fatální historickou neznalost místních staletých kmenových a složitých náboženských poměrů a mnohdy až fanatickou těžkou ideologickou a neoblomnou zaslepenost velkých desítek mladých a ambiciózních amerických vyslaných úředníků. Šokovaný autor v knize čtenářům trpělivě odhaluje, že tito zcela nepřipravení a nezkoušení lidé byli administrativou do zničeného Bagdádu hromadně letadly posíláni nikoliv a vůbec ne na základě svých znalostí s poválečnou rekonstrukcí cizích poválečných zhroucených států, či dokonce znalosti plynné arabštiny (kterou z nich neuměl prakticky a doslova vůbec a ani trochu snad nikdo vyjma vojenských tlumočníků), ale naprosto výhradně na základě své ověřené politické a voličské tvrdé loajality k domácí vládní republikánské administrativě úřadujícího a válečného prezidenta George W. Bushe. Autor Chandrasekaran tak s trpkostí věrně líčí až neuvěřitelně naprosto bizarní, směšné a zároveň velmi smutné a absurdní a nepatřičné situace, kdy se tito vyslaní a nezkušení američtí dvacátníci, chlapci i děvčata rovnou a přímo v oblecích z klidných amerických pohodlných univerzit, v dobré víře marně snažili v krvácejícím, hladovějícím a umírajícím cizím Iráku například okamžitě plošně zavést moderní západní rovné daňové sazby (takzvanou flat tax), snažili se od stolu naivně přepsat do arabštiny veškeré irácké lokální dopravní složité vyhlášky prostým tím stylem, že je kompletně zkopírovali a přeložili z dopravního zákona malého amerického státu Maryland, nebo chtěli arogantně přímo uprostřed občanské války nařídit a vymáhat urychlené budování zcela nového obřího počítačového státního burzovního a bankovního finančního systému. A zatímco se tito vysmátí mladí úředníci zcela bezstarostně po večerech do sytosti bavili s alkoholickými drinky na diskotékách zřízených v obřím hotelu Al-Rašíd, doslova jen hned a pár kroků za ohromnými šedými betonovými zdmi té samé Zelené zóny neustále přetíženým a zoufalým iráckým lékařům na provizorních přeplněných sálech v nemocnicích chyběla i ta nejelementárnější chirurgická antibiotika nebo obvazy a obyčejní nevinní lidé mezitím každý boží den za zvuku střelby krutě a bez varování ve stovkách umírali při obrovských ničivých bombových útocích naskládaných na tržištích. Výborně napsaná a důkladně podložená publikace si pochopitelně nesmírně rychle vysloužila naprosto obrovský ohlas a zjevení u všech novinářů i literárních profesionálních kritiků, okamžitě a cíleně vyvolala nepříjemnou obří celonárodní debatu o samotném skutečném reálném a pochybném smyslu probíhající daleké války za mořem a po právu také nakonec zaslouženě získala opravdu velkou a pěknou řadu prestižních literárních ocenění.

Filmové zpracování (2010)

Chandrasekaranova všeobecně oslavovaná a velmi hojně probíraná americká kniha později na stole producentů bezesporu posloužila jako prvotní hrubá a volná scenáristická inspirace pro vysoce sledovaný a po celém světě napjatě očekávaný velký akční politický a špionážní válečný thriller, který byl ve své finální podobě velmi jednoduše a výstižně nazván Zelená zóna (v angličtině opět distribuován pod názvem Green Zone), který posléze v roce 2010 velmi suverénně a mistrovsky natočil zručný a celosvětově uznávaný britský specialista a režisér na akční filmy Paul Greengrass. Tento divoký filmový projekt, jehož masivní produkční rozpočet ze studiových peněz se nakonec velmi rychle vyšplhal na naprosto astronomických a úctyhodných 100 milionů tvrdých amerických dolarů bez započítání reklamy, od prvních minut představuje nesmírně akční, vizuálně dynamickou, naprosto roztěkanou ruční kamerou schválně nasnímanou a v postprodukci navíc ještě i extrémně rychle a klipově střiženou drsnou fiktivní sondu přímo do oněch prvních a absolutně nejvíce chaotických horkých pískových týdnů těsně a hned po samotném zahájení obří americké vojenské invaze do poraženého a zmateného Iráku. Ústředním a divácky sympatickým hlavním vojenským protagonistou spletitého příběhu je značně otrávený a zklamaný spravedlivý velitel speciálního malého amerického armádního pátrajícího zbraňového týmu s kódovým označením MED Team Alpha poddůstojník Roy Miller, kterého na filmovém plátně a se zbraní v ruce nesmírně přesvědčivě a se zarputilostí ztvárnil slavný elitní hollywoodský herec Matt Damon.

