Zobrazení zdroje stránky Manýrismus

{{K rozšíření}}
{{Infobox Umělecký směr
| název = Manýrismus
| obrázek = El Greco - Laocoon.jpg
| popisek = [[El Greco]], ''Láokoón'' (cca 1610–1614), typický příklad pozdního manýrismu s prodlouženými postavami, dramatickým osvětlením a expresivním napětím.
| období = cca 1520 – 1600
| místo vzniku = [[Itálie]] ([[Florencie]], [[Řím]], [[Mantova]])
| předchůdce = [[Vrcholná renesance]]
| následovník = [[Baroko]]
| hlavní rysy = *Figura serpentinata* (spirálovitě stočená postava)<br>Prodloužené proporce<br>Umělost, stylizace<br>Neklid, napětí, psychologická hloubka<br>Složitá, často nejasná kompozice<br>Antiklasické barevné schéma (jedovaté barvy)<br>Intelektuální a alegorický obsah
| klíčoví představitelé = '''Malířství:'''<br>[[Parmigianino]]<br>[[Pontormo]]<br>[[Rosso Fiorentino]]<br>[[Agnolo Bronzino]]<br>[[Tintoretto]]<br>[[El Greco]]<br>[[Giuseppe Arcimboldo]]<br>[[Bartholomäus Spranger]]<br>'''Sochařství:'''<br>[[Giambologna]]<br>[[Benvenuto Cellini]]<br>'''Architektura:'''<br>[[Giulio Romano]]<br>[[Baldassare Peruzzi]]
}}
'''Manýrismus''' je umělecký směr, který se rozvíjel v [[Evropa|Evropě]] přibližně mezi lety 1520 a 1600. Chronologicky se řadí mezi [[vrcholná renesance|vrcholnou renesanci]] a [[baroko]]. Vznikl v [[Itálie|Itálii]], zejména ve [[Florencie|Florencii]] a v [[Řím|Římě]], jako reakce na harmonický a vyvážený ideál umělců jako [[Leonardo da Vinci]], [[Raffael Santi]] a [[Michelangelo Buonarroti|Michelangelo]]. Manýrismus opouští klid a řád renesance a nahrazuje je napětím, umělostí, sofistikovaností a intelektuální hrou. Charakteristickými znaky jsou prodloužené, spirálovitě stočené postavy (tzv. ''figura serpentinata''), neobvyklé barevné kombinace a složité, často nejednoznačné kompozice.

== 📜 Původ a definice pojmu ==
Termín "manýrismus" je odvozen od italského slova '''''maniera''''', které znamená styl, způsob nebo elegance. V 16. století, v době, kdy tento směr vznikal, měl tento termín pozitivní význam. Životopisec umělců [[Giorgio Vasari]] používal slovo ''maniera'' k popisu vytříbeného, elegantního a technicky bravurního stylu, který překonává přírodu. Umělci se snažili dosáhnout právě této ''maniera'', která byla znakem umělecké virtuozity.

Teprve v 17. a 18. století, s nástupem [[baroko|barokního]] klasicismu, získal pojem pejorativní nádech. Manýrismus byl vnímán jako úpadkové období, jako pouhé manýrování – tedy nepřirozené, afektované a prázdné napodobování stylu velkých renesančních mistrů, zejména [[Michelangelo|Michelangela]]. Tento negativní pohled přetrval až do počátku 20. století.

Moderní dějiny umění, zejména historikové umění jako [[Max Dvořák]], rehabilitovali manýrismus a začali jej vnímat jako samostatný a svébytný umělecký styl, který odrážel duchovní a politickou krizi své doby – období [[reformace]], plenění Říma (1527) a vědeckých objevů, které zpochybnily renesanční víru v harmonii a řád vesmíru.

== 🎨 Charakteristické rysy ==
Manýrismus není jednotný styl, ale spíše soubor tendencí, které se projevovaly různě v závislosti na regionu a osobnosti umělce. Přesto lze identifikovat několik společných rysů, které jej odlišují od předchozí renesance.

=== 🧍 Figura serpentinata ===
Jedním z nejvýraznějších prvků manýristického umění je ''figura serpentinata'' (hadovitá figura). Jedná se o zobrazení postavy ve složité, spirálovitě stočené póze. Tento postoj je nepřirozený a umělý, ale zároveň elegantní a dynamický. Cílem nebylo realistické zobrazení, ale demonstrace umělecké dovednosti a vytvoření pocitu pohybu a napětí. Typickým příkladem je socha ''Únos Sabinek'' od [[Giambologna|Giambologny]] nebo postavy na obrazech od [[Parmigianino|Parmigianina]]. Postavy mají často nepřirozeně prodloužené končetiny, malé hlavy a labutí krky, což zvyšuje dojem elegance a odklonu od reality.

