Podolí (Praha)

Šablona:Infobox Městská čtvrť

Podolí (historicky v nejstarších pramenech označované také jako Podol) je pražská městská čtvrť a samostatné katastrální území, které se rozkládá na pravém břehu řeky Vltavy. Administrativně a samosprávně je tato čtvrť plně začleněna do městské části Praha 4 na území hlavního města Prahy ve státě Česká republika. Etymologický původ samotného názvu lokality je odvozen od její primární geografické polohy, tedy umístění hluboko v údolí řeky.

Geograficky Podolí na svém severním okraji bezprostředně sousedí s historickou pevností a čtvrtí Vyšehrad, na jižní straně na něj plynule navazuje sousední čtvrť Braník (která v minulosti zahrnovala i samostatnou ves Dvorce) a na západní straně tvoří přirozenou hranici tok Vltavy, za kterým se na protějším levém břehu vypíná Smíchov. Východní krajinnou a terénní dominantu nad celým Podolím tvoří strmý svah zakončený plošinou známou jako Kavčí hory. Čtvrť je celorepublikově známá především díky své mimořádně bohaté moderní i historické architektuře a unikátní infrastruktuře pro vodní sporty a volnočasovou rekreaci.

🗓 Současnost

V třetí dekádě 21. století představuje Podolí jednu z nejvyhledávanějších a nejprestižnějších rezidenčních lokalit pro bydlení v širším centru Prahy. Podle oficiálních dat ze sčítání lidu žije na území této městské čtvrti přes 13 600 stálých obyvatel. Městská zástavba je zde přísně diverzifikována podle terénu – zatímco v nejnižších polohách v údolí podél řeky se nacházejí klasické historické a moderní činžovní domy pocházející převážně ze třicátých let 20. století, na strmých svazích stoupajících směrem k pankrácké pláni se rozkládá rozsáhlá a architektonicky cenná vilová čtvrť. Katastrální území je dopravně a administrativně obsluhováno sítí čítající 76 oficiálně pojmenovaných ulic, na nichž je evidováno celkem 1 107 adresních budov.

Současné Podolí již zcela ztratilo svůj původní, ryze průmyslový charakter plný kouře a továren z 19. století. Dnes čtvrť naopak funguje primárně jako klíčová zóna odpočinku a rekreace s celopražským významem. Tato proměna je umocněna přítomností velkých veřejných areálů u vody, populárních venkovních lázní a velkého počtu cyklostezek vedoucích podél nábřeží směrem na Modřany a Zbraslav. Na východní hranici katastru, kde Podolí sousedí s Nuslemi, se rozkládá strategicky významný a plně střežený technologický a studiový komplex Česká televize.

⏳ Historie a vývoj území

Oblast dnešního Podolí se do českých národních mýtů a pověstí zapsala jako místo, kde se podle starých příběhů Aloise Jiráska odehrává část slavné pověsti o siláku Bivojovi, který zde měl ulovit obávaného kance. První doložená, exaktní a ověřitelná písemná historická zmínka o obci (tehdy nazývané Podol) pochází z dochované úřední listiny vydané českým králem Přemyslem Otakarem I., která je přesně datována ke dni 16. prosince 1222. V tomto raném středověkém období se na území osady nacházel důležitý hospodářský dvůr a rušný říční přívoz, jenž patřil do majetku a pod přímou duchovní i ekonomickou správu bohaté vyšehradské kapituly.

Hospodářský rozvoj lokality byl po staletí pozvolný. Ještě v roce 1783 stálo na území celého Podolí zhruba pouhých 50 drobných venkovských domků. Jejich chudými obyvateli byli výhradně zelináři, zahradníci, drobní rolníci, rybáři, košíkáři a tkalci, kteří využívali blízkosti úrodných nánosů řeky Vltavy. Došlo zde ovšem k administrativnímu posunu, neboť k obci byly úředně připojeny sousední Dvorce. V 19. století však oblast prošla drastickou, nevratnou a silně znečišťující industriální transformací. Podolí se celostátně proslavilo agresivní těžbou kvalitního vápence přímo z masivu vltavských svahů a následnou produkcí vápna a stavebních hmot. V největším rozmachu stavebního boomu se přímo ve čtvrti nacházely hned čtyři velké průmyslové vápenky a obří cementárna, vlastněná firmou Ferdinand Bárta a Comp., jež fungovala s přilehlým lomem od roku 1871 až do roku 1941.

