Propriocepce

Rozbalit box

Obsah boxu

Propriocepce (z latinského proprius – vlastní a recipere – přijímat), česky často označovaná jako **polohocit**, je smyslová schopnost nervového systému vnímat polohu, pohyb a napětí vlastního těla a jeho jednotlivých částí v prostoru, a to i bez zrakové kontroly. Často se o ní hovoří jako o "šestém smyslu", který je pro náš život stejně nepostradatelný jako zrak nebo sluch, ačkoliv si jeho existenci v běžném životě prakticky neuvědomujeme. Propriocepce je tím, co vám umožňuje dotknout se prstem špičky nosu se zavřenýma očima, napsat na klávesnici slovo bez toho, abyste se dívali na prsty, nebo jít po schodech a vědět, kde máte nohy, aniž byste je museli sledovat.

Termín zavedl v roce 1906 nositel Nobelovy ceny, fyziolog **Charles Scott Sherrington**. Rozlišil vnímání na *exterocepci* (informace z vnějšku – zrak, sluch) a *propriocepci* (informace zevnitř těla). Tento smysl je základem pro veškerou motorickou koordinaci, rovnováhu a vytváření tělesného schématu (homunkulus). Bez propriocepce by se naše tělo stalo pro naši mysl cizím předmětem, "mrtvou váhou", kterou bychom museli neustále vizuálně kontrolovat, abychom s ní mohli pohnout.

Hardware: Senzory ve svalech

Zatímco zrak má oko a sluch má ucho, propriocepce nemá jeden centralizovaný orgán. Její receptory (proprioceptory) jsou rozesety po celém pohybovém aparátu. Existují tři hlavní typy těchto mikroskopických senzorů:

**Svalová vřeténka** (Muscle Spindles): Jsou uložena přímo uvnitř svalových vláken, paralelně s nimi. Fungují jako "stretch receptory" – měří **délku svalu** a rychlost její změny. Když se sval natáhne (např. při nápřahu ruky), vřeténka vyšlou signál. Jsou klíčová pro ochranu svalu před přetržením (napínací reflex).
**Golgiho šlachová tělíska** (Golgi Tendon Organs): Nacházejí se na přechodu mezi svalem a šlachou. Měří **napětí (sílu)**, kterou sval vyvíjí. Informují mozek o tom, jak těžké je břemeno, které zvedáme, a brání svalu vyvinout sílu, která by utrhla šlachu od kosti.
**Koubní receptory**: Jsou uloženy v kloubních pouzdrech a vazech. Informují o **úhlu ohybu** v kloubu a o rychlosti pohybu končetiny.

Tyto senzory posílají informace do míchy a mozku pomocí nejrychlejších nervových vláken v lidském těle (typ A-alpha). Tato data mají absolutní přednost před bolestí nebo teplotou, protože vědět, kde jsem, je pro přežití a útěk klíčové.

Software: Vědomí a Nevědomí

Proprioceptivní informace proudí do mozku dvěma hlavními cestami, které slouží odlišným účelům: 1. **Vědomá cesta (do Kůry)**: Signál jde přes zadní provazce míšní do thalamu a odtud do somatosenzorické kůry v **temenním laloku**. Zde vzniká vědomý prožitek "vím, že mám ruku zvednutou". Tato cesta nám umožňuje cílené a složité pohyby. 2. **Nevědomá cesta (do Mozečku)**: Ještě důležitější část dat končí v **mozečku** (cerebellum). Mozeček je hlavní počítač koordinace. Porovnává "plán pohybu" (co chtěl mozek udělat) s "realitou" (co proprioceptory hlásí, že se stalo). Pokud zakopnete, mozeček to zjistí díky propriocepci dříve, než si to uvědomíte, a okamžitě vyšle korekční signál svalům, abyste nespadli. To vše se děje automaticky.

Ztráta propriocepce: Muž, který ztratil tělo

Co se stane, když tento smysl vypnete? Vzniká stav zvaný **senzorická ataxie**. Pacient má svaly silné a zdravé, ale nedokáže je ovládat, protože necítí zpětnou vazbu. Nejslavnějším případem je **Ian Waterman** (případ popsaný jako "The Disembodied Man"). V 19 letech prodělal vzácnou virovou infekci, která mu zničila pouze proprioceptivní nervy, zatímco motorické nervy zůstaly nedotčeny. Ian se zhroutil na podlahu a nemohl vstát, ačkoliv nebyl ochrnutý. Necítil své tělo od krku dolů. Když zavřel oči, nevěděl, kde má ruce. Ian se musel naučit hýbat znovu, ale zcela uměle – pomocí zraku. Musí se neustále dívat na své nohy, aby mohl chodit. Musí se dívat na ruku, aby uchopil sklenici. Pokud v místnosti zhasne světlo, Ian se okamžitě zhroutí k zemi, protože bez zrakové kontroly jeho mozek "vypne" svaly, o kterých neví, kde jsou. Jeho chůze je dupavá (aby cítil náraz a vibrace) a robotická, protože mu chybí automatická plynulost řízená mozečkem.

Klinické testování: Romberg a Opilci

Lékaři testují propriocepci pomocí **Rombergova testu**. Pacient se postaví, snoží nohy a zavře oči. Pokud začne vrávorat nebo padat, má poruchu propriocepce (nebo vestibulárního systému). Se zavřenýma očima totiž mozek ztratí zrakovou oporu a musí spoléhat jen na polohocit. Dalším příkladem je policejní test střízlivosti ("sáhněte si na nos"). Alkohol totiž specificky narušuje funkci mozečku a zpomaluje zpracování proprioceptivních dat. Opilý člověk se netrefí na nos, protože jeho "vnitřní GPS" má zpoždění a hlásí polohu ruky nepřesně.

💡 Pro laiky: Neviditelná lanka loutky

Představte si své tělo jako **loutku** (marionetu).

**Mozek** je loutkoherec.
**Svaly** jsou motorky, které hýbou končetinami.
**Propriocepce** jsou ta **neviditelná lanka**, která vedou od končetin zpátky k prstům loutkoherce.

Díky těmto lankům loutkoherec (mozek) cítí, kde přesně se ruka loutky nachází, aniž by se na ni musel dívat. Cítí tah, když loutka narazí do překážky. Pokud tato lanka přestřihnete (ztráta propriocepce), loutka se zhroutí. Loutkoherec (mozek) může dál zuřivě mačkat tlačítka pro pohyb (vysílat povely svalům), ale ruka loutky vyletí nekontrolovaně do vzduchu nebo sebou bezvládně plácne, protože loutkoherec ztratil zpětnou vazbu. Aby loutku ovládal, musí se vyklonit a upřeně se na ni dívat (nahradit cit zrakem), což je pomalé a vyčerpávající.

📚 Zdroje