Opera: Porovnání verzí

Opera
	Soubor:Wiener Staatsoper - Zuschauerraum.jpg
	Hlediště Vídeňské státní opery, jednoho z nejprestižnějších operních domů světa.
Původ	Itálie, konec 16. století
Typ	Hudebně-dramatická umělecká forma
Související	Klasická hudba, Divadlo, Balet, Zpěv

VizuálníWikitext

Aktuální verze z 13. 11. 2025, 20:06

Rozbalit box

Obsah boxu

Opera je umělecká forma, která syntetizuje hudbu, divadelní a literární umění do jednoho celku. [1] Jedná se o hudebně-dramatické dílo, ve kterém je děj ztvárněn primárně prostřednictvím zpěvu za doprovodu orchestru. [2] Opera je považována za jeden z vrcholů a zároveň nejkomplexnějších žánrů klasické hudby. Kombinuje vokální virtuozitu, orchestrální barevnost, herecké ztvárnění postav, scénické a kostýmní výpravu a často i balet.

Cílem opery je vyjádřit silné emoce a dramatické situace prostřednictvím hudby, která umocňuje a často i přesahuje možnosti mluveného slova.

📜 Historie

Opera vznikla na konci 16. století v Itálii ve snaze skupiny florentských umělců a intelektuálů, známé jako Florentská camerata, oživit principy antického řeckého dramatu, o kterém se domnívali, že bylo zpíváno. [3]

Zrození v renesanční Itálii

První dílo, které je dnes považováno za operu, je Dafne Jacopa Periho z roku 1598, jejíž hudba se však z velké části ztratila. Nejstarší kompletně dochovanou operou je Periho Euridice z roku 1600. [4] Skutečným mezníkem a prvním mistrovským dílem žánru se stal Orfeo (1607) od Claudia Monteverdiho. [5] Monteverdi dramaticky rozšířil roli orchestru, prohloubil hudební charakterizaci postav a dokázal, že opera může být nejen recitací, ale i hlubokým a emotivním uměním.

Baroko a dominance opery seria

V 17. a 18. století se opera rozšířila po celé Evropě a stala se dominantním hudebním žánrem. Vznikla první veřejná operní divadla (první v Benátkách v roce 1637), čímž se opera zpřístupnila širšímu publiku. [6] V období baroka dominoval žánr opera seria (vážná opera), který čerpal náměty z mytologie a historie a byl určen především pro šlechtické a královské dvory. [7] Hlavní důraz byl kladen na virtuózní zpěv a složité árie, které dávaly vyniknout hvězdným pěvcům, zejména kastrátům. Nejvýznamnějšími skladateli této éry byli Georg Friedrich Händel a Alessandro Scarlatti.

Klasicismus a reforma

V druhé polovině 18. století začala narůstat kritika strnulosti a povrchnosti opery seria. Skladatelé jako Christoph Willibald Gluck usilovali o reformu opery, jejímž cílem bylo vrátit do popředí drama, pravdivost a přirozenost. [8] Zároveň se rozvíjel komický žánr opera buffa (komická opera), který čerpal z každodenního života a byl přístupnější širšímu publiku. Vrcholným tvůrcem klasicistní opery se stal Wolfgang Amadeus Mozart, který geniálně propojil prvky seria i buffa ve svých mistrovských dílech jako Don Giovanni, Figarova svatba nebo Kouzelná flétna.

19. století: Romantismus a národní opery

19. století bylo zlatým věkem opery. Romantismus přinesl důraz na velké emoce, národní mýty a historická témata. V Itálii se rozvinul styl bel canto (krásný zpěv), zaměřený na dokonalou pěveckou techniku a melodickou krásu, jehož mistry byli Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini.

Giuseppe Verdi: Stal se symbolem italské opery a národního sjednocení. Jeho díla jako Nabucco, Rigoletto, La traviata nebo Aida jsou plná dramatických konfliktů, vášnivých melodií a hluboké psychologie postav. [9]
Richard Wagner: Německý skladatel, který reformoval operu a vytvořil koncept hudebního dramatu (Gesamtkunstwerk – totální umělecké dílo). Ve svých monumentálních operách, jako je cyklus Prsten Nibelungův nebo Tristan a Isolda, propojil hudbu, poezii a scénografii do jednoho nerozlučného celku, používal složitý systém příznačných motivů (leitmotivů) a kladl obrovské nároky na orchestr i pěvce. [10]
Národní školy: V mnoha evropských zemích vznikaly národní opery, které čerpaly z místního folkloru a historie. V Čechách to byli Bedřich Smetana (Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák (Rusalka), v Rusku Modest Petrovič Musorgskij (Boris Godunov) a Petr Iljič Čajkovskij (Eugen Oněgin).

🎵 Stavební prvky opery

Každé operní dílo se skládá z několika základních hudebních a textových složek, které společně vytvářejí dramatický celek.

