Watergate
| Aféra Watergate | |
|---|---|
| Datum | 17. června 1972 – 9. srpna 1974 |
| Místo | Washington, D.C., Spojené státy americké |
| Příčina | Odhalení nelegálních aktivit administrativy prezidenta Nixona |
Aféra Watergate byl masivní politický skandál ve Spojených státech amerických, který probíhal v letech 1972 až 1974. Svůj název nese podle kancelářského a hotelového komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C., kde sídlil Demokratický národní výbor (DNC). Skandál vyvrcholil 9. srpna 1974, kdy Richard Nixon jako první a dosud jediný prezident v historii USA rezignoval na svůj úřad.
Krize započala 17. června 1972 zadržením pěti mužů, kteří se v noci vloupali do ústředí Demokratické strany s cílem umístit zde odposlouchávací zařízení a ofotografovat interní dokumenty. Následné vyšetřování, akcelerované americkým tiskem, prokázalo přímé napojení pachatelů na Výbor pro znovuzvolení prezidenta (CREEP) a odhalilo rozsáhlou snahu Nixonovy administrativy celou událost utajit a mařit federální vyšetřování.
Odhalení skandálu vedlo k hluboké ústavní krizi, sérii soudních procesů a odsouzení téměř padesáti vysoce postavených státních úředníků. Aféra trvale proměnila vnímání prezidentského úřadu americkou veřejností, posílila vliv investigativní žurnalistiky a zavedla do politického lexikonu příponu "-gate" pro označování rozsáhlých politických a společenských skandálů.
Vloupání a počáteční fáze
Dne 17. června 1972 v 2:30 ráno zadržela washingtonská policie pět mužů (Virgilio Gonzalez, Bernard Barker, James W. McCord Jr., Eugenio Martínez a Frank Sturgis) v kancelářích DNC v šestém patře komplexu Watergate. McCord byl v té době bezpečnostním koordinátorem Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREEP). U zadržených byly nalezeny štěnice, paklíče a hotovost v po sobě jdoucích bankovkách, které byly později vystopovány do fondů financujících Nixonovu prezidentskou kampaň.
Přes zjevné napojení na Bílý dům administrativní aparát zpočátku incident bagatelizoval jako "třetiřadou vloupačku". Taktika utajování v první fázi zafungovala. V prezidentských volbách v listopadu 1972 Richard Nixon drtivě porazil demokratického protikandidáta George McGoverna, když zvítězil ve 49 z 50 států, a obhájil svůj mandát.
Role tisku a vyšetřování
Klíčovou roli v eskalaci a odhalení skutečného rozsahu aféry sehráli reportéři deníku The Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward. Během více než roční investigativní práce publikovali sérii článků prokazujících napojení vloupání na nejvyšší patra americké politiky. Zásadní informace jim poskytoval tajný zdroj zevnitř FBI s krycím jménem "Deep Throat" (Hluboké hrdlo). Až v roce 2005 bylo s konečnou platností potvrzeno, že tímto zdrojem byl tehdejší zástupce ředitele FBI Mark Felt.
Vyšetřování postupně převzal Senát Spojených států amerických prostřednictvím zvláštní komise (tzv. Ervinův výbor). Televizní přenosy ze slyšení, zahájené v květnu 1973, sledovaly miliony Američanů. Zásadní zlom přineslo svědectví bývalého poradce Bílého domu Alexandera Butterfielda z července 1973, který pod přísahou prozradil existenci tajného hlasy aktivovaného nahrávacího systému v Oválné pracovně.
Boj o nahrávky a rezignace
Speciální prokurátor Archibald Cox si prezidentské pásky vyžádal. Nixon odmítl vyhovět a 20. října 1973 nařídil jeho propuštění, což vyvolalo sérii okamžitých demisí na ministerstvu spravedlnosti, historicky známou jako "Masakr sobotní noci". Pod tlakem Kongresu a americké veřejnosti a zejména na základě jednomyslného rozhodnutí Nejvyššího soudu z července 1974 (případ United States v. Nixon) byl prezident donucen chybějící nahrávky vydat.
Klíčovým důkazem se stala páska zaznamenaná 23. června 1972, mediálně označovaná jako "Smoking Gun" (Kouřící zbraň). Ta nezvratně dokazovala, že Nixon osobně a s plným vědomím nařídil řediteli CIA, aby zablokoval vyšetřování vloupání ze strany FBI pod falešnou záminkou "národní bezpečnosti". Tento přímý důkaz o maření spravedlnosti připravil Nixona o zbývající politickou podporu napříč Kongresem, včetně jeho vlastní Republikánské strany.
Tváří v tvář jistému impeachmentu (ústavní žalobě) ze strany Sněmovny reprezentantů a propočítanému odvolání v Senátu, Richard Nixon 8. srpna 1974 v televizním projevu oznámil svou rezignaci. Krok nabyl účinnosti následujícího dne, 9. srpna 1974 ve 12:00 místního času. Prezidentský úřad automaticky převzal dosavadní viceprezident Gerald Ford. Ten Nixonovi následně 8. září 1974 udělil plnou, svobodnou a bezpodmínečnou milost za jakékoliv zločiny spáchané vůči Spojeným státům během výkonu funkce.
Vysvětlení pro laiky
Aféra Watergate byla v podstatě organizovaná snaha amerického prezidenta a jeho nejbližšího týmu podvádět před volbami a následně tento čin před národem utajit. Lidé pracující pro prezidenta Nixona se vloupali do sídla konkurenční politické strany (Demokratů) v budovách komplexu Watergate, aby tam nainstalovali odposlechy a získali tajné interní informace. Když policie tyto muže chytila přímo při činu, prezident Nixon zneužil své moci, aby vyšetřování zastavil a zničil důkazy. Novináři a nezávislé soudy ale nakonec pomocí tajných nahrávek z prezidentovy vlastní pracovny zjistili pravdu. Aby prezident nebyl potupně a oficiálně vyhozen ústavní žalobou, raději sám dobrovolně odstoupil. Byla to zásadní situace, která ukázala, že ani nejmocnější politik světa nestojí nad zákonem.