Samotná komplikovaná a napínavá filmová zápletka tohoto filmu se na plátně prakticky výhradně točí kolem nekonečného, marného, frustrujícího a navíc i značně zoufalého každodenního armádního hledání slibovaných nebezpečných zbraní hromadného ničení (označovaných mediálně ve zkratce ZHN či v angličtině WMD), které dle politiků reálně a prokazatelně měly být bez debat před fórem OSN i celou světovou napjatou veřejností jednoznačně tím primárním a naprosto neoddiskutovatelným strategickým důvodem vůbec pro nečekanou preventivní americkou a koaliční válku se suverénní zemí a pro násilné vojenské svržení nebezpečného režimu diktátora z Blízkého východu. Millerova vojenská útočná menší jednotka je na základě dodaných a údajně pečlivě spolehlivě utajovaných a zaručených přesných informací rovnou z velícího armádního zpravodajství opakovaně, rychle a velmi nebezpečně vysílána na zcela konkrétní podezřelé horké lokace ukryté a roztroušené rovnou po celém nebezpečném a hořícím nočním Bagdádu. Navzdory jejich každodennímu profesionálnímu vojenskému obrovskému nasazení a neustálému smrtelnému ohrožení vlastních mladých životů všude tamních vojáků však jeho jednotka na samotném místě určení vždy a opakovaně zklamaně a vyčerpaně nakonec nachází pouze prázdné, vyrabované a pavučinami opuštěné šedé prašné sklady, nebo nakonec dokonce a tragikomicky jen staré nefunkční směšné zanedbané továrny opuštěné a sloužící maximálně tak k banální výrobě starého záchodového papíru nebo rozbité staré zrezivělé keramiky. Značně už frustrovaný, velmi naštvaný a také právem hluboce podezřívavý tvrdý velitel Miller začne vlivem okolností po nocích na vlastní pěst a nebezpečí tajně pátrat a zjišťovat po tom skutečném a reálném pravém lidském zdroji vůbec všech těchto neustále prokazatelně falešných, lživých a nesmyslných fatálně chybných cílových vojenských informací, který ve vládních dokumentech vystupuje a schovává se pod krycím a tajemným kódovým označením „Magellan“. V průběhu neustálých dramatických a přestřelek plných filmových minut postupně tak s hrůzou a překvapením odhaluje naprosto obrovské, rozsáhlé a přímo smrtící lživé politické spiknutí ze strany politiků, které svými utajenými nitkami sahá od kanceláří v zóně nekompromisně až zpátky domů do těch naprosto nejvyšších, nejsilnějších a nejdůležitějších pater washingtonské samotné státní americké administrativy. Tyto podivné nečisté zájmy velkých mužů přímo v nebezpečném poválečném Iráku zkorumpovaně reprezentuje ve filmu ten velmi chladnokrevný, nesmírně arogantní nažehlený a úlisně manipulativní vysoký civilní úředník ministerstva americké obrany jménem Clark Poundstone, kterého herecky na plátně parádně ztvárnil herec Greg Kinnear. Hlavní hrdina Miller si nakonec v závěru ve skvělé scéně s nefalšovanou hrůzou a beznadějí naplno uvědomuje a odhaluje tu strašlivou a krutou nečistou pravdu, že veškeré dlouholeté tajné zprávy o existenci hromadných smrtících chemických zbraní v zemi byly pro celou administrativu před začátkem války prokazatelně a zcela naprosto účelově lživě zfalšovány, vyrobeny a překrouceny jen proto, aby u veřejnosti poskytly ten tolik vytoužený potřebný politický a zdánlivě mezinárodně falešný právní a vojenský Casus belli pro okamžité ospravedlnění tak obrovské nevyprovokované, ač dlouho masivně plánované, noční a krvavé vojenské ozbrojené invaze armád do jinak suverénní velké země s tak ohromnými zásobami ropy.

