Chuck Rayner: Porovnání verzí

Aktuální verze z 27. 11. 2025, 05:15

Rozbalit box

Obsah boxu

Claude Earl "Chuck" Rayner (11. srpen 1920, Sutherland, Saskatchewan – 6. říjen 2002, Langley) byl kanadský profesionální hokejový brankář, který se stal legendou NHL v dresu New York Rangers.

Přezdívaný "Bonnie Prince Charlie", Rayner byl revolučním typem brankáře. Dlouho před Martinem Brodeurem nebo Ronem Hextallem byl Rayner známý svými výlety z brankoviště, aktivní prací s holí a snahou (často úspěšnou v exhibicích) vstřelit gól.

Jeho kariéra je definována především sezónou 1949/1950, kdy jako teprve druhý brankář v historii (po Royi Wortersovi) získal Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Ačkoliv nikdy nezískal Stanley Cup, jeho hrdinský výkon v play-off 1950, kdy dovedl podceňované Rangers až do prodloužení sedmého finálového zápasu, patří k nejslavnějším příběhům hokejové historie. V roce 1973 byl uveden do Hokejové síně slávy.

Mládí a začátky

Chuck Rayner se narodil v malém městečku Sutherland v provincii Saskatchewan (dnes součást města Saskatoon). Vyrůstal v drsných podmínkách kanadských prérií, kde se hokej hrál na zamrzlých rybnících a řekách.

Už v juniorském věku prokazoval mimořádný talent. V sezóně 1939–1940 dovedl tým Kenora Thistles do finále Memorial Cupu. Ačkoliv Thistles prohráli s Oshawa Generals, Raynerovy výkony upoutaly pozornost skautů NHL. Byla to doba, kdy v lize existovalo pouze šest týmů ("Original Six") a pro brankáře bylo extrémně obtížné se prosadit, protože každý tým měl v podstatě jen jednoho gólmana, který chytal vše.

Vstup do NHL: Konec éry Americans

Rayner podepsal svou první profesionální smlouvu s klubem New York Americans (v jeho poslední sezóně přejmenovaném na Brooklyn Americans). Do NHL vstoupil v sezóně 1940/1941.

Nástupce Roye Worterse

Jeho pozice nebyla snadná. Americans byli v té době finančně zdevastovaným týmem na pokraji zániku. Rayner se střídal v brance s dalším budoucím členem Síně slávy, Earlem Robertsonem. Přestože tým hrál špatně a Rayner čelil v každém zápase lavině střel, jeho individuální statistiky a především styl chytání byly slibné.

V sezóně 1941/1942, která byla pro Brooklyn Americans v historii NHL poslední, se Rayner stal jedničkou. Tým skončil poslední, ale Rayner si vysloužil pověst bojovníka, který nevzdává žádný puk.

Druhá světová válka

Stejně jako mnoha jiným hráčům jeho generace, i Raynerovi přerušila kariéru Druhá světová válka. V roce 1942 narukoval do Kanadského královského námořnictva (Royal Canadian Navy).

Hokej ve službách armády

Na rozdíl od bojových pilotů, Rayner strávil většinu války na domácí půdě, kde sloužil jako instruktor tělesné výchovy a hrál hokej za armádní týmy. To bylo pro jeho rozvoj klíčové. Válečné ligy byly v té době extrémně kvalitní, často srovnatelné s NHL, protože v nich hráli nejlepší profesionálové v uniformách.

Nastupoval za tým Victoria Navy, kde si mohl dovolit experimentovat se svým stylem. Právě zde začal zdokonalovat své výlety z branky. Často sebral puk, prokličkoval s ním přes celé hřiště a zakončoval. V armádních soutěžích, kde pravidla nebyla tak svázaná konvencemi jako v NHL, se stal miláčkem publika.

Poválečný návrat a přestup k Rangers

Po skončení války v roce 1945 se Rayner vrátil do civilu. Protože klub Brooklyn Americans zanikl, jeho hráčská práva byla v rámci rozpuštění majetku (dispersal draft) převedena na tým New York Rangers.

