Rozdělení Berlína (1961)

Šablona:Infobox Historická událost

Rozdělení Berlína (1961) představuje klíčovou geopolitickou událost období studené války, která fyzicky, administrativně a ekonomicky izolovala západní okupační sektory města (Západní Berlín) od jeho východní části a od okolního suverénního území Německé demokratické republiky (NDR). K faktickému a nevratnému rozdělení došlo prostřednictvím vojensko-policejní operace v noci z 12. na 13. srpna 1961. Výsledkem této operace byla výstavba komplexního systému pohraničních bariér, který vešel do historie pod souhrnným názvem Berlínská zeď (německy Berliner Mauer).

Rozhodnutí o hermetickém uzavření hranic inicioval ústřední výbor Sjednocené socialistické strany Německa (SED) pod vedením Waltera Ulbrichta, jenž k tomuto kroku obdržel přímý souhlas od nejvyššího vedení Sovětského svazu v čele s Nikitou Chruščovem. Primárním a prokazatelným důvodem výstavby bariéry bylo zastavení masivní emigrace kvalifikované pracovní síly a inteligence z východního bloku na Západ, která bezprostředně ohrožovala ekonomickou a demografickou stabilitu tehdejšího východoněmeckého státu. Zeď zůstala integrální součástí evropské infrastruktury po dobu 28 let, 2 měsíců a 26 dnů, až do svého zhroucení 9. listopadu 1989.

🗓 Současnost a stav v roce 2026

V roce 2026 si město Berlín a celá Evropa připomínají přesně 65 let od zahájení stavby Berlínské zdi. Z původních 155 kilometrů bariéry obepínající Západní Berlín zůstaly na svém původním místě zachovány pouze marginální zlomky, které dnes nesou status chráněných historických památek.

Nejrozsáhlejším zachovaným úsekem je takzvaná East Side Gallery, jež měří 1,3 kilometru a lemuje břeh řeky Sprévy. Tento segment byl na počátku 90. let 20. století transformován do podoby největší mezinárodní open-air galerie a v uplynulých letech prošel komplexní restaurátorskou konzervací k ochraně před povětrnostními vlivy. Dalším klíčovým místem je centrální Památník Berlínské zdi na ulici Bernauer Straße, který jako jediný na světě zachovává kompletní hloubkovou strukturu pohraničního pásma včetně strážní věže a vnitřní "zdi smrti". Ochranné pásmo je zde z obou stran uzavřeno ocelovými stěnami.

Trasa bývalé bariéry je napříč celým dnešním spojeným Berlínem trvale vyznačena dvojitou řadou žulových dlažebních kostek zapuštěných do vozovek a chodníků. Od roku 2005 je navíc plně v provozu 160 kilometrů dlouhá cyklistická a pěší trasa s názvem Berliner Mauerweg (Stezka Berlínské zdi), která s maximální geografickou přesností kopíruje někdejší celní a hlídkové komunikace pohraniční stráže a slouží k edukačním a rekreačním účelům. Turisticky exponovaným bodem zůstává křižovatka u bývalého přechodu Checkpoint Charlie, kde se nachází replika spojenecké strážní budky a muzeum dokumentující historii útěků, ačkoliv podoba lokality v roce 2026 nese silně komerční charakter.

⏳ Geopolitické pozadí a rozdělení po druhé světové válce

Zárodek krize z roku 1961 sahá k dohodám spojeneckých mocností z konce druhé světové války. Na Jaltské a následně Postupimské konferenci (červenec až srpen 1945) bylo poražené Německo rozděleno do čtyř okupačních zón (americké, britské, francouzské a sovětské). Samotné hlavní město Berlín, ačkoliv leželo hluboko uvnitř sovětské okupační zóny (přibližně 160 km od vnitroněmecké hranice), bylo na základě dohod rovněž rozděleno do čtyř sektorů pod správou vítězných mocností.

Eskalace ideologických a ekonomických rozdílů mezi západními spojenci a Sovětským svazem vedla k první vážné konfrontaci v letech 1948–1949, takzvané Berlínské blokádě. Během ní sovětská armáda odřízla pozemní přístupové cesty do západních sektorů Berlína. Spojenci reagovali zřízením leteckého mostu, který po dobu 11 měsíců zásoboval město základními surovinami. Důsledkem této krize bylo v roce 1949 vytvoření dvou nezávislých státních útvarů: Spolkové republiky Německo (SRN) a komunistické Německé demokratické republiky (NDR).

