Foném

Rozbalit box

Obsah boxu

Foném je základní teoretický pojem fonologie, který označuje nejmenší zvukovou jednotku jazyka schopnou rozlišit význam slov. Jedná se o abstraktní jednotku, která existuje v mysli mluvčího, a nikoli o konkrétní zvuk. Každý jazyk má svůj vlastní, omezený soubor fonémů, který tvoří jeho fonologický systém. Změnou jednoho fonému ve slově za jiný vznikne slovo s odlišným významem (např. v češtině les → pes).

Fonémy se v odborném textu zapisují mezi lomítka, například /p/, /a/, /l/. Tím se odlišují od konkrétních zvukových realizací (hlásek), které se zapisují do hranatých závorek, například [p], [a], [l].

📜 Definice a vlastnosti

Foném je definován svou distinktivní (rozlišovací) funkcí. To znamená, že jeho primárním úkolem je odlišovat slova a morfémy od sebe. Například v češtině jsou /r/ a /ř/ dva různé fonémy, protože jejich záměnou se mění význam slov: rád vs. řád. Naopak v mnoha jiných jazycích, jako je angličtina nebo němčina, foném /ř/ neexistuje a mluvčí těchto jazyků mohou mít problém tento zvuk správně vyslovit i slyšet.

Klíčové vlastnosti fonému jsou:

• Abstraktnost: Foném není konkrétní zvuk, ale spíše mentální kategorie nebo "představa" zvuku. Konkrétní zvuk, který vyslovíme, se nazývá hláska (nebo fon).
• Distinktivnost: Jeho hlavní rolí je tvořit významové rozdíly.
• Systémovost: Fonémy v daném jazyce tvoří uspořádaný systém, kde jsou ve vzájemných vztazích (opozicích), například znělostní pár /p/ a /b/.
• Jazyková specifičnost: Každý jazyk má jiný inventář fonémů. Co je v jednom jazyce fonémem, může být v jiném jen variantou (alofonem) jiného fonému.

⚙️ Foném vs. Hláska (Alofon)

Rozdíl mezi fonémem a hláskou je pro pochopení fonologie zásadní.

• Foném je abstraktní jednotka fonologického systému. Zapisuje se mezi lomítka (např. /t/).
• Hláska (fon) je konkrétní fyzická realizace fonému v řeči. Zapisuje se do hranatých závorek (např. [t]).

Jeden foném se může v různých pozicích ve slově nebo v různém zvukovém okolí vyslovovat mírně odlišně. Tyto různé varianty výslovnosti jednoho fonému se nazývají alofony. Alofony nemají schopnost měnit význam slova.

Příklady alofonů

• V angličtině: Foném /t/ má několik alofonů:
  • [tʰ] (aspirované t): na začátku přízvučné slabiky, např. ve slově top [tʰɒp].
  • [t] (neaspirované t): po /s/, např. ve slově stop [stɒp].
  • [ɾ] (jednokmitové r): mezi samohláskami, např. v americké angličtině ve slově water [ˈwɔːɾɚ].
  • [ʔ] (ráz): na konci slova nebo před souhláskou, např. v britské angličtině ve slově button [ˈbʌʔn̩].

Všechny tyto zvuky ([tʰ], [t], [ɾ], [ʔ]) jsou pro rodilého mluvčího angličtiny jen různé "verze" jednoho a téhož fonému /t/.

• V češtině: Foném /n/ má alofon [ŋ] (velární, "zadopatrové" n), který se vyslovuje před velárními souhláskami /k/ a /g/. Například ve slově banka se nevyslovuje [banka], ale [baŋka]. Zvuky [n] a [ŋ] jsou v češtině alofony jednoho fonému /n/, protože jejich distribuce je předvídatelná a nikdy nemohou stát ve stejné pozici, aby rozlišily význam. V angličtině jsou však /n/ a /ŋ/ dva samostatné fonémy, jak dokazuje minimální pár sin /sɪn/ (hřích) vs. sing /sɪŋ/ (zpívat).

✍️ Zápis a notace

Pro přesný a jednoznačný zápis zvukové podoby jazyka používá lingvistika specifickou notaci, která odlišuje abstraktní a konkrétní úroveň.