Rangers v té době nebyli silným týmem. Byli ve stínu Toronta, Montrealu a Detroitu. Rayner se však okamžitě stal oporou. O místo v brance soupeřil s "Sugarem" Jimem Henrym. Trenér Frank Boucher zavedl tehdy nevídaný systém – střídal brankáře zápas po zápase, nebo dokonce během zápasů. Rayner a Henry se stali známými jako "The Polyethylene Twins" (Polyethylenová dvojčata), ačkoliv se tento systém dlouhodobě neosvědčil a Rayner nakonec souboj o post jedničky vyhrál.

Od sezóny 1946/1947 se Chuck Rayner stal nezpochybnitelným králem brankoviště v Madison Square Garden.

Styl "Toulavého brankáře"

Chuck Rayner byl brankářem, který se v brance nudil. V éře, kdy bylo úkolem gólmana stát na čáře a pouze odrážet puky (styl "stand-up"), Rayner zavedl prvky, které se staly běžnými až o desítky let později.

Ofenzivní hrozba

Rayner byl vynikající bruslař. Často vyjížděl z brankoviště, aby zastavil vyhozené puky (což dnes dělají všichni, ale tehdy to bylo riziko). Co ho však činilo unikátním, byly jeho výpady s pukem na holi.

Útočné výpady: Když viděl volný prostor, neváhal vyvézt puk až k modré čáře. Během válečných let v lize Victoria Navy dokonce v jednom zápase prokličkoval celým hřištěm a skóroval.
Touha po gólu v NHL: V NHL se o to pokoušel několikrát. Diváci v Madison Square Garden šíleli, kdykoliv se Rayner rozjel s pukem. Ačkoliv se mu v oficiálním zápase NHL skórovat nepodařilo (párkrát byl blízko, ale vždy byl zastaven nebo minul), jeho styl nutil soupeře být ve střehu i v době, kdy měli puk pod kontrolou Rangers.

Tento styl byl nutností i z obranného hlediska. Obrana Rangers byla v té době často prostupná a Rayner fungoval jako "třetí obránce", který likvidoval samostatné úniky soupeřů tím, že jim aktivně vyjížděl naproti (tzv. poke-check).

Sezóna snů 1949/1950

Sezóna 1949/1950 je považována za Raynerovo mistrovské dílo. New York Rangers byli před sezónou odepisováni. Tým neměl žádné velké hvězdy v poli (s výjimkou obránce Allana Stanleyho a útočníka Edgara Lapradea) a spoléhal se na defenzivní systém trenéra Lynna Patricka.

Cesta k Hart Trophy

Rayner v této sezóně chytal v životní formě. V 69 zápasech základní části si připsal 28 výher a dosáhl průměru 2,62 gólu na zápas, což bylo v tehdejším ofenzivním hokeji vynikající číslo. Zaznamenal také 7 čistých kont (shutouts).

Nebyla to však jen čísla. Byla to jeho schopnost krást zápasy. Novináři si všimli, že bez Raynera by Rangers byli na dně tabulky. Díky němu skončili na 4. místě a proklouzli do play-off.

Za tyto výkony byl oceněn Hart Memorial Trophy.

Stal se teprve druhým brankářem v historii (po svém předchůdci u Americans, Royi Wortersovi v roce 1929), který tuto trofej získal.
Porazil takové giganty jako Gordie Howe nebo Maurice Richard.
Dalším brankářem, který tuto trofej získal, byl až o dlouhých 44 let později Dominik Hašek.

Play-off 1950: Cirkusový trip a finálové drama

Po zisku Hart Trophy čekala Raynera a Rangers nejtěžší zkouška v historii klubu. Vstoupili do play-off, které vešlo do dějin jako jedna z nejpodivnějších a nejnáročnějších sérií vůbec.

Vyhnanci z Madison Square Garden

Rangers čelili unikátnímu problému. Jejich domovská aréna, Madison Square Garden, měla dlouhodobou smlouvu s cirkusem Ringling Bros. and Barnum & Bailey Circus, který v době play-off obsadil halu na několik týdnů.

Důsledek: Rangers nemohli hrát své domácí zápasy v New Yorku.
Řešení: Většinu zápasů museli odehrát na hřištích soupeřů nebo na neutrální půdě v Torontu (v Maple Leaf Gardens).

Tato nevýhoda měla Rangers zlomit. Místo toho je stmelila.