Kritickým milníkem, který definitivně propojil odříznuté průmyslové Podolí s pulzujícím centrem Prahy, se stalo proražení monumentálního vyšehradského skaliska. V roce 1905 byl slavnostně proražen Vyšehradský tunel a na něj plynule navázalo nově vybudované kamenné nábřeží. Toto silniční propojení odstartovalo demografickou explozi. Zatímco v polovině 19. století bylo Podolí vesnicí, v roce 1911 zde již stálo přes 200 pevných domů a populace překročila hranici 4 000 obyvatel. Dne 1. ledna 1922 vstoupil v platnost historický zákon, kterým bylo Podolí oficiálně a navždy inkorporováno jako integrální součást nově vzniklé takzvané Velké Prahy. Administrativně vytvořilo společně se čtvrtěmi Braník a Hodkovičky nový městský obvod pojmenovaný jako Praha XV. Od 20. let 20. století se průmysl začal z oblasti stahovat a na svazích odstartovala masivní luxusní vilová výstavba pro střední a vyšší vrstvu obyvatel.

🏛 Významné stavby a architektura

Podolí představuje ojedinělou a fascinující exkurzi do pražských dějin architektury. Nachází se zde celá řada velkorysých historických i technických budov od pozdně románského období přes neoklasicismus až po brutalismus a takzvaný bruselský styl.

Podolská vodárna

Podolská vodárna reprezentuje mimořádné vodohospodářské technické dílo a zároveň bezprecedentní architektonický klenot pražského nábřeží. Budova je mistrovskou ukázkou stylu moderního klasicismu (či neoklasicismu) a byla od prvních výkresů navržena předním českým profesorem pražské techniky, inženýrem a architektem Antonínem Engelem. Engelův projekt vycházel z pevných teoretických prací a inspirace jeho slavného vídeňského učitele Otto Wagnera i dobového francouzského architekta Augusta Perreta. Stavba komplexu proběhla ve dvou oddělených, na sebe navazujících a stylově sladěných fázích: první část v letech 1923 až 1928 a druhá část následně mezi lety 1955 až 1966.

Monumentálnímu jižnímu průčelí budovy, které směřuje přímo k toku řeky a na nábřeží, plně a nekompromisně dominuje vysoký řád stylizovaných nosných sloupů a rytmický motiv velkých kruhových oken v horním podlaží. Fascinujícím technickým prvkem ukrytým v interiéru haly je obrovský, otevřený halový prostor, jenž je zaklenutý pokročilými parabolickými železobetonovými nosníky, na jejichž složité matematické konstrukci se podíleli tehdejší profesoři Bedřich Hacar a František Klokner. Technologie vodárny začala oficiálně plnit svou funkci od roku 1929, kdy byla spuštěna vícestupňová filtrace vody typu Puech-Chaball disponující prvotním výkonem 405 litrů za vteřinu. V roce 1942 proběhla radikální technologická modernizace, při které byly staré systémy nahrazeny rychlofiltry typu WABAG, čímž produkce stoupla na 890 litrů čisté vody za vteřinu. Během rozšiřování objektu do podoby mohutnější jižní budovy v padesátých a šedesátých letech 20. století byla fasáda z ideologických důvodů opatřena bohatou, avšak umělecky kvalitní sochařskou výzdobou poplatnou dobovému socialistickému realismu (takzvané sorele). Tato pískovcová výzdoba, jejíž autory jsou respektovaní sochaři Josef Fojtík, Ladislav Novák a Zdeněk Vodička, znázorňuje monumentální alegorie Vltavy a jejích největších říčních přítoků. Dnes vodárna nadále zajišťuje čistou vodu, slouží jako záložní zdroj pro krizové situace a v jejích historických prostorách sídlí specializované Muzeum pražského vodárenství.

Ústav pro péči o matku a dítě (ÚPMD)

Současný obrovský klinický komplex, známý v medicínském světě pod zkratkou ÚPMD (nebo hovorově prostě jako Porodnice Podolí), vznikl jako zcela soukromá vědecká iniciativa a byl dostavěn a slavnostně zkolaudován v roce 1914, jen několik málo měsíců před osudným vypuknutím první světové války. S revoluční, na tehdejší dobu nadčasovou myšlenkou vybudovat obří moderní sanatorium poskytující pacientům nejen špičkovou moderní chirurgickou léčbu, ale i maximální komfort, dostatek slunečního světla a esteticky kultivované a parkové prostředí, přišel profesor MUDr. Rudolf Jedlička, jeden z nejslavnějších českých chirurgů a průkopníků rentgenologie. Architektonickým ztvárněním byl pověřen významný architekt Rudolf Kříženecký, který objekt vyprojektoval jako velkorysý řetězec pěti propojených pavilonů připomínajících zvenčí luxusní aristokratický palác než běžnou nemocnici s bílými kachličkami. Výstavbu technicky provedla osvědčená stavební společnost Václav Nekvasil.