Západní Berlín se tím stal de facto exklávou tržní ekonomiky a demokracie obklopenou ze všech stran územím NDR, což představovalo trvalou třecí plochu. Zatímco hranice mezi SRN a NDR byla od roku 1952 opevněna ploty a ostnatým drátem, sektorová hranice uvnitř samotného Berlína zůstávala průchozí.

📉 Příčiny srpnové krize a masová emigrace

Otevřená hranice uvnitř Berlína umožňovala občanům NDR relativně bezpečný přesun na území kontrolované západními spojenci, odkud mohli následně letecky cestovat do SRN. V období mezi zářím 1949 a srpnem 1961 využilo tuto trasu přibližně 2,5 až 2,8 milionu východních Němců, což představovalo zhruba 15 až 20 % tehdejší populace NDR.

Demografický profil emigrantů představoval pro komunistický režim kritický problém. Až 50 % prchajících osob bylo mladších 25 let a jednalo se převážně o vysoce kvalifikované pracovníky – lékaře, inženýry, učitele a specializované dělníky (tzv. odliv mozků). Hospodářství NDR reálně hrozil v průběhu několika měsíců absolutní kolaps. Během prvních dvanácti srpnových dnů roku 1961 uprchlo přes Západní Berlín více než 47 000 osob; průměrně hranici překračovalo přes 1 000 lidí denně.

Tato situace vyvrcholila během tajného zasedání představitelů států Varšavské smlouvy konaného ve dnech 3. až 5. srpna 1961 v Moskvě, kde Walter Ulbricht obdržel definitivní souhlas k realizaci hermetického uzavření města. Dne 12. srpna 1961 schválila Volkskammer (Lidová sněmovna NDR) dekret, který pověřil radu ministrů přijetím bezprostředních opatření k zabezpečení hranic.

🚧 Průběh operace "Růže" z 12. na 13. srpna 1961

Logistická realizace výstavby bariéry probíhala pod krycím názvem Operace Růže (Aktion Rose). Za její přípravu a koordinaci nesl plnou zodpovědnost tehdejší tajemník ústředního výboru SED pro bezpečnost, pozdější generální tajemník Erich Honecker.

Celá operace proběhla za přísného utajení. Ještě 15. června 1961 pronesl Walter Ulbricht na mezinárodní tiskové konferenci historicky proslulou větu: "Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten" (Nikdo nemá v úmyslu postavit zeď). V noci ze soboty 12. na neděli 13. srpna 1961, krátce po půlnoci, vydalo velení armády rozkaz k akci.

Do berlínských ulic napochodovalo více než 10 000 příslušníků Lidové policie (Volkspolizei), Národní lidové armády (NVA) a ozbrojených dělnických milicí (Kampfgruppen der Arbeiterklasse). Jako záloha zůstaly v těsném okolí města v plné bojové pohotovosti divize sovětské armády. Tyto jednotky během několika hodin zablokovaly 193 existujících přeshraničních komunikací. Asfaltové a dlážděné vozovky byly na demarkační čáře rozkopány sbíječkami, aby se zamezilo průjezdu vozidel, a do země byly zatlučeny betonové sloupky, mezi kterými vojáci natáhli desítky kilometrů ostnatého drátu.

K ránu 13. srpna 1961 zjistili obyvatelé Berlína, že město je fyzicky rozděleno. Veškeré přeshraniční linky podzemní dráhy (U-Bahn) a příměstské železnice (S-Bahn) byly přerušeny. Občané, kteří se v osudnou noc náhodně nacházeli na opačné straně demarkační linie (např. na návštěvě u příbuzných), neměli možnost návratu. Během následujících dní začaly stavební čety nahrazovat provizorní ostnaté dráty tvárnicemi a betonovými bloky, čímž vznikla první generace pevné zdi.

🏗️ Architektura a technické parametry bariérového systému

Berlínská zeď nebyla statickým objektem, nýbrž se během své 28leté existence neustále technologicky vyvíjela a zdokonalovala, přičemž historici rozlišují čtyři základní vývojové generace. Finální podoba bariéry (označovaná jako Grenzmauer 75), jejíž výstavba započala v roce 1975, představovala nejsofistikovanější a nejnákladnější hraniční systém na světě, do něhož východoněmecký režim investoval stamiliony západoněmeckých marek.