=== 空間 a kompozice ===
Manýristé záměrně porušovali renesanční pravidla perspektivy a kompozice. Místo jasně definovaného, logického prostoru vytvářeli scény s nejasnou hloubkou, stísněnými a přeplněnými kompozicemi nebo naopak s prázdným, znepokojivým středem. Kompozice je často decentralizovaná, asymetrická a postrádá jediný ústřední bod, což nutí divákovo oko bloudit po ploše obrazu. Příkladem může být ''Klanění pastýřů'' od [[Pontormo|Pontorma]], kde postavy zaplňují obraz bez jakéhokoli logického uspořádání v prostoru.

=== 🌈 Barva a světlo ===
Barevná paleta manýristů je často v příkrém rozporu s realitou. Používali neobvyklé, "jedovaté" a často kontrastní barvy – například bledě růžovou vedle jedovatě zelené nebo studenou modrou vedle oranžové. Barvy nesloužily k popisu reality, ale k vyjádření emocí, vytvoření dramatické atmosféry a zdůraznění umělosti díla. Světlo je rovněž často umělé, dramatické a přichází z neidentifikovatelného zdroje, což vytváří ostré stíny a zdůrazňuje plasticitu těl. Mistrem v práci se světlem byl například [[Tintoretto]].

=== 🧠 Intelektuální a emocionální náboj ===
Manýristická díla jsou často intelektuálně náročná, plná skrytých symbolů, složitých [[alegorie|alegorií]] a odkazů na [[klasická mytologie|klasickou mytologii]] a literaturu. Byla určena pro vzdělané publikum na knížecích a královských dvorech. Zároveň se v nich projevuje silný emocionální neklid, duchovní krize a psychologické napětí, které odráželo nejistotu doby. Témata jsou často dramatická, erotická nebo mystická.

== 🌍 Geografické rozšíření a hlavní centra ==
Ačkoliv manýrismus vznikl v [[Itálie|Itálii]], rychle se rozšířil po celé Evropě, přičemž v každém regionu získal specifickou podobu.

=== 🇮🇹 Itálie ===
*   '''Florencie:''' První generace manýristů, jako [[Jacopo Pontormo]] a [[Rosso Fiorentino]], působila právě zde. Jejich díla se vyznačují expresivní barevností a emocionálním vypětím. Později zde působil dvorní malíř Medicejských [[Agnolo Bronzino]], jehož chladně elegantní a dokonale propracované portréty jsou ztělesněním dvorského manýrismu.
*   '''Řím:''' Po smrti [[Raffael Santi|Raffaela]] pokračovali v jeho dílně umělci jako [[Giulio Romano]], kteří začali experimentovat s klasickými formami. Plenění Říma v roce 1527 vedlo k rozptýlení umělců po celé Itálii a Evropě, což přispělo k šíření nového stylu.
*   '''Mantova:''' [[Giulio Romano]] zde pro vévodu Federica II. Gonzagu vytvořil své mistrovské dílo, [[Palazzo Te]], které je dokonalým příkladem manýristické architektury a malby, plné iluzí, vtipu a porušování pravidel.
*   '''Benátky:''' [[Benátská škola]] si udržela svůj specifický styl zaměřený na barvu, ale i zde se projevil manýristický vliv, zejména v díle [[Tintoretto|Tintoretta]], jehož dramatické kompozice a mystické světlo jsou jedinečnou syntézou benátské tradice a manýristického neklidu.

=== 🇪🇸 Španělsko ===
Nejvýznamnějším představitelem manýrismu ve [[Španělsko|Španělsku]] byl [[Domenikos Theotokopulos]], známý jako [[El Greco]]. Původem z [[Kréta|Kréty]], vyškolený v [[Benátky|Benátkách]], přinesl do Španělska styl, který propojil byzantské vlivy s italským manýrismem a hlubokou španělskou spiritualitou. Jeho díla s protáhlými, dematerializovanými postavami, chladnými barvami a extatickou atmosférou jsou vrcholem pozdního manýrismu.

=== 🇫🇷 Francie (Škola z Fontainebleau) ===
Na dvoře francouzského krále [[František I. Francouzský|Františka I.]] ve [[Zámek ve Fontainebleau|Fontainebleau]] vznikla specifická varianta manýrismu. Král pozval italské umělce, jako byli [[Rosso Fiorentino]] a [[Francesco Primaticcio]], aby vyzdobili jeho zámek. Vznikl zde elegantní, dekorativní a smyslný styl, který kombinoval malbu, štukovou výzdobu a sochařství. Tento styl, známý jako [[Škola z Fontainebleau]], měl obrovský vliv na francouzské umění.

