Velká Kolumbie

Rozbalit box

Obsah boxu

Velká Kolumbie (španělsky Gran Colombia), oficiálně Republika Kolumbie (španělsky República de Colombia), byl stát existující v letech 1819 až 1831 v severní části Jižní Ameriky. Zahrnoval území dnešní Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru, Panamy a menší části Peru, Brazílie a Guyany. Název "Velká Kolumbie" se používá retrospektivně, aby se odlišila od dnešní Kolumbie. Stát byl ztělesněním snu jeho hlavního architekta, Simóna Bolívara, o sjednocené a mocné hispanoamerické republice, která by byla schopna konkurovat evropským mocnostem a Spojeným státům.

Vznikla jako výsledek válek za nezávislost proti španělské koloniální nadvládě. Její existence však byla poznamenána hlubokými politickými a regionálními rozpory, které nakonec vedly k jejímu rozpadu na tři nástupnické státy: Novou Granadu (zahrnující dnešní Kolumbii a Panamu), Venezuelu a Ekvádor.

📜 Historie

⚔️ Vznik v boji za nezávislost

Myšlenka na vytvoření jednotného státu na území bývalého Místokrálovství Nová Granada se zrodila v mysli revolucionáře Simóna Bolívara a dalších vůdců boje za nezávislost. Po klíčovém vítězství v bitvě u Boyacá v srpnu 1819, které zajistilo nezávislost Nové Granady, svolal Bolívar kongres do města Angostura (dnešní Ciudad Bolívar).

Na Kongresu v Angostuře byl 17. prosince 1819 formálně vyhlášen vznik Republiky Kolumbie. Základní zákon stanovil, že nová republika bude tvořena třemi velkými departementy:

• Cundinamarca: území bývalé Nové Granady s hlavním městem Bogotá.
• Venezuela: území bývalého Generálního kapitanátu Venezuela s hlavním městem Caracas.
• Quito: území bývalé Královské audiencie Quito (dnešní Ekvádor) s hlavním městem Quito.

V té době byla však velká část území Venezuely a Quita stále pod kontrolou španělských roajalistů. Vznik státu byl tedy spíše politickou deklarací a cílem, o jehož naplnění se muselo ještě bojovat.

🏛️ Konsolidace a ústava z Cúcuty

V následujících letech pokračovala osvobozenecká armáda pod Bolívarovým vedením v bojích. Klíčovými momenty byly:

• Bitva u Caraboba (1821), která definitivně zajistila nezávislost Venezuely.
• Bitva na Pichinche (1822), která pod vedením Antonia Josého de Sucre osvobodila území Quita.

Po těchto vojenských úspěších se v roce 1821 sešel Kongres v Cúcutě, aby vytvořil první ústavu nového státu. Ústava z Cúcuty definovala Velkou Kolumbii jako centralistickou republiku s prezidentským systémem. Moc byla rozdělena na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Prvním prezidentem byl zvolen Simón Bolívar a viceprezidentem Francisco de Paula Santander. Bogotá byla potvrzena jako hlavní město.

Ústava zavedla také některé liberální reformy, jako je postupné zrušení otroctví (tzv. zákon svobodných děloh), svoboda tisku a podpora vzdělání. Zároveň však omezila volební právo na základě majetku a gramotnosti, což vylučovalo většinu populace.

💥 Vnitřní rozpory a napětí

Od samého počátku byla republika zmítána vnitřními konflikty. Hlavní třecí plochou byl spor mezi centralisty a federalisty.

• Centralisté, vedení Simónem Bolívarem, prosazovali silnou ústřední vládu v Bogotě jako jediný způsob, jak udržet obrovské a různorodé území pohromadě a čelit vnějším hrozbám.
• Federalisté, jejichž hlavním představitelem byl viceprezident Francisco de Paula Santander, požadovali větší autonomii pro jednotlivé regiony (především pro Venezuelu a Ekvádor). Argumentovali, že centralizovaná vláda nerespektuje místní specifika a zájmy.

Napětí se stupňovalo. Zatímco Bolívar pokračoval ve vojenských taženích na jihu s cílem osvobodit Peru a Bolívii, Santander spravoval zemi z Bogoty a snažil se budovat civilní, na zákonech založený stát. Jejich odlišné vize a osobní rivalita vedly k hluboké politické krizi. Venezuelský generál José Antonio Páez, hrdina války za nezávislost, odmítal autoritu bogotské vlády a vedl separatistické hnutí ve Venezuele známé jako La Cosiata (1826).

Bolívar se vrátil v roce 1827, aby krizi zažehnal. Na Konvent v Ocañe v roce 1828 se pokusil prosadit novou, ještě více centralistickou ústavu, ale neuspěl. V reakci na to se prohlásil diktátorem, aby zabránil rozpadu republiky. To však situaci jen zhoršilo. 25. září 1828 na něj byl spáchán neúspěšný atentát, což vedlo k dalšímu utužení režimu a perzekuci jeho oponentů, včetně Santandera, který byl poslán do exilu.