Komplex měl od svého zrodu vysoce pohnutou vojenskou a politickou historii. Během běsnění první světové války byla velká část zbrusu nového sanatoria zabrána a dána do bezplatného užívání organizaci Červeného kříže, který zde zřídil velkokapacitní vojenskou nemocnici pro raněné z fronty. Po válce a vzniku republiky objekt fungoval jako sídlo pro II. chirurgickou a II. gynekologickou kliniku a v roce 1925 k nim konečně přibylo tolik žádané porodnické oddělení, které již v této době disponovalo revolučně vyhřívanými lůžky pro nedonošené novorozence umístěnými ve zvláštním izolovaném a sterilním pokoji. Z konstrukčního hlediska byl komplex navržen chytře – pokoje rodiček s velkými okny směřovaly za teplem a komfortem přímo na slunný jih, zatímco operační a pitevní sály byly logicky orientovány do chladnějšího severu s rovnoměrným světlem. Za druhé světové války byl celý palácový areál bez náhrady zkonfiskován německými nacistickými úřady, které z něj vytvořily uzavřený vojenský lazaret pro elitní raněné důstojníky frontových jednotek SS. V hektickém závěru války během Pražského květnového povstání v roce 1945 dostala budova těžké rány a byla silně poškozena přímými dělostřeleckými zásahy bojujících stran. Po válce se komplex proměnil na repatriační tuberkulózní sanatorium vyhrazené výlučně pro těžce zubožené vězně osvobozené z hrůz nacistických koncentračních táborů. Teprve vyhláškou komunistického Ministerstva zdravotnictví ze dne 31. ledna 1951 byl oficiálně a definitivně založen ÚPMD, který vznikl byrokratickým sloučením dosavadní III. gynekologicko-porodnické kliniky a Kliniky péče o kojence. Poslední výrazná stavební úprava a modernizace proběhla v roce 2005, kdy byl ze zadní strany k areálu přistavěn supermoderní železobetonový monoblok, který je citlivě a částečně zapuštěný přímo do hluboké vyšehradské skály a který ukrývá tři nejmodernější chirurgické porodní sály a osm luxusních porodních pokojů pro pacientky.

Kostel svatého Michaela archanděla

Jedinou zachovanou sakrální památkou s velmi hlubokou historickou stopou ve čtvrti je římskokatolický farní kostel sv. Michaela archanděla (často označovaný zkráceně jen jako kostel sv. Michala). Tato nenápadná, původně skromná pozdně románská, v jádře ovšem raně gotická jednolodní stavba ležící v ulici Pod Vyšehradem pochází z přelomu 12. a 13. století a náleží historicky k vůbec těm nejstarším zmapovaným kostelům na území hlavního města. Listinně je kostel jako nezpochybnitelný majetek a hospodářská dominanta mocné vyšehradské kapituly uváděn a explicitně jmenován již k roku 1222. První dochovaná psaná zmínka o tom, že budova disponovala zcela vlastní farou se stálým a placeným duchovním správcem, se pak objevuje v účetních dokumentech z roku 1367.

Vzhledem ke geologickému stáří stavby prošel kostel enormním množstvím přestaveb a úprav poplatných dobovému vkusu a módě. Významným stavebním zásahem byla gotická přestavba kolem roku 1485, barokní zásah v roce 1696 a finální, do současnosti dochovaná celková a hloubková novorománská puristická přestavba fasády a věže, jež byla provedena v roce 1887 na rýsovacích prknech a pod taktovkou dobového architekta Matyáše Krcha. Nesmírně cennými a z vědeckého hlediska fascinujícími historickými artefakty pro akademiky, ukrytými před zraky běžných věřících přímo na kostelní půdě, jsou vzácný zachovalý prkenný dubový překlad, jenž byl expertní dendrochronologickou analýzou letokruhů dřeva naprosto exaktně datován na přelom zimy let 1273 a 1274, a dále mimořádně zachovalý masivní pozdně gotický dřevěný krov z doby kolem osudného roku 1485. V těsné blízkosti kamenného kostela stojí izolovaná drobná historická zvonice postavená celá ze dřeva v barokním stylu, v jejímž těle a srdci je bezpečně usazen vzácný zvon odlitý v roce 1483, což z něj činí exaktně třetí nejstarší dochovaný a funkční zvon v celé Praze. Církevní majetková a farní správa přešla z vyšehradské kapituly na faru v nedaleké Michli až po osvícenských reformách v roce 1782, ale od roku 1856 plní kostel sv. Michala s konečnou platností opět funkci naplno samostatného farního chrámu s plnou duchovní správou pro celé lokality Podolí, Dvorce a původně až do roku 1907 obsluhoval i rychle se rozvíjející Braník.