Soustředěný a precizní britský režisér Paul Greengrass do tohoto projektu s obřím nasazením filmu do napínavých rolí obsadil nejen vedle obou hvězd Matta Damona a padoucha Grega Kinneara z pochopitelně navíc také celou velkou spoustu další velkých i malých dalších výrazných herců, například britského velkého herce Brendana Gleesona jako ostříleného ve skvělé a sympatické roztěkané roli velmi zkušeného cynického a životem skeptického stárnoucího místního řídícího agenta proslulé zpravodajské služby CIA Martina Browna. Herečku paní Amy Ryan diváci pro změnu zase uvidí a poznají jako cílevědomou investigativní novinářku píšící z hotelu do velkého vlivného deníku urputně pátrající celou dobu po kruté pravdě ukryté pod povrchem oficiálních prohlášení, a navíc také i velmi populárního britsko-egyptského charakterního a procítěného herce pana Khalida Abdallu dojemně na plátně ztvárňujícího zkrátka jen obyčejného ubohého a zmučeného místního bezvýznamného překladatele Freddyho snažícího se jen přežít. Úžasná Freddyho tragická civilní postava ve skvěle zrežírovaném filmu totiž se svým srdceryvným velkým tragickým vnitřním rozměrem divákům plně a obdivuhodně na sto procent upřímně reprezentuje onen tak často slýchaný smutný a životně hluboce už zklamaný pohled obyčejných běžných Iráčanů na obrovskou americkou slepou aroganci, vojenskou krutou sílu a hlavně ty prázdné nesmyslné sliby vyslovované o zavedení rychlé krásné demokracie od stolu. Velmi známou a velkou výraznou zajímavostí pak v neposlední řadě také celé obrovské filmové produkce a natáčení po světě je neoddiskutovatelný a potvrzený fakt, že právě samotný posedlý režisér Greengrass během plánování fanaticky a tvrdě za každou možnou cenu trval na své naprosto maximální vojenské i úžasné vizuální dokumentární autenticitě bojových scén v uličkách měst a domů. Aby toho stoprocentně a věrně dosáhl, bylo dokonce skutečně a po stovkách velmi mnoho vojáků komparzistů uvnitř Millerova rychlého přepadového drsného týmu k překvapení diváků chytře obsazeno a ztvárněno reálně skutečnými americkými vojenštějšími i válečnými bojovými veterány, kteří na vlastní kůži předtím sloužili dlouhé náročné turnusy na velmi nebezpečných ostrých stresujících bojových misích v zemi Iráku a horách v Afghánistánu, z čehož dodali akčním bojovým scénám potřebný absolutně a vysoce realistický uvěřitelný náboj z reálného vojenského prostředí postupů armády do budov.

