Dělostřelectvo

Rozbalit box

Obsah boxu

Dělostřelectvo je třída velkorážových střelných zbraní určených ke střelbě na velké vzdálenosti a zároveň druh vojska, který tyto zbraně obsluhuje. Jeho primárním úkolem je poskytování nepřímé palebné podpory – tedy ničení cílů, které nejsou v přímé viditelnosti střelce, jako jsou nepřátelské formace, opevnění, velitelská stanoviště nebo logistické uzly hluboko v týlu nepřítele. [1] Po staletí bylo dělostřelectvo považováno za rozhodující sílu na bojišti, schopnou zlomit odpor nepřítele ještě předtím, než dojde k přímému střetu. Jeho význam dokládá slavný výrok připisovaný Napoleonovi: "Bůh je na straně, která má lepší dělostřelectvo." [2]

📜 Historie: Vynález, který zbořil středověk

Historie dělostřelectva je neodděitelně spjata s vynálezem střelného prachu a jeho cestou z Číny do Evropy ve 13. století. Zatímco první palné zbraně byly malé a nespolehlivé, myšlenka na zvětšení jejich měřítka a ničivé síly na sebe nenechala dlouho čekat.

První bombardy a pád hradeb

První evropská děla, která se objevila ve 14. století, byla masivní, neforemná monstra zvaná bombardy. Byly vyrobeny ze svařovaných železných pásů nebo lité z bronzu, nabíjely se zepředu a střílely těžké kamenné nebo železné koule. [3] Jejich obsluha byla extrémně pomalá, nebezpečná a nepřesná. Přesto měla jejich surová síla revoluční dopad. Kamenné hradby hradů a měst, které po staletí odolávaly obléhacím strojům, jako byly katapulty a trebuchety, najednou začaly pod údery dělových koulí praskat a hroutit se.

Symbolickým momentem, který demonstroval novou nadvládu dělostřelectva nad opevněním, byl pád Konstantinopole v roce 1453. Osmanský sultán Mehmed II. nasadil proti legendárním hradbám města obrovská děla, včetně monstrózního "Velkého tureckého bombardu", která po 53 dnech neustálého bombardování vytvořila v hradbách průlom a umožnila dobytí města. [4] Tato událost otřásla Evropou a jasně ukázala, že éra středověkých hradů jako nedobytných pevností skončila.

Reakce: Vzestup bastionové pevnosti

Vojenské inženýrství muselo na tuto novou hrozbu reagovat. V Itálii se v 16. století zrodil nový typ opevnění – bastionová pevnost (nebo také trace italienne). Místo vysokých a tenkých kamenných zdí, které byly ideálním cílem pro děla, byly nové pevnosti nízké, masivní, se širokými zemními valy, které dokázaly pohltit energii dělových koulí. Půdorys ve tvaru hvězdy s vystupujícími bastiony eliminoval "mrtvé úhly" a umožňoval obráncům pokrýt palbou každý metr před hradbami. [5] Mistrem tohoto stylu se v 17. století stal francouzský maršál Sébastien Le Prestre de Vauban, který navrhl a zdokonalil desítky pevností po celé Francii. Válčení se tak na čas stalo pomalým a systematickým soubojem mezi obléhacím dělostřelectvem a stále sofistikovanějším opevněním. [6]

Standardizace a mobilita v 18. století

Až do 18. století bylo dělostřelectvo stále těžkopádné a logisticky náročné. Děla byla vyráběna individuálně a munice často nebyla zaměnitelná. Zásadní reformu provedl francouzský generál Jean-Baptiste de Gribeauval po porážce v sedmileté válce. Zavedl systém standardizace, kde byly kanóny, lafety i munice vyráběny podle přesných a zaměnitelných specifikací. [7] Zároveň zkonstruoval lehčí a mobilnější děla, která mohla lépe manévrovat na bojišti a podporovat pěchotu. Gribeauvalův systém vytvořil nejlepší dělostřelectvo své doby a dal Napoleonovi klíčový nástroj pro jeho budoucí vítězství. Napoleon sám byl původem dělostřelec a mistrovsky využíval masivní a koncentrovanou palbu k rozbití nepřátelských linií před útokem své pěchoty a jízdy. [8]

💣 Dělení dělostřelectva

Dělostřelecké zbraně se dělí podle jejich konstrukce a typu balistické křivky, což určuje jejich taktické využití.