🏊 Rekreace a sportovní infrastruktura

Vodní živel a poloha na břehu širokého koryta Vltavy logicky, historicky a zcela nevyhnutelně předurčily Podolí k tomu, aby se stalo absolutním pražským fenoménem, tahounem a epicentrem všech vodních, plaveckých a rekreačních sportů s celorepublikovým ohlasem.

Plavecký stadion Podolí

Plavecký stadion Podolí představuje kolosální a urbanisticky geniálně zasazené pražské sportovní i masově rekreační centrum a zařízení patřící dříve mocné organizaci ČSTV. Areál se fyzicky nachází v impozantní a hluboké vápencové skalní průrvě, v jámě vytěženého a opuštěného bývalého podolského vápencového stěnového lomu cementárny, ležícího bezprostředně pod ostře řezaným přírodním profilem Kavčích hor. Architektonický a inženýrský návrh stadionu, jež je klenotem české poválečné stavební školy inspirované mezinárodním, takzvaným bruselským stylem a minimalismem, vypracoval přední architekt Richard Ferdinand Podzemný v letech 1958 až 1965. Od 10. prosince 2020 byl celý rozlehlý a hodnotný sportovní komplex prohlášen za nedotknutelnou a státem chráněnou nemovitou kulturní památku.

Dlouhá, komplikovaná a spletitá historie tohoto megalomanského podolského bazénu se reálně začala psát již hluboko ve 20. letech 20. století. Tehdejší elitní pražští urbanisté působící ze zákona ve Státní regulační komisi se v té době zabývali velkým plošným územním plánem a řešili problematiku ideálního umístění nového všesportovního gigantického vodního areálu Velké Prahy. Nakonec po dlouhých diskusích a geologických posudcích vybrali a oficiálně schválili za zcela optimální tuto na první pohled stísněnou a úzkou parcelu přímo v bývalém průmyslovém lomu bezprostředně u řeky. Již v roce 1929 byla státem formálně vypsána prestižní architektonická soutěž, která závazně požadovala navržení celého jednoho plaveckého olympijského stadionu, ale plány na desítky let následně zásadně zhatila a uložila k ledu těžká hospodářská krize spojená s následnou válkou a komunistickým pučem. Teprve v roce 1955 pražský komunistický magistrát konečně s definitivní platností vydal úřední nařízení o výstavbě masivního krytého i venkovního centra pro reprezentaci vrcholového plaveckého sportu, s podmínkou splnění tvrdých standardů pro světové olympijské normy. První teoretické ideové návrhy vypracovali na rýsovacích prknech zkušení architekti jako Václav Kolátor, profesor Jiří Kroha a urbanista Vilém Kvasnička, avšak tito inženýři nedokázali na extrémně těsný a skalou obehnaný přírodní pozemek logicky a kapacitně nacpat a funkčně vtěsnat obří halu i tři velké bazény, jak byrokracie v zadání rezolutně požadovala. Magistrát proto ve smíření s fakty vytvořil kompromisní osekané zadání, které povolilo pouze výstavbu dvou chudších otevřených venkovních bazénů s holou tribunou. Do této beznadějné patové stavební situace však na poslední chvíli suverénně a z čistě vlastní profesní a lidské iniciativy ostře zasáhl inovativní architekt Richard Podzemný, který přišel s naprosto převratným a vizuálně strhujícím originálním konceptem vlny, jenž natolik ohromil komisi a stavebníky, že byl okamžitě s obrovským nadšením přijat k realizaci v plném původním trojbazénovém rozsahu i s halou. V první stavební fázi tak byly do země zapuštěny betonové vany a otevřeny dva velké venkovní bazény (plavecká padesátka a třiatřicetimetrový bazén s impozantní betonovou skokanskou věží), ve druhé fázi následovala složitá konstrukce kryté skleněné haly a zastřešení vnitřní padesátky.