Semifinále proti Montreal Canadiens

V prvním kole narazili na favorizované Montreal Canadiens s Mauricem Richardem. Rayner byl nepřekonatelný. Rangers vyhráli sérii 4:1 na zápasy, přičemž Rayner deptal střelce Canadiens svými akrobatickými zákroky. Postup do finále byl senzací, ale to pravé drama mělo teprve přijít.

Finále proti Detroit Red Wings

Ve finále čekal nejlepší tým té doby – Detroit Red Wings s obávanou "Production Line" (Gordie Howe, Sid Abel, Ted Lindsay). Detroit vyhrál základní část a byl jasným favoritem. Navíc, kvůli cirkusu, se série hrála podle bizarního schématu.

Rangers "hostili" Detroit ve dvou zápasech v Torontu, zatímco zbylých pět zápasů se hrálo v Detroitu (v aréně Olympia). Fakticky tak Rangers odehráli celou sérii na hřišti soupeře (i v Torontu bylo publikum spíše neutrální nebo fandilo Detroitu).

Finále 1950: Cirkusové prokletí (pokračování)

Série proti Detroitu vstoupila do dějin jako jedna z nejpodivnějších v historii Stanley Cupu. Kvůli přítomnosti cirkusu v Madison Square Garden neměli Rangers ani jeden skutečný domácí zápas.

Domácí exil v Torontu: Vedení NHL rozhodlo, že dva "domácí" zápasy Rangers (2. a 3. zápas série) se odehrají v Torontu v Maple Leaf Gardens. Zbylých pět zápasů (včetně rozhodujícího sedmého) se hrálo v Detroitu v Olympia Stadium. Rangers tak fakticky odehráli celou sérii na hřištích soupeřů (diváci v Torontu fandili spíše "svým" hráčům nebo Detroitu).

Průběh série

Navzdory těmto podmínkám Rayner doslova čaroval. Rangers vyhráli oba zápasy v Torontu. Klíčový moment přišel v pátém zápase v Detroitu, který Rangers vyhráli 2:1 v prodloužení díky gólu Dona Raleigha. Rayner v brance předváděl zázraky a Rangers se ujali vedení v sérii 3:2 na zápasy.

Stačila jedna výhra k zisku Stanley Cupu. Detroit však vyhrál šestý zápas 5:4 a vynutil si rozhodující sedmé utkání.

Zápas č. 7: Tragédie v druhém prodloužení

Dne 23. dubna 1950 se v Detroitu odehrálo jedno z nejdramatičtějších utkání historie. Po základní hrací době byl stav 3:3. Následovalo prodloužení. Rayner držel Rangers nad vodou, likvidoval jednu šanci "Production Line" za druhou. První prodloužení nerozhodlo.

V druhém prodloužení, v čase 8:31 (celkový čas 88:31), došlo k osudnému momentu. Rayner si všiml, že jeho spoluhráč, centr Edgar Laprade, vypadá na vhazování v obranném pásmu vyčerpaně. Zavolal na obránce, aby zařídili střídání. Laprade odjel na střídačku a na vhazování přišel Buddy O'Connor.

O'Connor však prohrál buly proti Georgi Geeovi.
Puk se dostal k Petu Babandovi.
Babando vystřelil přes clonící hráče. Rayner puk neviděl ("Vypadal jako hrášek," řekl později). Střela skončila v síti.

Detroit vyhrál Stanley Cup. Rayner se po gólu zhroutil na led. Později si vyčítal ono střídání: "Kdybych držel hubu a nechal Lapradea na ledě, možná bychom ten pohár měli."

Zranění a konec kariéry

Finále 1950 bylo vrcholem Raynerovy kariéry, ale také začátkem jeho konce. Jeho styl chytání ("toulavý brankář", časté rozkleky, skluzy) byl extrémně náročný na klouby. V té době brankáři nenosili masky a jejich výstroj byla primitivní.

V následujících sezónách Rangers opět klesli do podprůměru. Rayner trpěl chronickými bolestmi kolen ("uvolněné chrupavky"). V sezóně 1952/1953 utrpěl vážné zranění kolene, které vyžadovalo operaci.

Do branky Rangers se mezitím dostal mladý talent Gump Worsley. Rayner pochopil, že jeho čas v NHL skončil. Na jednu sezónu (1953/1954) se ještě pokusil o návrat v nižší soutěži WHL (Western Hockey League) v týmu Saskatoon Quakers, ale jeho kolena už zátěž nevydržela. V roce 1954 definitivně ukončil hráčskou kariéru.