• Dělo (anglicky gun): Charakterizuje ho dlouhá hlaveň (typicky více než 30násobek ráže) a vysoká úsťová rychlost. Střílí po ploché balistické dráze a používá se pro přímou střelbu nebo střelbu na velké vzdálenosti. Historicky sloužilo k ničení opevnění, dnes se používá jako tankové kanóny nebo protitankové zbraně.
• Houfnice (anglicky howitzer): Je nejuniverzálnějším a nejrozšířenějším typem moderního dělostřelectva. Má kratší hlaveň než dělo a střílí proměnlivou, obloukovitou dráhou (tzv. horní a dolní skupinou úhlů). To jí umožňuje zasahovat cíle skryté za překážkami, jako jsou kopce nebo budovy. [9]
• Minomet (anglicky mortar): Zbraň s krátkou hlavní a nejstrmější balistickou křivkou. Střílí granáty ve velmi vysokém úhlu, které na cíl dopadají téměř kolmo. Je ideální pro boj v zákopech, horách nebo městské zástavbě, kde může zasáhnout cíle ukryté "za rohem". [10]
• Raketomet (anglicky rocket launcher): Na rozdíl od předchozích typů nevystřeluje projektil tlakem plynů v hlavni, ale pomocí vlastního raketového motoru. Rané raketomety byly nepřesné, ale dokázaly v krátkém čase pokrýt velkou plochu salvou raket, což mělo devastující psychologický účinek.

🔥 Věk oceli a ohně: Dělostřelectvo v průmyslové éře

Druhá polovina 19. století a počátek 20. století přinesly sérii technologických revolucí, které transformovaly dělostřelectvo z těžkopádného nástroje na precizní a smrtící zbraňový systém. Pokroky v metalurgii, chemii a strojírenství vedly k tak dramatickému nárůstu dostřelu, kadence a ničivé síly, že zcela změnily tvář války.

Technologická revoluce 19. století

Několik klíčových inovací navždy změnilo konstrukci děl: 1. Zezadu nabíjená děla: Po staletí se děla nabíjela zepředu, což byl pomalý a na otevřeném prostranství nebezpečný proces. Vynález účinného a těsnícího závěrového mechanismu v polovině 19. století umožnil nabíjení zezadu. To nejen dramaticky zrychlilo palbu, ale také umožnilo posádce zůstat chráněnou za štítem děla. [11] 2. Drážkované hlavně: Stejně jako u ručních zbraní, i u děl se zavedení drážkování stalo revolucí v přesnosti. Rotace udělená podlouhlému, aerodynamicky tvarovanému granátu (místo nestabilní koule) zajistila stabilní a předvídatelnou dráhu letu, což vedlo k masivnímu nárůstu přesnosti a dostřelu. [12] 3. Ocelové hlavně: Nahrazení bronzových a litinových hlavní mnohem pevnější a odolnější ocelí umožnilo konstruovat děla, která vydržela mnohem vyšší tlaky. 4. Bezdýmný střelný prach: Vynález bezdýmného prachu v 80. letech 19. století byl dalším obrovským skokem. Měl mnohem vyšší energii než černý prach a při výstřelu nevytvářel hustý dým, který by prozrazoval pozici děl a znesnadňoval míření. [13] 5. Zákluzové zařízení: Až do konce 19. století celé dělo po každém výstřelu vlivem zpětného rázu odskočilo o několik metrů dozadu. Posádka ho musela po každém výstřelu pracně vracet na původní místo a znovu zaměřovat. Francouzský kanón Canon de 75 modèle 1897 jako první zavedl revoluční hydropneumatické brzdovratné (zákluzové) zařízení. [14] Tento mechanismus absorboval sílu zpětného rázu tak, že se dozadu posunula pouze hlaveň, která byla pružinami okamžitě vrácena do původní polohy. Lafeta děla zůstala na místě. To umožnilo neuvěřitelné zrychlení palby (až 20 ran za minutu) a zahájilo éru moderního rychlopalného dělostřelectva.

