Olejomalba

Rozbalit box

Obsah boxu

Olejomalba je malířská technika, při níž jsou pigmenty pojeny pomocí schnoucího oleje, nejčastěji lněného. Díky svým vlastnostem, jako je pomalé schnutí, sytost barev a možnost vytvářet plynulé přechody a transparentní vrstvy, se stala dominantní malířskou technikou v evropském umění od 15. století až do nástupu moderních technik, jako je akrylová malba. Olejomalba umožňuje širokou škálu výrazových prostředků, od detailní realistické malby po expresivní pastózní nánosy barvy.

📜 Historie

Ačkoliv je olejomalba tradičně spojována s evropskou renesancí, její kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti.

⏳ Rané počátky

Nejstarší známé příklady použití olejových barev pocházejí ze 7. století našeho letopočtu a byly objeveny v jeskyních v afghánském údolí Bamján. Tyto malby, zobrazující buddhistické motivy, využívaly oleje z ořechů a máků jako pojivo pro pigmenty. Nejednalo se však ještě o propracovanou techniku známou z pozdějších období, ale spíše o rané experimenty. V Evropě se olej jako přísada do barev používal sporadicky již ve středověku, například pro ochranu venkovních soch nebo v kombinaci s temperovými barvami.

🎨 Evropský rozvoj a Jan van Eyck

Revoluci v technice olejomalby přinesli vlámští malíři v 15. století, především Jan van Eyck a Robert Campin. Ačkoliv van Eyck techniku nevynalezl, jak se dříve mylně tradovalo, dovedl ji k dokonalosti. Zjistil, že přidáním lněného a ořechového oleje k pigmentům vzniká barva, která schne pomaleji než vaječná tempera, což mu umožnilo déle pracovat na detailech, vytvářet jemné přechody a dosahovat iluze hloubky a lesku pomocí tenkých, průsvitných vrstev (lazur). Tato nová technika se rychle rozšířila z Flander do celé Evropy.

🇮🇹 Italská renesance

Do Itálie se olejomalba dostala v polovině 15. století a místní umělci ji rychle adoptovali a přizpůsobili svým potřebám. Benátští malíři jako Tizian, Tintoretto a Paolo Veronese využívali olejové barvy k dosažení sytých, zářivých barevných tónů a zdůraznění textury plátna. Leonardo da Vinci experimentoval s olejovými barvami a vyvinul techniku sfumato (jemné, kouřové přechody), která je patrná na jeho slavném obraze Mona Lisa.

👑 Baroko a zlatý věk

V období baroka umělci jako Caravaggio a Rembrandt van Rijn posunuli možnosti olejomalby dále. Využívali dramatické kontrasty světla a stínu (chiaroscuro) k vytvoření emocionálního napětí. Rembrandt je známý svým mistrovským použitím textury barvy, kdy nanášel husté vrstvy (impasto) k zachycení materiálních kvalit látek či kůže. Peter Paul Rubens zase proslul svými dynamickými a barevně bohatými kompozicemi.

💨 Impresionismus a moderní umění

Klíčovým momentem pro další vývoj olejomalby byl vynález barev v tubách v polovině 19. století. To umožnilo umělcům opustit ateliéry a malovat v přírodě (plenér). Impresionisté, jako Claude Monet a Pierre-Auguste Renoir, využívali rychlé, viditelné tahy štětcem a techniku alla prima (malba mokrým do mokrého) k zachycení prchavých okamžiků a světelných podmínek. V postimpresionismu Vincent van Gogh používal husté, expresivní nánosy barvy k vyjádření svých vnitřních pocitů. Ve 20. století umělci jako Pablo Picasso nebo Salvador Dalí nadále posouvali hranice toho, co je s olejovými barvami možné.

⚙️ Technika a materiály

Úspěch olejomalby závisí na správné kombinaci barev, nástrojů, podkladů a dalších médií.

🎨 Olejové barvy

Základem olejové barvy jsou dvě složky:

Pigment: Jemně mletý barevný prášek, který může být anorganického (např. okr, železitá červeň) nebo organického původu.
Pojivo: Schnoucí olej, který po vystavení vzduchu oxiduje a tvrdne (polymerizuje), čímž fixuje pigment na podklad. Nejčastěji se používá:

   *   Lněný olej: Nejrozšířenější, rychle schne a vytváří pevný, odolný film. Má tendenci časem mírně žloutnout.
   *   Ořechový olej: Schne pomaleji a méně žloutne, proto je vhodný pro světlé a modré tóny.
   *   Makový olej: Nejméně žloutnoucí, ale schne nejpomaleji a vytváří méně odolný film.

🖌️ Nástroje

Štětce: Existuje mnoho tvarů (ploché, kulaté, vějířovité) a typů vlasu (tvrdé vepřové štětiny pro pastózní nánosy, měkké sobolí chlupy pro detaily a lazury).
Malířské špachtle a nože: Používají se k míchání barev na paletě nebo k přímému nanášení husté barvy na plátno.
Paleta: Dřevěná, skleněná nebo plastová deska, na které si malíř míchá barvy.

🖼️ Podklady

Malba musí být provedena na vhodně připraveném podkladu, aby se zabránilo poškození a zajistila se její trvanlivost.