Život po hokeji

Rayner u hokeje zůstal i po skončení aktivní kariéry, především jako trenér a manažer v nižších soutěžích.

Trenérská dráha: Trénoval týmy jako Nelson Maple Leafs (WIHL) nebo Edmonton Flyers (WHL). Byl známý tím, že své svěřence učil aktivnímu pojetí hry, které sám praktikoval.
Návrat do Rangers: V 60. letech krátce působil jako skaut a trenér brankářů pro New York Rangers, kde pomáhal formovat další generace gólmanů, včetně Eddieho Giacomina.

Uvedení do Síně slávy (1973)

V roce 1973 se dočkal nejvyššího uznání. Byl uveden do Hokejové síně slávy (Hockey Hall of Fame).

Je zajímavostí, že se stal teprve druhým brankářem v historii (po Gumpu Worsleym, který byl uveden později, nebo Clintovi Benedictovi? Zdroje uvádějí, že byl jedním z mála), který byl uveden do síně slávy, ačkoliv měl v NHL negativní bilanci výher a proher (138 výher, 208 proher, 77 remíz).
To svědčí o tom, jak moc si odborníci vážili jeho schopností – chápali, že Rayner byl elitní brankář chytající za podprůměrný tým.

Statistiky kariéry

Základní část a play-off

			Základní část							Play-off
Sezóna	Tým	Liga	Z	V	P	R	MIN	OG	POG	Z	V	P	MIN	OG	POG
1940/1941	New York Americans	NHL	12	4	5	3	770	44	3,43	—	—	—	—	—	—
1941/1942	Brooklyn Americans	NHL	36	13	22	1	2230	129	3,47	—	—	—	—	—	—
1942–1945	Victoria Navy	NNDHL/PCHL	Vojenská služba (statistiky neúplné)
1945/1946	New York Rangers	NHL	40	12	21	7	2377	149	3,76	—	—	—	—	—	—
1946/1947	New York Rangers	NHL	58	22	30	6	3480	177	3,05	—	—	—	—	—	—
1947/1948	New York Rangers	NHL	12	4	7	0	690	42	3,65	6	2	4	360	17	2,83
1948/1949	New York Rangers	NHL	58	16	31	11	3480	168	2,90	—	—	—	—	—	—
1949/1950	New York Rangers	NHL	69	28	30	11	4140	181	2,62	12	7	5	775	29	2,25
1950/1951	New York Rangers	NHL	66	19	28	19	3940	187	2,85	—	—	—	—	—	—
1951/1952	New York Rangers	NHL	53	18	24	11	3180	159	3,00	—	—	—	—	—	—
1952/1953	New York Rangers	NHL	20	2	10	8	1200	58	2,90	—	—	—	—	—	—
Celkem v NHL			424	138	208	77	25 487	1294	3,05	18	9	9	1135	46	2,43

Pro laiky

Kdo byl Chuck Rayner a proč je důležitý? Představte si fotbalového brankáře typu Manuela Neuera, který nejen chytá, ale také hraje jako obránce a občas se pokusí i zaútočit. Přesně tohle dělal Rayner v hokeji před 70 lety.

V dobách, kdy brankáři jen stáli na brankové čáře, on vyjížděl proti útočníkům a s pukem kličkoval až k modré čáře. Byl to showman.

Jeho příběh je ale také trochu smutný. Byl to nejlepší hráč v nejhorším týmu. Získal cenu pro nejužitečnějšího hráče ligy (což se brankářům skoro nestává), i když jeho tým prohrával. V roce 1950 dotáhl průměrný tým Rangers až do finále Stanley Cupu, kde prohráli až v druhém prodloužení sedmého zápasu. Je to jeden z největších "skoro" příběhů hokejové historie.

Zajímavosti

Střelec gólu? V oficiálním zápase NHL gól nikdy nedal, ale v exhibicích a armádních ligách se mu to podařilo několikrát. Byl prvním brankářem, který cíleně trénoval střelbu na branku přes celé hřiště.
Maska: Chytal bez masky. Jeho obličej nesl stopy mnoha zranění (desítky stehů).
Přezdívka: "Bonnie Prince Charlie" (podle skotského prince, kvůli jeho jménu Charles a bojovnosti).

Zdroje