Libreto: Je textový scénář opery, který obsahuje dialogy a scénické poznámky. [11] Libreto může být původní dílo nebo adaptace existujícího literárního či dramatického díla. Kvalita libreta je pro úspěch opery stejně důležitá jako hudba. Mezi slavné dvojice skladatel-libretista patří například Mozart a Lorenzo da Ponte nebo Verdi a Arrigo Boito.
Předehra (Uvertura): Je instrumentální skladba, kterou hraje orchestr před začátkem opery. Jejím úkolem je navodit atmosféru díla a často představuje hlavní hudební témata, která se v opeře později objeví. [12]
Árie: Je sólová pěvecká skladba, ve které postava vyjadřuje své vnitřní pocity, myšlenky nebo touhy. Děj se během árie obvykle zastaví a hudba plně přebírá vládu. Árie je vrcholem pěvecké virtuozity a patří k nejoblíbenějším částem oper. [13]
Recitativ: Je zpěv, který se rytmem a melodií blíží mluvené řeči. Jeho hlavní funkcí je posouvat děj dopředu, odehrávají se v něm dialogy a akce. [14] V barokní a klasicistní opeře byl recitativ často doprovázen jen cembalem (recitativo secco), zatímco v dramatických momentech byl doprovázen celým orchestrem (recitativo accompagnato).
Sbor a ansámbly: Duety, tercety, kvartety a další ansámbly umožňují více postavám zpívat současně a vyjádřit tak různé pohledy na danou situaci. Sbor často představuje dav, lid nebo komentuje dění na scéně (podobně jako v antickém dramatu). Slavným příkladem je "Sbor Židů" z Verdiho opery Nabucco.

🎤 Hlasové obory

Postavy v opeře jsou charakterizovány nejen hudbou, ale i specifickým typem hlasu. Hlasové obory se dělí podle výšky (tessitury), barvy a charakteru.

Ženské hlasy

Soprán: Nejvyšší ženský hlas. Často představuje hlavní hrdinku, ať už nevinnou dívku (lyrický soprán) nebo dramatickou postavu plnou vášně (dramatický soprán). Extrémně vysoký a virtuózní soprán se nazývá koloraturní. (Postavy: Violetta v La traviatě, Královna noci v Kouzelné flétně)
Mezzosoprán: Střední ženský hlas, často představuje vedlejší postavy, rivalky, starší ženy nebo "kalhotkové role" (mužské postavy hrané ženami). (Postavy: Carmen v Carmen, Cherubín ve Figarově svatbě)
Alt: Nejnižší ženský hlas, v opeře méně častý pro hlavní role.

Mužské hlasy

Tenor: Nejvyšší mužský hlas. Typicky představuje hlavního mužského hrdinu, milovníka. (Postavy: Vévoda v Rigolettovi, Radames v Aidě)
Baryton: Střední mužský hlas, velmi univerzální. Může představovat přítele hlavního hrdiny, ale i jeho rivala nebo otce. (Postavy: Figaro ve Figarově svatbě, Rigoletto v Rigolettovi)
Bas: Nejnižší mužský hlas. Často ztvárňuje starší muže, krále, kněze nebo záporné postavy. (Postavy: Sarastro v Kouzelné flétně, Leporello v Donu Giovannim)

📈 Vývoj ve 20. století a současnost

Na přelomu 19. a 20. století se v Itálii objevil verismus (realismus), který přinesl na jeviště syrové příběhy ze života obyčejných lidí plné vášně a násilí. Hlavními představiteli byli Giacomo Puccini (Bohéma, Tosca, Madam Butterfly), Pietro Mascagni a Ruggero Leoncavallo.

20. století přineslo rozpad tradičních forem a hledání nových hudebních jazyků. Skladatelé jako Richard Strauss (Salome, Růžový kavalír), Leoš Janáček (Její pastorkyňa), Alban Berg (Vojcek) nebo Igor Fjodorovič Stravinskij experimentovali s harmonií, rytmem a orchestrací. Vznikaly opery ovlivněné impresionismem, expresionismem i neoklasicismem.

Po druhé světové válce se opera dále vyvíjela pod vlivem avantgardních směrů. V současnosti je opera stále živým žánrem, i když čelí výzvám, jak oslovit nové publikum. Současní skladatelé jako Philip Glass nebo John Adams vytvářejí minimalistické opery, zatímco moderní režijní pojetí často přenáší klasická díla do současného kontextu.

🔬 Pro laiky

Představte si film, kde nikdo nemluví, ale všichni zpívají – a to naplno, za doprovodu obrovského orchestru. To je v podstatě opera. Je to divadelní příběh – může být o lásce, zradě, válce nebo magii – ale veškeré emoce a děj jsou vyjádřeny hudbou a zpěvem.

Proč zpívají místo mluvení? Protože hudba dokáže vyjádřit pocity mnohem silněji než slova. Když je postava zoufalá, rozzuřená nebo zamilovaná, hudba a zpěv to dokážou ukázat s neuvěřitelnou intenzitou.
Co je to árie? To je operní "hitovka". V jednu chvíli se děj zastaví a jedna postava zpívá velkou sólovou píseň o tom, co právě prožívá. Jsou to ty momenty, na které diváci čekají a po kterých nejvíce tleskají.
Musím tomu rozumět? Nemusíte. Většina operních domů dnes používá titulky promítané nad jevištěm, takže můžete sledovat překlad a přesně víte, o čem se zpívá. Důležitější je nechat na sebe působit hudbu a emoce.

Opera je zkrátka velkolepá podívaná, která spojuje nádhernou hudbu, úžasné pěvecké výkony a velkolepou divadelní show. Je to zážitek, který útočí na všechny smysly.

Zdroje