První světová válka: Nadvláda dělostřelectva

První světová válka se stala apoteózou dělostřelectva. Na statické zákopové frontě se dělostřelectvo stalo hlavním nástrojem ničení a zabíjení. Miliony dělostřeleckých granátů přeměnily krajinu západní fronty v bahnitou, krátery posetou poušť. [15]

• Dělostřelecké přehrady (Barrage): Před každým velkým pěchotním útokem předcházela masivní, několik dní trvající dělostřelecká příprava, při které statisíce děl vypálily miliony granátů na nepřátelské pozice. Cílem bylo zničit zákopy, ostnaté dráty a morálku obránců.
• Nové taktiky: Během války se vyvinuly nové, sofistikovanější taktiky, jako byla plíživá přehradná palba (creeping barrage), kdy se dělostřelecká palba pomalu posouvala vpřed těsně před postupující pěchotou a vytvářela jí tak ochranný "štít" z explozí. [16]
• Obří děla: Válka byla také závodem v konstrukci obřích děl. Německá armáda nasadila masivní houfnice, jako byla 420mm Tlustá Berta, které dokázaly ničit moderní betonové pevnosti. Vrcholem byla tzv. Pařížanka, dalekonosné dělo, které dokázalo z vzdálenosti přes 120 km ostřelovat Paříž. [17]

Dělostřelectvo bylo zodpovědné za více než 70 % všech ztrát v první světové válce a stalo se symbolem anonymního, průmyslového zabíjení.

Druhá světová válka: Mobilita a raketomety

Druhá světová válka přinesla větší důraz na mobilitu a koordinaci. Dělostřelectvo se muselo přizpůsobit rychlému tempu bleskové války.

• Samohybné dělostřelectvo: Aby dělostřelectvo stačilo tankovým divizím, začalo se masivně montovat na pásové podvozky. Vznikly tak samohybné houfnice (jako německý Hummel nebo americký Priest), které mohly poskytovat palebnou podporu přímo z pohybu. [18]
• Raketomety: Ačkoliv rakety nebyly novinkou, druhá světová válka zažila jejich masové nasazení. Sovětské raketomety Kaťuša (přezdívané "Stalinovy varhany") dokázaly v několika sekundách pokrýt obrovskou plochu salvou desítek raket. Byly sice nepřesné, ale jejich plošný účinek a děsivý psychologický dopad z nich učinily mimořádně efektivní zbraň. [19] Podobné systémy vyvinuli i Němci (Nebelwerfer) a Spojenci (Calliope).

🎯 Moderní éra: Revoluce v přesnosti a automatizaci

Druhá polovina 20. století a počátek 21. století přinesly další revoluci v dělostřelectvu, která nebyla založena na velikosti a kadenci, ale na přesnosti a informacích. Nástup mikroelektroniky, satelitní navigace a laserové technologie proměnil dělostřelectvo z plošné zbraně v precizní chirurgický nástroj schopný zasáhnout cíl s metrovou přesností na desítky kilometrů.

Vzestup "chytré" munice

Nejzásadnější změnou byl vývoj přesně naváděné munice (Precision-Guided Munition, PGM). Místo stovek běžných granátů k zničení jednoho cíle nyní stačí jediný "chytrý" granát.

• Laserem naváděná munice: První generace chytré munice, která se objevila již během války ve Vietnamu. Předsunutý pozorovatel (pěší nebo v letadle) označí cíl laserovým paprskem. Dělostřelecký granát (např. americký M712 Copperhead) má v sobě senzor, který detekuje odražený laserový paprsek a pomocí malých kormidel aktivně řídí svůj let tak, aby zasáhl přesně označené místo. [20]
• GPS/Inerciálně naváděná munice: Skutečnou revoluci přinesla munice naváděná pomocí satelitního systému GPS a inerciálních navigačních systémů (INS). Před výstřelem jsou do granátu (jako je americký M982 Excalibur) naprogramovány přesné souřadnice cíle. Během letu granát přijímá signál z GPS, porovnává svou polohu s cílem a pomocí výsuvných křidélek koriguje svou dráhu. [21] Tato technologie umožňuje zasahovat cíle s přesností na několik metrů bez ohledu na počasí a denní dobu a bez nutnosti předsunutého pozorovatele. Dostřel těchto granátů se navíc díky lepší aerodynamice prodloužil na 40–70 km. [22]

Digitální bojiště: Věk senzorů a dat

Moderní dělostřelectvo je plně integrováno do digitálního bojiště. Cyklus od odhalení cíle po jeho zničení, známý jako "sensor-to-shooter loop", se dramaticky zkrátil.