Ačkoliv ačkoli tedy přestože tento hotový epický film jednoznačně na všech frontách po své vysoké řemeslné propracované dokonalé stránce střihu, svém skvělém dynamickém perkusivním hudebním podkresu (vyrobeném od světově uznávaného zručného skladatele a hitmakera Johna Powella) a nesmlouvavém kulometném úžasném tempu roztěkaného vyprávění plném střelby tak neuvěřitelně silně do značné míry připomínal všem divákům onu zcela bezesporu předchozí extrémně komerčně naprosto bezprecedentně i kriticky neuvěřitelně úspěšnou komerční stamilionovou spolupráci pana Greengrasse a přítele herce Damona na oné nesmírně obdivované akční moderní a temné špionážní agentní sérii napínavých celovečerních filmů o pátrajícím agentu Bourneovi se ztrátou paměti (jmenovitě například díl film Bourneovo ultimátum), přesto všechno u diváků bohužel posléze u pokladen po premiéře v obřích multikinech naprosto narazil tváří v tvář na velmi nečekaně nesmírně tvrdý kasovní a nepříjemně chladný komerční propad a značný finanční obrovský a bolestivý neúspěch. Ty všechny celkové sledované celosvětové dolarové hrubé celkové ohromné tržby vybrané postupně pomalu z kin dosáhly totiž nakonec po sečtení a dlouhém čase se zklamáním v Hollywoodu k údivu producentů pouze a jen celkové cifry necelých sotva zhruba 95 ubohých milionů amerických dolarů. A to dokonce na čistém zisku absolutně bohužel tedy ze všech stran jednoznačně znamenalo, že tento finanční nízký a slabý a slabý obnos ze vstupenek absolutně v žádném vesmíru pro tvůrce nepokrylo pro kina ani všechny ty samotné nasčítané nesmírně obrovské neúnosné drahé náklady od začátku vyhozené v Evropě i Africe utracené odvážně na samotné filmové masivní a poctivé natáčení. A zároveň i obrovsky drahou utracenou masivní a těžkou drahocennou reklamní tištěnou a vysílanou marketingovou velkou masážní kampaň vedenou tehdy všude plošně po celém širém obřím filmovém diváckém světě v kinech i televizi. Samotní zkušení a znalí filmoví a televizní recenzenti i profesionální kritici sice ačkoliv tehdy nadále docela hodně v plátcích opravdu poctivě velmi často oceňovali onu velice vysoce kvalitní působivou mrazivou drsnou atmosféru špíny a plíživého všeobecného obklopujícího všudypřítomného zmaru plnou prachu, perfektní adrenalinové natočené a sestříhané nezapomenutelné úžasné akční zbraňové sekvence i velmi potřebný hlasitý a hodně odvážný a silný provokující nekompromisní těžký politický protistátní aktuální komentář po útocích, nicméně ta skutečná značná ne-li snad vůbec obrovská největší část normálního běžného vlasteneckého amerického velkého domácího mainstreamového chodícího plátícího a hrdého diváckého publika se naštvaně naopak nečekaně urazila a tento konkrétní naštvaný film se plošně a prostě doma rozhodla rovnou prostě a drze zcela hromadně naprosto ostentativně v tichosti odmítnout se zájmem přijmout od autorů pro poselství jako divácké ostudné zklamání nad armádou v tehdejší době v USA od liberálních umělců urážejících vojsko po obětech invaze padlých vlastenců.