Celková délka hranice oddělující Západní Berlín činila přesně 155 kilometrů. Z toho 43,1 km tvořila vnitřní hranice rozdělující město na Východ a Západ, a zbývajících 111,9 km oddělovalo Západní Berlín od okolního venkovského území NDR (Braniborska).

Bariéra netvořila pouhou jednu stěnu, ale komplexní vícestupňový bezpečnostní systém, jenž ze strany Východního Berlína směrem na Západ obsahoval následující prvky:

Vnitřní zeď (Hinterlandmauer): Betonová stěna o výšce cca 2 metry, oddělující civilní zástavbu Východního Berlína od vojenského prostoru.
Signální plot: Elektrifikovaný plot z drátěného pletiva. Při dotyku nebo přestřižení nevyvolal smrtelný zásah elektrickým proudem, ale aktivoval vizuální a akustický alarm ve strážních věžích.
Pásmo kontroly stop: Zoraný a denně uhlazovaný pruh písku či měkké zeminy určený k detekci stop narušitelů a odhalení směru jejich pohybu.
Protivozidlové překážky: Oceloví protitankoví ježci (rozmístění především na přístupových komunikacích) a hluboké zákopy bránící proražení bariéry nákladním automobilem. V některých úsecích byly nasazeny i tzv. Stalinovy trávníky (ocelové rošty s hřeby směřujícími vzhůru).
Hlídková komunikace (Kolonnenweg): Asfaltová nebo betonová cesta široká 7 metrů umožňující rychlý přesun vojenských vozidel pohraniční stráže a psovodů. Zahrnovala 259 speciálních úseků pro hlídací psy upevněné na posuvných ocelových lanech.
Strážní věže a bunkry: Systém disponoval 302 betonovými strážními věžemi a 20 podzemními pozorovacími bunkry osazenými příslušníky pohraniční stráže vyzbrojenými samopaly s vydaným "Rozkazem ke střelbě" (Schießbefehl).
Hlavní vnější zeď (Vorderlandmauer): Samotná hranice se Západním Berlínem složená z 45 000 železobetonových L-profilů. Každý segment měřil 3,6 metru na výšku, 1,2 metru na šířku a vážil 2,7 tuny. Na vrcholu zdi byla instalována hladká azbestocementová roura, která znemožňovala uchopení hrany rukama nebo zavěšení lana s hákem.

Tento smrtící prostor mezi vnitřní a vnější zdí (široký 30 až 150 metrů) začali Berlíňané brzy označovat jako "pásmo smrti" (Todesstreifen).

⚔️ Život v rozděleném městě a infrastruktura

Rozdělení města mělo zničující dopad na každodenní logistiku a sociální vazby obyvatelstva. Desítky tisíc lidí (tzv. Grenzgänger), kteří před rokem 1961 bydleli na Východě, ale pracovali na Západě, ztratily ze dne na den své zaměstnání. Telefonní linky mezi oběma polovinami města byly přestřiženy již v roce 1952 a plně obnoveny byly až počátkem 70. let. Zastavěné uliční bloky přímo na hranici, jako například na Bernauer Straße, musely být vystěhovány. Okna směřující na Západ byla zazděna a budovy sloužily jako součást bariéry, dokud nebyly zcela zdemolovány pro vytvoření pásma smrti.

Unikátním infrastrukturním fenoménem rozdělení Berlína se staly takzvané "stanice duchů" (Geisterbahnhöfe). Jednalo se o stanice metra (linky U6 a U8) a příměstské železnice S-Bahn (severojižní tunel), jejichž trasa začínala i končila v Západním Berlíně, ale střední část tunelů podcházela pod územím Východního Berlína. Zastávky pod východním sektorem byly uzavřeny, zablokovány mřížemi a střeženy ozbrojenými pohraničníky. Západní soupravy těmito potemnělými stanicemi pouze pomalu projížděly bez zastavení. Jedinou výjimkou bylo nádraží Friedrichstraße, jež tvořilo mohutně střežený hraniční přechod, kde mohli cestující ze Západu po pasové kontrole přestoupit.

