Přeskočit na obsah

Kjótský protokol

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox dokument

Kjótský protokol (celým názvem Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu) byla mezinárodní smlouva přijatá v Kjótu v Japonsku dne 11. prosince 1997, která rozšířila a konkretizovala Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC) z roku 1992. Protokol poprvé v historii stanovil právně závazné cíle pro rozvinuté země ke snížení emisí skleníkových plynů, které jsou považovány za hlavní příčinu globálního oteplování. V platnost vstoupil 16. února 2005 a jeho platnost skončila s koncem druhého závazkového období v roce 2020, kdy byl plně nahrazen Pařížskou dohodou.

Protokol fungoval na principu "společných, ale rozdílných odpovědností", což znamenalo, že hlavní břemeno snižování emisí nesly průmyslově vyspělé země (uvedené v Příloze I smlouvy), protože historicky přispěly ke změně klimatu nejvíce. Rozvojové země, včetně velkých emitentů jako Čína a Indie, neměly v rámci protokolu žádné kvantitativní závazky.

📜 Historie a kontext

Vznik Kjótského protokolu byl reakcí na rostoucí vědecký konsenzus na konci 20. století, že lidská činnost, zejména spalování fosilních paliv, vede k nebezpečnému oteplování planety.

🏛️ Cesta k protokolu

Základním kamenem mezinárodní klimatické politiky se stala Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), přijatá na Summitu Země v Rio de Janeiro v roce 1992. Tato úmluva stanovila obecný cíl stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečným zásahům do klimatického systému. Úmluva však neobsahovala žádné právně závazné cíle ani harmonogramy pro snižování emisí.

Brzy se ukázalo, že dobrovolný přístup UNFCCC není dostatečný. Proto se smluvní strany rozhodly zahájit jednání o protokolu, který by zavedl konkrétní a vymahatelné závazky. Tato jednání vyvrcholila na třetí konferenci smluvních stran (COP3) v japonském Kjótu v prosinci 1997, kde byl po intenzivních debatách text protokolu přijat.

⏳ Ratifikace a vstup v platnost

Protokol obsahoval přísné podmínky pro vstup v platnost: musel být ratifikován nejméně 55 zeměmi, které se zároveň musely podílet na celkových emisích skleníkových plynů zemí Přílohy I z roku 1990 alespoň 55 %. Tento proces trval téměř osm let.

Klíčovým momentem byla pozice dvou velkých emitentů: Spojených států amerických a Ruska. USA, ačkoliv protokol podepsaly za vlády Billa Clintona, jej nikdy neratifikovaly. Administrativa George W. Bushe jej odmítla s argumentem, že by poškodil americkou ekonomiku a že nespravedlivě vynechává rozvojové země jako Čína a Indie z povinnosti snižovat emise.

Osud protokolu tak závisel na Rusku. Po dlouhém váhání a mezinárodním tlaku, zejména ze strany Evropské unie, Rusko protokol ratifikovalo v listopadu 2004. Tím byla splněna podmínka 55 % podílu na emisích a Kjótský protokol mohl 16. února 2005 konečně vstoupit v platnost.

🎯 Cíle a principy

Hlavním cílem protokolu bylo snížit celkové emise šesti klíčových skleníkových plynů v průmyslových zemích.

💨 Pokryté skleníkové plyny

Protokol se zaměřil na šest hlavních plynů způsobujících skleníkový efekt:

⚖️ Společné, ale rozdílné odpovědnosti

Základním principem byla myšlenka, že průmyslové země (tzv. země Přílohy I) nesou historickou odpovědnost za současné vysoké koncentrace skleníkových plynů, a proto musí jít příkladem. Protokol jim stanovil individuální, právně závazné cíle. Naproti tomu rozvojové země (tzv. země mimo Přílohu I) neměly žádné konkrétní redukční povinnosti, ale byly povzbuzovány k účasti na dobrovolných projektech.

V prvním závazkovém období (2008–2012) se země Přílohy I jako celek zavázaly snížit své emise v průměru o 5,2 % ve srovnání s úrovní z roku 1990. Tento celkový cíl byl rozdělen mezi jednotlivé státy:

⚙️ Mechanizmy protokolu

Aby bylo dosažení cílů ekonomicky co nejefektivnější, zavedl protokol tři inovativní tržní mechanismy, známé jako "flexibilní mechanismy".

🌍 Mezinárodní obchodování s emisemi (Emissions Trading)

Tento mechanismus umožnil zemím, které snížily své emise více, než vyžadoval jejich závazek, prodat přebytečné emisní povolenky (tzv. Assigned Amount Units, AAU) zemím, kterým se nedařilo své cíle plnit. Vytvořil se tak mezinárodní uhlíkový trh, kde se znečištění stalo komoditou s cenou. Cílem bylo motivovat k hledání nejlevnějších způsobů snižování emisí bez ohledu na geografickou polohu.

🌱 Mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism - CDM)

CDM umožňoval průmyslovým zemím investovat do projektů na snižování emisí v rozvojových zemích. Za tyto investice (např. výstavba větrné elektrárny místo uhelné) získaly certifikované emisní redukce (CER), které si mohly započítat do plnění svých vlastních cílů. Pro rozvojové země to představovalo příliv investic a moderních technologií, zatímco pro rozvinuté země to byla často levnější alternativa k domácím opatřením.

🤝 Společná implementace (Joint Implementation - JI)

Mechanismus JI fungoval podobně jako CDM, ale probíhal mezi dvěma průmyslovými zeměmi (zeměmi Přílohy I). Jedna země mohla financovat projekt na snížení emisí v druhé zemi a získat za to jednotky snížení emisí (ERU), které si mohla započítat do svého cíle. Tento mechanismus byl často využíván v zemích bývalého Východního bloku.