Obří stavba v celkové fakturační hodnotě astronomických 48 milionů tehdejších československých korun trvala dlouhých několik let. Ke zkušebnímu provizornímu provozu byl hrubý komplex bez zázemí nuceně uvolněn již v roce 1960 kvůli konání manifestační masové 2. celostátní spartakiády. Zcela hotový a kolaudovaný byl ale areál slavnostně a kompletně otevřen a předán pražské koupající se veřejnosti a reprezentačním svazům plavců i vodních pólistů až po pěti letech prací dne 24. června 1965. Přestože byl státem financován a budován výhradně pro hrstku vrcholových profesionálních olympioniků a reprezentantů v plavání a skocích, ihned po slavnostním otevření byl pod obrovským silným tlakem společnosti plně a navždy masově zpřístupněn miliónům obyvatel města. Součástí unikátní stavby a fasád vstupní haly jsou dodnes originální cenná zakomponovaná, pro 60. léta tak typická monumentální sochařská díla, jako je slavný travertinový reliéf v průčelí s názvem Plavec, který vytesal Miloslav Chlupáč, obrovská plošná nástěnná geometrická mozaika u vnitřního bazénu od malíře Aloise Fišárka či venkovní obrovská, blesk připomínající plastika s motivem zářícího letního Slunce vyrobená z litého postříbřeného betonu (datovaná do roku 1965) od akademického sochaře Vladimíra Janouška.

Z hlediska suchých technických parametrů areál suverénně zahrnuje velký krytý plavecký bazén o délce 50 metrů opatřený samostatnou vnitřní můstkovou skokanskou věží pro potápěče a zimní tréninky, a hned vedle ve svahu se nachází obří velký vyhřívaný letní venkovní otevřený bazén také o délce klasické tréninkové olympijské padesátky o osmi oddělených dráhách, plus k tomu menší hluboký venkovní vyhřívaný třiatřicetimetrový čistě tréninkový bazén speciálně primárně dimenzovaný a určený pro agresivní drsné turnaje a mezinárodní zápasy mužů ve vodním pólu či atraktivní soutěžní a exhibiční skoky do vody ze zdejší dominantní mohutné venkovní desetimetrové skokanské věže. Teplota vody ve všech sledovaných bazénech nikdy po celý rok z hygienických a normovaných plaveckých důvodů klesá pod komfortních 26 stupňů Celsia, přičemž z důvodu absolutní čistoty se masivní gigantický objem vody činící ohromujících 2,5 tisíce kubíků přes moderní silné pískové filtry v podzemí celkově vymění u vnitřního bazénu až pětkrát za pouhých dvacet čtyři hodin, zatímco plné zdlouhavé fyzické vypuštění všech van do kanalizace pro velký drátěný sanitární a chemický hloubkový úklid na dno probíhá řízeně jen jednou ročně (zpravidla na konci léta). Z důvodu masivní kapacity slouží podlouhlá, terasovitě lomená budova ohraničující z boku venkovní bazény současně jako strmá stupňovitá tribuna, kam se může vměstnat 5 000 sedících a povzbuzujících diváků. Historického rekordu a provozního vrcholu návštěvnosti na turniketech dosáhl zamilovaný stadion již krátce po svém otevření v parném létě a rekordním turistickém roce 1973, kdy se v jeho bazénech za rok vykoupalo přes masivních 2,3 milionu plavících se návštěvníků s dětmi, zatímco v současné digitalizované a moderní chladnější době celoročně průměrně statistiky areál spolehlivě registruje bezpečně a pohodově okolo jednoho milionu vstupů za rok (což představuje obrovskou zátěž přes 2 500 odbavených platících návštěvníků za jeden letní jediný den). V roce 1991 se zde za velkého utajení a opatření státní bezpečnosti byla v rámci volného protokolu při oficiální státní návštěvě kondičně a skrytě po ránu osobně zaplavat v čisté chlorované vodě z britského královského rodu i populární a slavná tragicky zesnulá manželka Charlese III. britská princezna Diana.

Žluté lázně

Pro ty, kteří vyhledávají spíše volnočasovou travnatou rekreaci plnou stánků, laviček, letních kin a lehkých relaxačních neolympijských aktivit ve Vltavě pod přímým sluncem a bez drah u plaveckého lana, představují Žluté lázně bezkonkurenční celopražský kult a přírodní alternativu k vybetonovanému sousednímu stadionu. Tyto historické obří přírodní říční plovárny a masové letní otevřené říční venkovní lázně byly poprvé pro prvorepublikovou odpočívající a cvičící veřejnost z města s velkou slávou odemčeny a založeny na uvolněném bahnitém nábřeží v místě zrušeného a zavezeného bývalého starého pražského špinavého těžebního velkého průmyslového říčního překladiště dřeva a obrovského zimního přírodního plovoucího kotviště těžkých potopených vorů plavených ze Šumavy na březích řeky v letním kalendářním dnu přesně na datu 16. června 1910. Kapacita tohoto zbrusu nového obřího moderního volnočasového a koupajícího přírodního čistého pískového a travnatého plážového areálu od samého zrodu tehdy pojmula a činila obrovských, masivních a dnes stěží únosných a hygienicky představitelných 9 000 těsnících se rekreujících se svlečených sportujících zdravých cvičících koupajících se návštěvníků a opalujících se ležících naháčů s ručníky a lehátky v kuse naráz na ploše.