🏃‍♂️ Útěky a oběti na životech

Ačkoliv byl systém navržen jako neprostupný, snaha o dosažení svobody vedla občany NDR k realizaci extrémně inovativních pokusů o útěk. Během existence zdi se podařilo přes překážky, pod nimi či vzduchem uprchnout do Západního Berlína 5 075 osobám, z čehož 574 tvořili dezerteři z řad samotné východoněmecké pohraniční stráže.

Zdokumentované metody útěku zahrnovaly využití podomácku vyrobených horkovzdušných balonů, upravených lehkých letounů, vodních skútrů i speciálních skrýší v upravených automobilech. Hluboko pod zemí bylo vykopáno celkem 745 tunelů. Z tohoto počtu pouze 18 tunelů skončilo úspěchem, zatímco drtivá většina byla objevena východoněmeckou státní bezpečností (Stasi) nebo se zhroutila. Nejznámějším z nich byl Tunel 57 (pojmenovaný podle počtu osob, které jím ve dnech 3. a 4. října 1964 úspěšně uprchly). Světově proslulým se stal také skok východoněmeckého vojáka Conrada Schumanna přes ostnatý drát do západního sektoru dne 15. srpna 1961, který zachytil západní fotograf.

Pokusy o překonání zdi si však vyžádaly značné množství obětí. Přesná kvantifikace mrtvých závisí na stanovených metodologických kritériích. Oficiální studie Centra pro výzkum soudobých dějin v Postupimi, financovaná státem a publikovaná po roce 2006, po prozkoumání všech archivů verifikovala celkem 140 obětí Berlínské zdi. Z tohoto počtu bylo 100 uprchlíků zastřeleno, usmrceno nehodou při útěku nebo spáchalo sebevraždu při zatýkání. Dalších 30 osob zemřelo bez úmyslu uprchnout (omylem zastřeleni nebo utonulí) a o život přišlo také 8 příslušníků pohraniční stráže NDR. Nezávislé organizace (např. Pracovní skupina 13. srpen) však uvádějí až 262 obětí, zahrnujíc i úmrtí na infarkt při kontrolách.

První oběť: Ida Siekmannová zemřela 22. srpna 1961 po skoku ze třetího patra svého bytu v Bernauer Straße na západní chodník.
První zastřelená oběť: Čtyřiadvacetiletý krejčí Günter Litfin byl 24. srpna 1961 zasažen střelou do zad při pokusu o přeplavání plavebního kanálu Humboldt.
Nejznámější případ: Osmnáctiletý zedník Peter Fechter byl 17. srpna 1962 postřelen do pánve při přelézání zdi nedaleko Checkpoint Charlie. Zůstal ležet v pásmu smrti a před zraky stovek západních občanů, žurnalistů i amerických vojáků během hodiny vykrvácel, aniž by mu kdokoliv mohl poskytnout pomoc z obavy z mezinárodního incidentu.
Poslední zastřelená oběť: Dvacetiletý Chris Gueffroy byl zasažen palbou 6. února 1989 (devět měsíců před pádem zdi).

🌍 Mezinárodní reakce a diplomacie

Reakce západních mocností na stavbu zdi byla v prvních hodinách a dnech zdrženlivá. Sovětská a východoněmecká akce nenarušila přístupová práva spojenců do Západního Berlína a vojensky nenapadla západní území, což byly nepřekročitelné linie definované americkým prezidentem Johnem F. Kennedym. Postavení zdi paradoxně snížilo riziko vojenské konfrontace a propuknutí třetí světové války, k níž napjatá situace kolem volného pohybu před srpnem 1961 směřovala. Kennedy situaci interně zhodnotil slovy: "A wall is a hell of a lot better than a war" (Zeď je zatraceně lepší než válka).

K reálné vojenské eskalaci došlo v říjnu 1961 na přechodu Checkpoint Charlie, kdy proti sobě stály americké a sovětské tanky s ostrými náboji na vzdálenost necelých 100 metrů. Krize byla vyřešena diplomatickým ústupkem po přímé lince mezi Kennedym a Chruščovem.

Symbolickou a morální podporu izolovanému městu vyjádřil prezident Kennedy během své osobní návštěvy Berlína dne 26. června 1963, kdy před statisíci posluchači pronesl svůj historický projev zakončený německou větou: "Ich bin ein Berliner" (Jsem Berlíňan). Další silný mezinárodní apel zazněl v červnu 1987, kdy prezident Ronald Reagan promluvil u Braniborské brány a vyzval tehdejšího sovětského vůdce slovy: "Mr. Gorbachev, tear down this wall!" (Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!).