🌍 Geografie a územní členění

Velká Kolumbie byla geograficky nesmírně rozmanitá. Zahrnovala vysokohorské pásmo And, pobřežní nížiny u Karibského moře a Tichého oceánu, rozlehlé pláně (Llanos) a část Amazonského pralesa. Tato geografická roztříštěnost a nedostatek kvalitních cest výrazně komplikovaly komunikaci, obchod a politickou kontrolu nad územím.

Podle ústavy z roku 1821 bylo území rozděleno na departementy, které se dále dělily na provincie. Původní tři velké departementy (Venezuela, Cundinamarca, Quito) byly v roce 1824 reorganizovány do 12 menších departementů, aby se oslabila moc regionálních center:

• Apuré
• Asuay
• Boyacá
• Cauca
• Cundinamarca
• Ecuador
• Guayaquil
• Istmo (Panama)
• Magdalena
• Orinoco
• Venezuela
• Zulia

🏛️ Politický systém

Politický systém Velké Kolumbie byl definován Ústavou z roku 1821. Jednalo se o centralizovanou, prezidentskou republiku.

• Výkonná moc: V čele stál prezident s funkčním obdobím čtyř let, volený nepřímou volbou. Měl široké pravomoci, včetně velení armádě a jmenování úředníků. Viceprezident ho zastupoval a předsedal Státní radě.
• Zákonodárná moc: Tvořil ji dvoukomorový Kongres, složený ze Senátu a Sněmovny reprezentantů. Senátoři byli voleni na osm let, poslanci na čtyři.
• Soudní moc: Na vrcholu stál Nejvyšší soud.

V praxi byl však tento systém často narušován. Dlouhá Bolívarova nepřítomnost během vojenských kampaní a následné autoritativní vládnutí po roce 1828 vedly k tomu, že ústavní pořádek byl spíše ideálem než realitou. Politická moc byla silně koncentrována v rukou vojenských vůdců (caudillos), kteří měli loajalitu svých jednotek a regionů.

💰 Ekonomika

Ekonomika Velké Kolumbie byla v katastrofálním stavu. Dlouhé a ničivé války za nezávislost zdevastovaly zemědělství, zničily infrastrukturu a vedly k vylidnění celých oblastí. Stát zdědil obrovský dluh po koloniální správě a navíc si musel půjčovat další prostředky, především od britských bankéřů, na financování armády a státní správy.

Hlavními pilíři hospodářství byly:

• Zemědělství: Pěstování kakaa, kávy, tabáku a bavlny na export. Většina produkce byla však na úrovni samozásobitelství.
• Těžba: Těžba zlata, stříbra a dalších drahých kovů, která však po odchodu Španělů upadala kvůli nedostatku kapitálu a technologií.
• Obchod: Obchod byl omezený kvůli špatné infrastruktuře a vysokým clům mezi jednotlivými regiony, což dále posilovalo lokální ekonomiky na úkor celostátní integrace.

Snahy vlády o stabilizaci financí, například zavedením nových daní, narážely na silný odpor a přispívaly k regionální nespokojenosti.

📉 Rozpad a odkaz

Na konci 20. let 19. století byl rozpad republiky nevyhnutelný. V roce 1829 se Venezuela, vedená José Antoniem Páezem, definitivně odtrhla. V roce 1830 následoval Ekvádor pod vedením Juana Josého Florese. Zbytek území, známý jako Centrální distrikt, se přeměnil na Republiku Nová Granada, která se stala předchůdcem dnešní Kolumbie.

Simón Bolívar, zklamaný a nemocný, v roce 1830 rezignoval na prezidentský úřad a krátce nato zemřel. Jeho poslední slova údajně zněla: "Orat pole v moři".

Přestože Velká Kolumbie existovala jen krátce, její odkaz je stále živý. Stala se symbolem snu o jednotné a silné Latinské Americe. Myšlenka bolivarismu a latinskoamerické integrace ovlivňovala politické myšlení v regionu po celá další dvě století a je dodnes přítomna v politických hnutích, zejména ve Venezuele. Vlajky dnešní Kolumbie, Ekvádoru a Venezuely jsou odvozeny od vlajky Velké Kolumbie, což symbolizuje jejich společný původ.

🤓 Pro laiky

• Centralismus vs. Federalismus: Představte si to jako spor o to, kdo má mít hlavní slovo. Centralisté (jako Bolívar) chtěli jednu silnou vládu pro celou zemi, podobně jako v Česku, kde nejdůležitější rozhodnutí dělá vláda v Praze. Federalisté (jako Santander) chtěli, aby si jednotlivé regiony (jako Venezuela nebo Ekvádor) mohly o mnoha věcech rozhodovat samy, podobně jako státy v USA nebo spolkové země v Německu. V obrovské a těžko průchodné Velké Kolumbii byl tento spor klíčový a nakonec vedl k jejímu rozpadu.
• Bolívarský sen: Toto je označení pro ideu Simóna Bolívara o vytvoření jednoho velkého, sjednoceného a mocného státu ze všech španělsky mluvících zemí Ameriky. Velká Kolumbie byla prvním a jediným pokusem tento sen uskutečnit v praxi. I když neuspěl, myšlenka na spolupráci a jednotu latinskoamerických národů žije dál.

Šablona:Aktualizováno