• Zjišťování cílů: Cíle již nehledají jen lidští pozorovatelé. Jsou identifikovány pomocí široké škály senzorů: dronů, průzkumných letadel, satelitů a dělostřeleckých radarů, které dokáží podle trajektorie vystřeleného granátu okamžitě vypočítat polohu nepřátelské baterie (tzv. protibaterijní palba). [23]
• Systémy řízení palby: Všechna data se sbíhají v digitálních systémech řízení palby (Fire Control System). Počítače bleskově zpracují polohu cíle, polohu vlastních děl, meteorologické údaje (vítr, teplota, tlak vzduchu) a balistické parametry, vypočítají přesné prvky pro střelbu a automaticky nastaví náměr a odměr děl. [24]
• Automatizace: Moderní samohybné houfnice, jako je německá PzH 2000 nebo švédský Archer, jsou vysoce automatizované. Posádka nemusí opustit pancéřovanou kabinu. Systém automaticky nabije požadovaný typ munice, zamíří a vypálí. Díky tomu mohou tyto systémy zastavit, během jedné minuty vypálit salvu několika granátů (často v režimu MRSI, viz níže) a okamžitě se přesunout na nové stanoviště, aby se vyhnuly odvetné palbě. [25]

Moderní taktiky a systémy

• MRSI (Multiple Rounds Simultaneous Impact): "Současný dopad více střel". Díky plné automatizaci a počítačovému řízení palby dokáže moderní houfnice vystřelit několik granátů za sebou po různých balistických křivkách (s různým náměrem a náplní) tak, aby všechny dopadly na cíl ve stejný okamžik. [26] To má devastující a překvapivý účinek, protože cíl je zasažen celou salvou najednou bez jakéhokoliv varování.
• Raketové dělostřelectvo: Moderní raketomety, jako je americký M142 HIMARS, kombinují plošný účinek s přesností. Jsou schopny odpalovat jak rakety s konvenční submunicí pro pokrytí velkých ploch, tak přesně naváděné balistické rakety krátkého doletu (jako je ATACMS) schopné zasáhnout klíčové cíle hluboko v týlu nepřítele s metrovou přesností. [27]

🔬 Pro laiky

Představte si dělostřelectvo jako lukostřelce, který stojí za kopcem a střílí přes něj na cíl, který vůbec nevidí. To je podstata nepřímé střelby.

• Stará škola (Světové války): Dříve to fungovalo tak, že pozorovatel na kopci s dalekohledem křičel do telefonu souřadnice cíle. Dělostřelci pak museli ručně a složitě počítat, jak vysoko a jakým směrem mají dělo namířit. Poté vypálili desítky, někdy i stovky granátů na jednu oblast s nadějí, že se alespoň některý trefí. Byla to spíše "plošná" práce.

• Moderní éra (Dnes): Dnes je to úplně jiný svět:

   1.  Oči všude: Místo pozorovatele s dalekohledem cíl najde dron kroužící vysoko na obloze nebo satelit. Jeho přesné GPS souřadnice okamžitě odešle do počítače.
   2.  Chytrý mozek: Počítač v houfnici bleskově vypočítá vše potřebné: vzdálenost, vítr, rotaci Země a přesně nastaví dělo.
   3.  Chytrý granát: Místo "hloupého" granátu se nabije "chytrý" granát s GPS. Po výstřelu tento granát roztáhne malá křidélka a sám se během letu navádí přesně na souřadnice cíle.
   

Výsledek? Místo stovek granátů stačí jediný, který zasáhne cíl s přesností na pár metrů ze vzdálenosti 50 kilometrů. Je to jako hodit oštěpem přes celé město a trefit se do popelnice.

Navíc moderní děla umí trik zvaný MRSI. Dokáží vystřelit třeba pět granátů rychle za sebou, každý pod jiným úhlem, a naprogramovat je tak, aby všechny na cíl dopadly v ten samý okamžik. To nedává nepříteli žádnou šanci se schovat. Dělostřelectvo se tak změnilo z brutální, plošné zbraně na precizní, chirurgický nástroj moderního bojiště.