• Fonemická (fonologická) transkripce: Zaznamenává fonémy. Používá zjednodušený soubor znaků a zápis se umisťuje mezi lomítka. Příklad pro české slovo pes: /pes/.
• Fonetická transkripce: Zaznamenává skutečnou, konkrétní výslovnost (hlásky, alofony). Je mnohem detailnější a zápis se umisťuje do hranatých závorek. Příklad pro anglické slovo top: [tʰɒp].

Pro fonetickou transkripci se nejčastěji používá Mezinárodní fonetická abeceda (IPA), která obsahuje symboly pro drtivou většinu známých zvuků v lidských jazycích.

🔬 Metody zjišťování fonémů

Lingvisté používají několik metod k určení, které zvuky v daném jazyce fungují jako fonémy. Základní metodou je hledání minimálních párů.

Metoda minimálních párů

Minimální pár je dvojice slov, která se liší pouze v jednom jediném zvuku a zároveň mají odlišný význam. Pokud takovou dvojici v jazyce najdeme, můžeme s jistotou říci, že dané dva zvuky jsou realizacemi dvou různých fonémů.

Příklady minimálních párů v češtině:

• pít × bít → /p/ a /b/ jsou fonémy
• les × lis → /e/ a /i/ jsou fonémy
• had × hrad → /a/ a /r/ nejsou v opozici, ale /h/ a /r/ ano: had x rad. Správný pár pro samohlásky by byl např. pas x pes.
• dal × dala → /l/ a /la/ není správný pár. Správný pár: dal x dar.

Komplementární distribuce

Pokud se dva zvukově podobné hlásky nikdy nevyskytují ve stejném zvukovém okolí, říkáme, že jsou v komplementární distribuci. To je silným indikátorem, že se jedná o alofony jednoho fonému. Například v češtině se znělé souhlásky na konci slova před pauzou vyslovují nezněle (např. hrad se vyslovuje [hrat]). Znělá varianta [d] a neznělá [t] se v této pozici nikdy nemohou volně zaměnit, jsou tedy v komplementární distribuci a [t] je v tomto případě alofonem fonému /d/.

💡 Význam v lingvistice

Pojem fonému je stěžejní pro několik lingvistických disciplín:

• Fonologie: Je to základní jednotka, kterou fonologie zkoumá. Fonologie se zabývá tím, jak jsou fonémy v jazyce organizovány a jaká pravidla řídí jejich kombinace.
• Morfologie: Fonémy se skládají do vyšších jednotek – morfémů (nejmenších nositelů významu).
• Lexikologie: Změna fonému může změnit význam slova a vytvořit tak nové lexémy.
• Srovnávací a historická lingvistika: Porovnávání fonologických systémů různých jazyků pomáhá určit jejich příbuznost a sledovat historický vývoj jazyků (např. hláskové změny).
• Aplikovaná lingvistika: Pochopení fonémů je klíčové pro výuku cizích jazyků (správná výslovnost), klinickou logopedii (diagnostika a terapie poruch řeči) a vývoj technologií pro rozpoznávání a syntézu řeči.

🧠 Pro laiky

Představte si foném jako abstraktní myšlenku na písmeno, například písmeno "A". Všichni víme, jak písmeno "A" vypadá a jakou má funkci v abecedě.

Když ale různí lidé napíšou písmeno "A", každý ho napíše trochu jinak. Někdo ho napíše tiskace, někdo psace, někdo ho nakreslí ozdobně, někdo ledabyle. Všechny tyto konkrétní, napsané podoby jsou jako hlásky (nebo alofony). I když vypadají odlišně, všichni je stále rozpoznáváme jako reprezentaci jedné a téže abstraktní myšlenky – písmene "A" (což je náš foném).

Stejně tak v řeči: foném /t/ je abstraktní "stavební kámen" jazyka. Když ho ale Američan vysloví ve slově water, zní to jinak ([ɾ]), než když ho Brit vysloví ve slově top ([tʰ]). Jsou to jen různé "rukopisy" téhož fonému, které nemění význam slova. Pokud bychom ale /t/ zaměnili za /d/ (např. tie vs. die), význam se změní, protože /t/ a /d/ jsou dva různé "stavební kameny" (dva různé fonémy).

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025