Plátno: Nejběžnější podklad. Může být lněné (kvalitnější, odolnější) nebo bavlněné (levnější). Plátno se napíná na dřevěný rám (blindrám) a musí být ošetřeno:

   1.  Klížení: Nanesení vrstvy zředěného klihu, který uzavře póry plátna a zabrání pronikání oleje do vláken.
   2.  Šepsování: Nanesení podkladové vrstvy, tzv. šepsu (obvykle směs klihu, křídy a zinkové nebo titanové běloby), která vytvoří ideální povrch pro malbu.

Dřevěné desky: Tradiční podklad používaný před rozšířením plátna. Dnes se používají desky z masivního dřeva nebo moderní materiály jako MDF.
Ostatní podklady: Malovat lze i na speciální papíry, kartony, měděné plechy nebo přímo na omítku.

🧪 Média a ředidla

K úpravě vlastností olejových barev se používají různá média:

Terpentýn: Používá se k ředění barev (činí je matnějšími a rychleji schnoucími) a k čištění štětců.
Lněný olej: Přidává se k barvám pro zvýšení jejich lesku, průhlednosti a plynulosti.
Sikativy: Přísady, které urychlují proces schnutí (oxidace) oleje.
Závěrečné laky: Po úplném zaschnutí malby (což může trvat 6–12 měsíců) se obraz přetírá lakem (např. damarovým), který chrání malbu před nečistotami a UV zářením a zároveň sjednocuje lesk a oživuje barvy.

🎨 Malířské postupy

Olejomalba nabízí několik základních přístupů k tvorbě obrazu.

Vrstvená malba (Lazurování)

Klasická technika starých mistrů. Obraz se buduje postupně v několika vrstvách: 1. Podkresba: Náčrt kompozice tužkou nebo uhlem na připravený podklad. 2. Imprimitura: Tenká, transparentní barevná vrstva nanesená na celý povrch, která sjednocuje tón podkladu. 3. Podmalba: Monochromatické (např. v hnědých tónech – grisaille) nebo barevné vypracování světel a stínů, které definuje objemy a kompozici. 4. Lazury: Nanášení tenkých, průsvitných vrstev barvy přes proschlou podmalbu. Každá vrstva ovlivňuje tu pod ní a výsledkem je hloubka, zářivost a optické mísení barev.

Alla Prima (Mokrý do mokrého)

Tato technika, populární od 19. století, spočívá v dokončení obrazu během jednoho sezení, dokud jsou všechny barvy na plátně ještě mokré. Umožňuje mísení barev přímo na plátně, což vede ke spontánnímu a svěžímu výrazu. Je typická pro impresionismus.

Impasto

Technika nanášení barvy v hustých, plastických vrstvách, často pomocí špachtle nebo tvrdého štětce. Vytváří výraznou texturu a trojrozměrný efekt. Mistrem této techniky byl například Vincent van Gogh.

✨ Výhody a nevýhody

Srovnání vlastností olejomalby
Výhody	Nevýhody
Pomalé schnutí: Umožňuje dlouhodobou práci na obraze, mísení barev a provádění oprav.	Pomalé schnutí: Může být nepraktické, vrstvená malba vyžaduje dlouhé čekání mezi jednotlivými fázemi.
Barevná hloubka a sytost: Olejové pojivo dává pigmentům vysokou zářivost a lesk.	Žloutnutí: Některé oleje (zejména lněný) mají tendenci časem žloutnout, což ovlivňuje barevnost díla.
Všestrannost: Umožňuje jak tenké lazury, tak husté pastózní nánosy.	Použití rozpouštědel: Práce s terpentýnem a dalšími médii vyžaduje dobře větrané prostory.
Trvanlivost: Správně provedená olejomalba na kvalitním podkladu je jednou z nejtrvanlivějších technik.	Náchylnost k praskání: Při nesprávném postupu (např. nanášení rychleji schnoucí vrstvy na pomaleji schnoucí) může malba praskat (krakeláž).

💡 Pro laiky

Olejomalbu si lze představit jako malování barvami, které jsou smíchané se speciálním, pomalu schnoucím olejem (nejčastěji lněným). Tento olej dává barvám jejich typickou sytost a lesk.

Hlavní kouzlo této techniky spočívá v pomalém schnutí. Zatímco barvy na vodní bázi (jako akvarel) uschnou během několika minut, olejové barvy mohou zůstat mokré i několik dní. To dává umělci obrovskou svobodu – může barvy na plátně dlouho míchat, vytvářet plynulé přechody, nebo dokonce seškrábat část, která se mu nelíbí, a začít znovu.

Existují dva základní přístupy:

Lazurování: Představte si, že skládáte obraz z mnoha tenkých, barevných průsvitných fólií. Každá vrstva prosvítá skrze tu další a dohromady vytvářejí neuvěřitelnou hloubku a zářivost. Takto pracovali staří mistři jako Leonardo da Vinci.
Alla Prima: Je to opak – rychlá, spontánní malba, kdy se obraz dokončí najednou, dokud jsou barvy mokré. Tímto způsobem malovali například impresionisté, aby zachytili okamžitý dojem z krajiny.

Díky těmto vlastnostem se olejomalba stala na více než 500 let nejoblíbenější technikou pro vytváření nejvýznamnějších uměleckých děl v dějinách.

Šablona:Aktualizováno