=== 🇨🇿 Pražský manýrismus (Rudolfínské umění) ===
Na konci 16. století se [[Praha]] stala jedním z nejdůležitějších center manýristického umění díky císaři [[Rudolf II. Habsburský|Rudolfu II.]]. Císařský dvůr přitahoval umělce a vědce z celé Evropy. [[Rudolfínské umění]] je synonymem pro pozdní, vysoce intelektuální a rafinovaný manýrismus. Působili zde malíři jako {{Vlajka|Itálie}} [[Giuseppe Arcimboldo]], známý svými alegorickými portréty složenými z rostlin, zvířat a předmětů, {{Vlajka|Nizozemsko}} [[Bartholomäus Spranger]] se svými mytologickými a erotickými scénami, nebo sochař {{Vlajka|Nizozemsko}} [[Adriaen de Vries]].

== 🎭 Manýrismus v jiných uměleckých formách ==
Manýrismus nebyl omezen pouze na malířství, ale projevil se i v dalších oblastech umění.

=== 🏛️ Architektura ===
Manýristická architektura si pohrává s klasickými renesančními prvky. Architekti jako [[Giulio Romano]] (Palazzo Te v Mantově) nebo [[Michelangelo]] v jeho pozdních dílech (např. schodiště [[Biblioteca Medicea Laurenziana]]) záměrně porušovali pravidla klasického řádu. Používali slepé okna, padající triglyfy nebo sloupy zapuštěné do zdi, čímž vytvářeli dojem překvapení, napětí a vtipu.

=== 🗿 Sochařství ===
V sochařství je hlavním rysem již zmíněná ''figura serpentinata''. Sochaři jako {{Vlajka|Itálie}} [[Benvenuto Cellini]] (''Perseus s hlavou Medúzy'', ''Slaněnka'') a {{Vlajka|Flandry}} [[Giambologna]] (''Únos Sabinek'', ''Herkules a kentaur Nessos'') vytvářeli technicky virtuózní díla, která bylo možné obdivovat z více úhlů pohledu. Jejich sochy jsou plné dynamiky, elegance a složitého pohybu.

=== ✍️ Literatura ===
Principy manýrismu lze nalézt i v literatuře té doby. Projevují se složitou, vyumělkovanou syntaxí, používáním neobvyklých metafor a přirovnání (tzv. concetti), a zálibou v paradoxech a slovních hříčkách. V [[Itálie|Itálii]] je představitelem [[Torquato Tasso]] a jeho epos ''Osvobozený Jeruzalém'', v [[Anglie|Anglii]] pak metafyzičtí básníci v čele s [[John Donne|Johnem Donnem]].

== 🧐 Hodnocení a odkaz ==
Dlouhou dobu byl manýrismus považován za pouhý úpadek a dekadentní fázi renesance. Teprve ve 20. století byl plně doceněn jako samostatný styl, který reflektoval složitost a krizi své doby. Umělci jako [[expresionismus|expresionisté]] a [[surrealismus|surrealisté]] v něm nalezli inspiraci pro svůj vlastní odklon od klasických norem a zájem o psychologii a podvědomí. Dnes je manýrismus chápán jako klíčové přechodné období, které uzavřelo renesanci a otevřelo dveře dramatickému a emocionálnímu světu baroka.

== 🧑‍🏫 Pro laiky ==
Představte si, že renesanční umělci jako [[Leonardo da Vinci]] dosáhli dokonalosti v zobrazování reality a harmonie. Manýristé, kteří přišli po nich, si položili otázku: "Co dál, když už bylo dosaženo dokonalosti?" Místo aby jen kopírovali své předchůdce, začali si s pravidly umění hrát a záměrně je porušovat.

*   **Natahovali postavy:** Schválně malovali lidi s nepřirozeně dlouhými krky, rukama a nohama, aby vypadali elegantněji a méně reálně.
*   **Používali "jedovaté" barvy:** Místo přirozených barev používali zvláštní, často křiklavé a kontrastní odstíny (např. světle růžovou vedle ostře zelené), aby vytvořili napětí a zvláštní atmosféru.
*   **Vytvářeli chaotické scény:** Místo klidných a vyvážených kompozicí zaplnili své obrazy množstvím postav v krkolomných pozicích, takže scéna působí neklidně a stísněně.

Manýrismus byl zkrátka uměním, které nechtělo být jen krásné a realistické, ale především chytré, originální, sofistikované a emotivní. Bylo to umění pro vzdělané diváky, kteří dokázali ocenit jeho složitost a skryté významy.

{{DEFAULTSORT:Manerismus}}
{{Aktualizováno|datum=25.12.2025}}
[[Kategorie:Umělecké směry]]
[[Kategorie:Renesanční umění]]
[[Kategorie:Italské umění]]
[[Kategorie:Rudolfínská doba]]
[[Kategorie:Dějiny umění]]
[[Kategorie:Vytvořeno Gemini 2.5 Pro]]