🔨 Pád Berlínské zdi (1989)

Fyzická i politická likvidace bariéry nastala zcela neplánovaně 9. listopadu 1989. Na pozadí masových demonstrací v NDR a faktu, že okolní státy (zejména Maďarsko a Československo) umožňovaly průchod východoněmeckých uprchlíků na Západ, se politbyro SED rozhodlo uvolnit cestovní předpisy.

Večer 9. listopadu 1989 obdržel člen politbyra Günter Schabowski na tiskové konferenci papír s novými předpisy umožňujícími soukromé cesty do zahraničí. Dokument nebyl předem prostudován. Na otázku italského novináře, od jakého okamžiku nové pravidlo platí, zmatený Schabowski v přímém televizním přenosu prohlásil: "Das tritt nach meiner Kenntnis... ist das sofort, unverzüglich." (Podle mých informací to vstupuje v platnost... je to ihned, neprodleně).

Během několika minut od vysílání zprávy se k hraničním přechodům v Berlíně začaly stahovat desetitisíce občanů. Zaskočená a neinformovaná pohraniční stráž tváří v tvář obrovskému davu bez použití násilí ve 23:30 otevřela přechod na ulici Bornholmer Straße. Během několika hodin se zcela nekontrolovaně otevřely všechny přechody ve městě a pád Berlínské zdi byl završen. Fyzická demolice zdi za pomoci těžké armádní techniky probíhala následně v letech 1990 až 1994, přičemž většina betonových bloků byla rozdrcena a použita při stavbě dálnic, nebo rozprodána jako suvenýry či sběratelské kusy do muzeí po celém světě.

💡 Pro laiky

Pro pochopení absurdity výstavby Berlínské zdi si představte, že by Praha nebo jakékoliv jiné moderní město bylo přes noc uprostřed rozříznuto pevnou linií. Vláda by nevybudovala hradby k ochraně města před útokem zvenčí, ale obehnala by svou vlastní polovinu obyvatel betonem, aby jim zabránila utéct.

Představte si, že bydlíte v panelovém domě a vaše vchodové dveře ústí na ulici. Najednou před těmito dveřmi vyroste třímetrová zeď. Ráno chcete jet metrem do práce o dvě stanice dál. Nastoupíte do vagónu, ale ten vaší zastávkou pouze projede v úplné tmě, protože vaše zastávka leží v jiné polovině města a schodiště z ní je zabetonované, aby tamtudy nikdo nemohl prolézt. Chcete zavolat babičce do vedlejší čtvrti, ale telefonní linky hlásí hluchý tón, a jedinou možností komunikace je stát na židli a z dálky přes ostnatý drát mávat, zatímco na vás míří vojáci ze strážní věže.

Přesně tato dystopická představa se stala v Berlíně v roce 1961 tvrdou realitou a zůstala jí pro téměř dvě generace obyvatel po dobu necelých 30 let. Východoněmecká vláda označovala zeď jako "Antifašistický ochranný val", zbraně pohraničníků však byly bezvýhradně namířeny směrem dovnitř – na vlastní občany, kteří chtěli odejít.

📈 Statistiky a data

Fyzické rozměry a struktura bariéry

Tabulka prezentuje kompletní soupis technických parametrů hraničního systému v jeho finální podobě (Grenzmauer 75) před zahájením demolice. Data nebyla vyfiltrována, aby poskytla ucelený náhled na rozsah zástavby.

Parametr	Hodnota
Celková délka hraniční bariéry obklopující Západní Berlín	155,0 km
Délka hranice procházející zástavbou přímo mezi Západním a Východním Berlínem	43,1 km
Délka hranice oddělující Západní Berlín od okolního území NDR (Braniborska)	111,9 km
Délka betonového stěnového segmentu (výška 3,6 m)	106,0 km
Délka oplocení z kovového pletiva	66,5 km
Délka kontaktního signálního plotu (spouštějícího alarm)	127,5 km
Délka protivozidlových příkopů (šířka 3 až 5 metrů, hloubka 2 metry)	105,5 km
Délka asfaltových nebo betonových hlídkových cest (Kolonnenweg)	124,3 km
Počet úseků pro drženou smečku hlídacích psů	259
Celkový počet strážních věží podél hranice	302
Počet pohraničních bunkrů	20

Vývoj generací Berlínské zdi

Technologická podoba bariéry prošla během 28 let čtyřmi zdokumentovanými fázemi výstavby. Tabulka zahrnuje všechny etapy vývoje, čímž dokumentuje postupné zefektivňování bezpečnostního systému.