Ve své historické formální podobě po válce, kdy byl kapitalistický zábavní průmysl nuceně komunisty masově zrušen a znárodněn pod křídla pracujícího státu, v roce 1949, byly tyto lázně administrativně z úřední byrokratické moci fyzicky trvale pod dohledem sloučeny a navždy funkčně spleteny plynule do jednoho mamutího podniku společně těsně i se sousedními luxusními honosnými takzvanými přilehlými menšími, elitními Modrými lázněmi, jež byly totiž dříve historicky po postavení vybudované a zařízené s kabinkami primárně spíše jako drahý podnik určený výlučně a vyhraněně pro finančně bohatší panstvo, pro továrníky a elitu a VIP movitější koupající a bohatší městské plavající platící návštěvníky, ale režim po převratu z nich udělal jeden zcelený rovnostářský levný dělnický jeden obří celek pro lidi z továrny. Dnešní jednoduchý, pamatovatelný, lidový a mezi lidmi slavný lidový běžný název obou sloučených velkých obřích říčních obou přírodních plovárenských lázní byl prachobyčejně a historicky tehdy úředníky bez ladu jednoduše doslovně tupě odvozen a převzat prostě a logicky jen od výrazné, silné, pestré a všudypřítomné svítící charakteristické do očí bijící světlé agresivní barevné levné natěračské vrchní základní barvy u vchodu natřeného pletivového a prkenného plotu, který je ohraničoval od cesty a tramvaje.

📈 Demografie a statistiky

Demografický vývoj a dynamika zalidnění čtvrti Podolí na první pohled a v absolutních datech i číslech přesně, kopírovitě a křivkou grafu v číslech historicky odráží postupné připojení kdysi samostatných zapadlých zelinářských vesnic do víru města Prahy, explozi urbanismu a činžáků, divokou stavbu a rozšiřování u řeky a na úbočí v třicátých letech a nakonec ústup masové migrace a snížení osob v domácnostech od druhé poloviny dvacátého století z obřího vrcholu zpět do dnešní stálé a prestižní podoby lukrativního místa.

V druhé polovině devatenáctého století, z dob mocnářství za Rakouska, v roce hlubokého průmyslu a vápna a lomu v prachu, ve starém historickém státním rakousko-uherském provedeném cenzu z roku 1869 mělo prastaré území obce (bez započítání tehdejších oddělených a vyčleněných Dvorců, jak tehdy byrokracie obcí u Sedlčan odlišovala) už evidováno prvních svých tehdejších slušných v prachu lomů pracujících stabilních a bydlících 1 739 živých evidovaných sčítaných obyvatel. Růst populace s prací z cementárny dál na periferii Prahy stoupal v zástupech nahoru: v roce 1900 se sčítáním vyšplhal počet bydlících na 3 534, zatímco na konci Rakouska v roce 1910 a před světovou strašlivou válkou to bylo již masivních celých a sčítaných přes 4 048 lidí v obci občanů. Po válce v novém Československu sčítání roku 1921 evidovalo růst obyvatelstva na sumu 4 800. Obří skok s obřím boomem a činžáky z masivní betonové a vlnové výstavby, stavěním u řeky s tunely a připojením z roku 1922 do mapy jako Praha XV pod centrální pražskou moc přineslo výsledky - ihned cenzus 1930 vyskočil na cifru 8 097 osob v okrese. Maximálního přetlaku zástavby do vrcholu kapacity územní hustoty a obydlení s komunistickým nástupem komunistů po odsunu a stavěním uličních bloků obcí dosáhlo Podolí ve svém vůbec historicky strmě nejvyšším, už nikdy dál pak a ani dnes po desítky let nepřekonaném bodovém vrcholu obyvatel a přelidnění domácností, při hloubkovém tvrdém poválečném sčítání v roce zlomu z roku 1970 s hodnotou nabobtnalých neuvěřitelných 17 423 namačkaných bydlících plných pražských obyvatel na svém kopci a v bytech i obřích vilách natěsno s dětmi. S postupným ubýváním generačních rodin s dětmi, snížením dětí v bytech z pěti na dva, rozvolněním bytové nouze a stavbou paneláků opodál, odcházeli od sedmdesátých let desítky mladých občanů dál na okraj sídlišť, a počet lidí v drahých bytech u centra u řeky šel dolů až na současných drahých exkluzivních ustálených, vyrovnaných 13 611 obyvatel s trvalým klidným a movitějším pobytem starších movitějších a stabilních obyvatel v Podolí z dat roku 2021 ve volnějším prostoru z bytů.