📅 První a druhé závazkové období

Protokol byl rozdělen do dvou fází s konkrétními cíli.

První období (2008–2012)

Během prvního období se zúčastněným zemím Přílohy I podařilo v součtu své emise snížit o více než 20 % pod úroveň roku 1990, čímž výrazně překročily původní cíl 5,2 %. Tento úspěch byl však ovlivněn několika faktory:

  • **Ekonomický kolaps Východního bloku:** Po roce 1990 došlo v zemích jako Rusko a Ukrajina k prudkému poklesu průmyslové výroby, což vedlo k masivnímu snížení emisí. Tyto země tak získaly obrovské množství nevyužitých povolenek, tzv. "horkého vzduchu" (hot air), které mohly prodávat, aniž by musely přijímat nová opatření.
  • **Absence USA:** Neúčast největšího světového emitenta té doby výrazně snížila celkový dopad protokolu.
  • **Stažení Kanady:** Kanada v roce 2011 formálně odstoupila od protokolu s odůvodněním, že cíl je pro ni nesplnitelný bez vážných ekonomických dopadů.

Druhé období (2013–2020) - Dodatek z Dauhá

Na klimatické konferenci v Dauhá v Kataru v roce 2012 byl přijat tzv. **Dodatek z Dauhá**, který stanovil druhé závazkové období od roku 2013 do 2020. Cílem bylo snížit emise zúčastněných zemí o nejméně 18 % pod úroveň roku 1990.

Účast v druhém období však byla výrazně menší. Japonsko, Rusko a Nový Zéland se k novým závazkům nepřipojily. Hlavní břemeno tak nesla Evropská unie, Austrálie, Švýcarsko a několik dalších zemí. Dodatek z Dauhá navíc vstoupil v platnost až na konci roku 2020, což omezilo jeho právní sílu. Sloužil především jako most k novému globálnímu klimatickému režimu, který měl vzniknout po roce 2020.

⚖️ Kritika a kontroverze

Kjótský protokol byl od počátku předmětem intenzivní kritiky z různých stran.

  • **Vynechání rozvojových zemí:** Nejčastější výtkou, zejména ze strany USA, bylo, že protokol nestanovil žádné závazky pro rychle rostoucí ekonomiky jako Čína, Indie nebo Brazílie. Čína se mezitím stala největším světovým emitentem a kritici tvrdili, že bez jejího zapojení nelze globální problém vyřešit.
  • **Nedostatečná ambice:** Mnoho vědců a ekologických organizací považovalo cíle protokolu za příliš nízké na to, aby dokázaly efektivně zpomalit změnu klimatu.
  • **Ekonomické dopady:** Odpůrci varovali před negativními dopady na konkurenceschopnost průmyslu v zemích, které se k protokolu zavázaly, oproti zemím bez závazků.
  • **Efektivita mechanismů:** Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl kritizován za to, že některé projekty by byly realizovány i bez jeho podpory (problém tzv. adicionality) a že v některých případech vedl k poškození místních komunit nebo životního prostředí.

successor Nástupce a odkaz

Navzdory své kritice představoval Kjótský protokol historický milník. Poprvé zavedl myšlenku, že emise skleníkových plynů mají cenu, a vytvořil základy pro mezinárodní uhlíkový trh. Prokázal, že mezinárodní spolupráce v oblasti klimatu je možná, i když složitá.

Zkušenosti z Kjótského protokolu, jak pozitivní, tak negativní, se staly klíčovým východiskem pro jednání o jeho nástupci. Tím se stala Pařížská dohoda, přijatá v roce 2015. Ta opustila striktní dělení na rozvinuté a rozvojové země a zavedla flexibilnější, "zdola nahoru" budovaný systém, kde si všechny země stanovují své vlastní klimatické cíle (tzv. národně stanovené příspěvky, NDC).

Odkaz Kjótského protokolu tak spočívá především v tom, že položil základy pro globální klimatickou architekturu, na které staví současné snahy o ochranu klimatu.

🧑‍🏫 Pro laiky: Jak to fungovalo?

Představte si, že svět je velká místnost a skleníkové plyny jsou kouř, který ji zaplňuje. Kjótský protokol byl dohoda, která řekla: "Bohaté země, které historicky kouřily nejvíce, musí teď začít kouřit méně."

  • **Dostal jsi limit:** Každá bohatá země dostala přidělený "rozpočet na kouření" (emisní limit) na několik let. Cílem bylo, aby na konci období vykouřila méně, než kolik vykouřila v roce 1990.
  • **Můžeš obchodovat:** Pokud země A byla velmi šikovná a vykouřila mnohem méně, než byl její limit, mohla svůj "nevykouřený zbytek" prodat zemi B, které se naopak nedařilo svůj limit splnit. Tím vznikl trh s "právem kouřit".
  • **Pomoc chudším:** Bohatá země mohla také zaplatit za projekt v chudší zemi, který tam snížil kouření (například místo starých kamen na uhlí jim koupila moderní topení). Ušetřený kouř si pak mohla započítat do svého vlastního limitu.

Problém byl v tom, že největší "kuřáci" jako USA se dohody odmítli zúčastnit a rychle rostoucí "noví kuřáci" jako Čína žádný limit neměli. Protokol byl tedy důležitým prvním krokem, ale sám o sobě na vyčištění vzduchu v místnosti nestačil.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Kjótský_protokol&oldid=18580“