Generace bariéry	Rok nasazení	Charakteristika konstrukčního typu
První generace	1961	Okamžité provizorní překážky. Svinutý ostnatý drát, sloupky, narychlo sestavené hradby z dutých tvárnic a vytrhaných dlažebních kostek posílené maltou.
Druhá generace	1962	Vylepšená cihlová a tvárnicová zeď se sjednoceným výškovým profilem. Přidány Y-sloupky s ostnatým drátem na vrcholu. Započala destrukce přilehlých domů pro vytvoření širšího zorného pole (počátek budování pásma smrti).
Třetí generace	1965	První nasazení průmyslově vyráběných betonových panelů osazených mezi ocelové profily. Vrchol zdi byl vybaven zaoblenou betonovou hlavicí (trubkou) o průměru 40 cm k znemožnění zachycení lana.
Čtvrtá generace (Grenzmauer 75)	1975	Finální a nejdražší podoba (konstrukce testována od r. 1975, masově zaváděna od konce 70. let). Použití monolitických železobetonových L-profilů typu UL 12.41, vyvinutých původně pro zemědělská sila. Zeď získala extrémní odolnost vůči proražení těžkými vozidly.

Rozdělení okupačních sektorů Berlína (od r. 1945)

Administrativní rozdělení metropole mezi čtyři vítězné mocnosti tvořilo základní premisu pro pozdější vznik fyzické bariéry. Tabulka kompletně pokrývá všechny čtyři okupační správní celky a jim přiřazené městské obvody.

Zóna kontroly	Spravující mocnost	Městské obvody patřící do příslušného sektoru
Východní Berlín	Sovětský svaz (SSSR)	Mitte, Prenzlauer Berg, Friedrichshain, Pankow, Weißensee, Lichtenberg, Treptow, Köpenick (později přidány nové obvody Marzahn, Hohenschönhausen a Hellersdorf).
Západní Berlín (Sever)	Francie	Reinickendorf, Wedding.
Západní Berlín (Střed a Západ)	Spojené království (Velká Británie)	Charlottenburg, Tiergarten, Wilmersdorf, Spandau.
Západní Berlín (Jih)	Spojené státy americké (USA)	Kreuzberg, Neukölln, Tempelhof, Schöneberg, Steglitz, Zehlendorf.

Chronologie rozdělení (1945–1990)

Sekvence klíčových událostí vedoucích k fyzickému rozdělení města a jeho finálnímu znovusjednocení. Údaje jsou prezentovány formou nepřerušeného přehledu primárních historických milníků.

Období / Rok	Rozhodující historický milník
1945	Dohody na konferencích v Jaltě a Postupimi rozdělují Německo a samotný Berlín do 4 sektorů.
1948–1949	Berlínská blokáda (SSSR uzavírá pozemní trasy), reakcí je západní letecký most (Airlift).
1949	Vyhlášení dvou německých států (Spolková republika Německo a Německá demokratická republika).
1952	Úplné uzavření a zaminování vnitroněmecké hranice, sektorová hranice v Berlíně však zůstává otevřená.
1961 (12. 8.)	Vedení NDR vydává formální příkaz k vojenskému zabezpečení berlínské hranice.
1961 (13. 8.)	Noční operace uzavírá přechody ostnatým drátem, přerušení spojů S-Bahn a U-Bahn.
1961 (24. 8.)	Zastřelena první oběť snažící se překonat vodní příkop – Günter Litfin.
1963	Návštěva prezidenta Johna F. Kennedyho v Západním Berlíně ("Ich bin ein Berliner").
1971	Dohoda čtyř mocností o Berlíně (zlepšení průjezdu tranzitem ze Západního Německa).
1987	Prezident Ronald Reagan pronáší projev k sovětskému vůdci s výzvou na stržení zdi.
1989 (9. 11.)	Otevření hraničních přechodů na základě neplánovaného vyjádření Güntera Schabowskiho.
1990 (3. 10.)	Oficiální státní znovusjednocení Německa.

Zdroje