Vzhledem k požadavku na absolutní a nevynechanou kompletnost statistických historických i aktuálních cenzových záznamových byrokratických a stěžejních demografických počtových dat ohledně katastrální velikosti populace stálého území obyvatel, přikládáme detailní tabulku obyvatel vycházející z oficiálních výsledků ze sčítání Českého statistického úřadu (ČSÚ) pro úsek lokality pražského území a dnešního rozsahu zapsaného urbanistického čtvrťového obvodu území Podolí (Praha). (Pro úplnost se jedná čistě o katastr Podolí; dobová izolovaná osada Dvorce s obyvateli uváděna v raných datech úřadů zvlášť mimo tento čtvrťový statistický součet byla pohlcena později; u mezerovitých dekád pro moderní zredukované detailní vyčlenění pražských drobných čtvrtí z velkého souhrnného magistrátního centrálního bloku úřadu po roce z 1970 k lokálním celkům pro pražské Podolí jako jednotky na mapě mimo velký blok přesných archívů historiků z 2005 Českého statistického úřadu nejsou data k dispozici).

Rok (Období ze Sčítání úřadu)	Celkový počet obyvatel území
1869	1 739
1880	2 003
1890	2 582
1900	3 534
1910	4 048
1921	4 800
1930	8 097
1950	13 630
1961	14 521
1970	17 423
1980	data nejsou dostupná
1991	data nejsou dostupná
2001	data nejsou dostupná
2011	data nejsou dostupná
2021	13 611

💡 Pro laiky

Představte si gigantický otevřený areál plaveckého stadionu v Podolí dole u řeky jako jednoho majitele velkého domu s bazénem, který ho stojí obrovské nesmyslné miliony ročně za drahé topení v zimě pro ohřev kotle z peněženky, a k němu si hned nahoru nahoře do obřího svahu skály kopce nad něj představte budovy velké televizní státní společnosti, tedy studio z České televize sídlící s anténami a kamiony nahoře hned opodál na sousedních obřích vyhlídkových vysokých Kavčích horách nad ním, což je zase pro změnu jiný úplně odlišný velký a movitý soused trápící se v domě denně s tím úplně naprosto diametrálně a fatálně opačným, opačným problémem než má ten dole, jelikož on pro změnu potřebuje pro provoz nesmírně ochlazovat a mrazit teplo. Tyto sousedící odlišné komplexy jsou totiž v naprosto obří ekonomické a chladící termodynamické fyzikální inženýrské výborné dokonalé technické symbióze. Vzniklo to z logického rozumu inženýrů. Zkuste pochopit a vzít v potaz celkový velký prostý holý fyzikální prostý exaktní fakt, že obrovská bohatá televizní televizní továrna a zpráva z produkce vyrábějící a zpracovávající 24 hodin denně ze světa zprávy v budově z televize ze studií ČT pro své stovky hodin vysílání k divákům do obrazovky denně z kamer a hal, ve všech prostorách budov neustále chladí. Televize nutně používá uvnitř temných místností a chodeb k natáčení záběrů a ukládání obřího množství archivovaných digitálních informací pro vysílací střižny a mixážní pulty statisíce přístrojů – kilometry kabelů, silných blikajících zářivek světel na moderátory u počasí do očí a masivních hučících digitálních výkonných obřích pevných serverů, plných silných procesorů blikajících neustále, chroupajících počítačů dat. Veškerá takováhle elektrická obří masivní technika v provozu vyrábí uvnitř televizních pater budov od spodu k izolovanému stropu jako svůj odpadní naprosto logický technologický a vedlejší ohnivý příšerný proces neuvěřitelné gigantické tuny nesnesitelného tepelného odpadního vedlejšího odpadního tepla. Prostě hřeje a svítí teplem jako tisíce rozžhavených radiátorů najednou naráz, takže teplo je tam zadarmo generováno vzduchem u stropů hal. Kdyby se to děsivé rozžhavené teplo nevysálo rourou, neodsálo a rychle bez zdržení okamžitě pryč aktivně ihned vteřinově prudce ze stroje nezmrazilo, uvařila, roztavila a dočista sama nenávratně plamenem shořela nebo úplně nenávratně teplem zkratem uvnitř celá shořela televizní počítačová centrální deska jako sluncem na poušti a televize by nevysílala zprávy lidem. Televize tedy celoročně v obřích částkách a draze pro servery zoufale a rychle a nuceně u techniky masivně ze sítě a pomocí vody v oběhu musí chladit a ledovat.