Vysvětlení pro laiky

Představte si jen v představě úplně rozlehlou a obrovskou zničenou a kdysi krásnou luxusní část takového docela velmi obyčejného města s vládními a honosnými největšími palácovými obrovskými budovami se zlatem pokrytými klikami, do které by pak po velkém rychlém a nepřátelském válečném armádním ozbrojeném a nečekaném rychlém vpádu a leteckém bombardování s ohněm někdo na místě okamžitě narychlo buldozery neúprosně a tvrdě natrvalo fyzicky umístil obrovskou vysokou šedou betonovou a dlouhou šokující neprostupnou nehezkou obrovskou zeď s pletivem a desítky střílejících tanků se strážci ze všech stran. Zatímco ve zbytku chudého nešťastného obyčejného zbylého chudinského města ležícího už tak úplně okolo hned za velkou zdí – přímo na špinavých zaprášených roztříštěných zablokovaných krvavých ulicích a tržištích takzvané okolní nesmírně nebezpečné nešťastné zlé Rudé zóny s prachem z ulic – neustále už probíhá každou hodinou plně a hrozně ta absolutně vůbec nefalšovaná krvelačná hrozná smutná lidská smrtící občanská válka všech ze stran, normální lidé jako my v ní venku tam neustále každý obyčejný den po stovkách bolestivě po částech těla umírají přímo po hrozných výbuších při těch krutých zbytečných teroristických smrtících a pekelných ohnivých bombových a autíčkových útocích na trhu plných šrapnelů od šílenců. Vůbec vůbec už jim z těch poškozených rour dávno absolutně neteče voda a neteče ani vůbec žádná čistá pitná dobrá voda s tlakem do bytu z trubek pod zemí. K tomu navíc nemají po válce do mrazu občas od zničeného obchodu dokonce ve skříňkách ani ty už vůbec vůbec žádné a nutně nutné léky na přežití na nemocných nemocnicích se zoufalými doktory prosících o obvazy s umírajícími plačícími malými i velkými dětmi po nemocích. A navrch k neštěstí ve všem ohromně v té venkovní realitě navíc i pak elektrický obvodový spolehlivý normální městský proud svítící a dávající do bytů poškozeným rozbitým sloupům drátovým jen pro radost svítících jim tam funguje zkrátka třeba a nanejvýš vždy se štěstím a bídou jen možná nějaké ubohé krátké trapné ubohé plíživé nanejvýš jen opravdu jediné pouhé dvě a dvě upocené nespolehlivé denně a jen večer svítící krátké hodinky v noci bez ventilátoru ve strašlivých a šílených velkých dusných horkých potících letních čtyřicetistupňových pouštních vražedných parných letních děsivých obřích a krutých vedrech na pokožce obyčejných Iráčanů – zatímco přesně naopak vy osobně se po celou dobou jen štěstím s doklady celou dobu celkem bezpečně a úplně sami potají šťastně i v noci klidně sami nacházíte chránění zcela hned jen právě tam uvnitř oné velké postavené pevné bezpečné armádou vybudované vojenské a naprosto nedobytné skvělé úžasně tlusté drahé betonové americké obranné a zbrojní pevné zdi a ostnatého hlídače.

Zcela a s jistotou přesně pouze tam uvnitř doopravdy bezpečné té úžasné oázy takové naprosto obrovské krásné nesmírně drahé superbezpečné elitní betonové mohutné dokonalé tlusté střežené obrněné a opevněné stěny vojenské mocné a ozbrojené obří silné zbraněmi bránící pevnosti obránců v téhle válce, které se pro zelenou a přírodu stromy brzy velice populárně a obšírně vůbec začalo ihned od generálů v klidu plošně neustále už nahlas říkat prostě bez mrknutí a vážně naprosto ta tajuplná tichá zelená bezpečná a americká zóna snů a luxusu ze západu s palmami. Obyvatel s papírem pak plně doopravdy zkrátka žijete šťastně v radosti jen a naprosto uvnitř s tou jistotou bez děsu války a s tím jen přesně uvnitř i v té dokonalé iluzi absolutní čisté bezpečnosti chráněné americkým životem jen přesně a přesně tak zkrátka právě úplně bez zpráv na život jako v pomyslné takzvané izolované americké vytoužené tiché bublině bez informací kdesi ve snovém bublinovém pohádkovém a odlišném izolovaném vesmíru iluzorní nedosažitelné nebeské bohaté planety Smaragdového bohatého vytouženého vysněného a nekonečného amerického pohádkového svítícího západního snového nádherného třpytícího zářivého drahého vysněného kouzelného čistého a amerického zářícího smaragdového vysmátého bohatého cizího a drahého velkoměsta plného velkých mrakodrapů a klidu pro vyvolené diplomaty.

Odkazy

• Wikipedia - Green Zone
• PBS Frontline - Inside the Green Zone
• Time Magazine - Inside the Green Zone