No a dole u řeky sedí obří bazén plavců u ledu. Bazén má ten opačný problém. Plavecký areál se stovkami vodních plavců pro lidi i o mrazivé zimní únorové kruté chladné mrazivé noci musí mít vodu. V padesátimetrových betonových venkovních olympijských nádržích pro trenéry venku napuštěnou plnými obrovskými litry hluboké namrzající studené kapalné chlorované venkovní pitné vody v zimě v mraze a padajícím sněhu z únorové oblohy k ledu logicky má snahu zimy, chladu a ledu na bloku. Aby tam ti lidi plavali v mrazu a neměli omrzliny rukou z chladné sněhové vločky u tréninku v obřích kusech nádrží a neutopili se zimou na kosti z ledu a nenachladili, vedení musí draze od ledna obří objemy tisíců litrů venkovní studené obří vany z lomu nádrže vodu bez přerušení draze z kotelen z plynu a elektřiny zahřívat neustále na příjemných plaveckých 26 stupňů Celsia u těl naráz, takže podniku s vanami voda neuvěřitelně drtivě krade finance na ohřev plynem z kasy pokladny od města v topení a hoření.

Proto už od vizionářské doby projektů spuštěných slavnostně do ostrého fyzického plného provozu rour pro tekutiny v průběhu od historické poloviny těch raných chytrých 80. let funguje mezi oběma areály silné hluboké a masivní izolované ukryté tlusté podzemní obousměrné kapalinové spojovací rourou vodní podzemní inženýrské široké skryté horkovodní a studené potrubí ražené z kopce do jeskyně kopce hor. Funguje to v jednoduchosti a naprosté čisté efektivní parádě inženýra fyzika z topení. Ledová čistá tekoucí studená vltavská či podolská trubková chladná čistá ošetřená a nasátá studená voda pro ochlazení se vezme z podolského bazénového okruhu strojovny, pošle se potrubím silným čerpadlem obrovským tlakem ze svahu kopce rourou vysoko a strmě silou pump nahoru z Podolí o kilometry výše na Kavčí hory rovnou obřím pumpováním přímo rovnou dovnitř do horkých a zapařených technických tepelných budov sály k serverům hal z České televize nahoru k nim do horké pece z přístrojů na patro. Tam ledová tekoucí trubka v labyrintu v místnosti chladiče odebere svým průtokem po obvodu do oběhu všechno to spalující špatné horké sálající vedlejší odpadní teplo ven do trubky ze zapařené pohozené techniky uvnitř u světel pro lidi. Televizi ta cizí studená levná vypůjčená rychlá studená tekoucí čirá trubka s vodou od Podolí úžasně, perfektně a ekonomicky spolehlivě zadarmo zchladí z tepla, zatímco uvnitř tekoucí voda sama uvnitř od trubky obalu za tu dobu logicky vteřinově poberouce horko na sebe celá obrovsky sama bez topení jen teplem od cizího tepla okolí z tepla od procesorů rychle silně ihned bez peněz navíc a bez ohřevu plynu jen od serverů zadarmo naráz oteplí z bodu a ohřeje na vysoké stupně a stupně. Televizáci vracejí teď ohřátou teplou sálající vodu z kopce v rourách samospádem zase na oplátku s díkem zadarmo a teple už obohacenou teplem okamžitě potrubím dolů k řece Vltavě pod skálu z televize zpátky do strojovny v údolí pro stadion Podolí na zimu z potrubí do nádrže trubkou. V Podolí horkou rouru od televize pustí do vody a teplou vodu takhle darovanou, čistou uvařenou a nabitou teplem k prasknutí jednoduše rovnou vylijí s přispěním z kotelny jako hlavní drahocennou úspornou složku teplem ohřátou zadarmo od sousední kamery zpátky plavcům u vody nahoru přímo ven z kohoutku ven lidem obratem čerstvou k plavání přímo do plaveckých podolských zimních hlubokých van bez placení velkých nákladů pro kotel na zimu od uhlí. Sousedská chytrá fyzika tak na ušetření obří kapacity energie zachraňuje život statisícům peněz měsíčně z rozpočtů u potrubí od sousedů.

Zdroje