Eurozóna
Eurozóna je název pro uskupení členských států Evropské unie (EU), které přijaly euro jako svou společnou měnu a jediné zákonné platidlo. Tvoří tak měnovou unii. V současné době (květen 2025) má eurozóna 20 členských států EU.
Měnovou politiku v eurozóně řídí Evropská centrální banka (ECB) ve spolupráci s národními centrálními bankami členských států. Jejím hlavním cílem je udržovat cenovou stabilitu, tj. nízkou inflaci.
Historie a rozšíření
Idea hospodářské a měnové unie (HMU) se začala formovat již v 70. letech 20. století. Klíčovým krokem bylo podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1992, která stanovila kritéria pro přijetí jednotné měny.
Euro bylo zavedeno v bezhotovostní formě 1. ledna 1999 pro 11 zakládajících zemí: Belgii, Finsko, Francii, Irsko, Itálii, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Fyzické bankovky a mince eura byly uvedeny do oběhu 1. ledna 2002, kdy proběhl největší přechod na jinou hotovostní měnu v historii.
Eurozóna se postupně rozšiřovala o další členské státy EU, které splnily tzv. maastrichtská kritéria.
Členské státy a data jejich vstupu
- 1999 (zakládající členové): Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko
- 2001: Řecko
- 2007: Slovinsko
- 2008: Kypr, Malta
- 2009: Slovensko
- 2011: Estonsko
- 2014: Lotyšsko
- 2015: Litva
- 2023: Chorvatsko
Maastrichtská kritéria
Pro vstup do eurozóny musí kandidátské země splnit tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, která zajišťují dostatečnou ekonomickou připravenost a stabilitu. Jedná se o čtyři hlavní oblasti:
- Cenová stabilita: Míra inflace nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než průměr inflace tří členských států s nejnižší inflací.
- Zdravé a udržitelné veřejné finance:
- Schodek veřejných financí nesmí být vyšší než 3 % HDP.
- Veřejný dluh nesmí přesahovat 60 % HDP.
- Stabilita směnného kurzu: Kandidátská země se musí po dobu alespoň dvou let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II), aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrálního směnného kurzu nebo k devalvaci měny vůči euru.
- Dlouhodobé úrokové sazby: Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb nesmí být o více než 2 procentní body vyšší než úroveň tří členských států s nejlepší cenovou stabilitou.
Mimo tato makroekonomická kritéria je vyžadována také právní konvergence, tj. slučitelnost vnitrostátních právních předpisů s evropskou legislativou týkající se HMU.
Výhody a nevýhody
Výhody
- Eliminace kurzového rizika a transakčních nákladů: Podniky i jednotlivci v rámci eurozóny nemusí řešit kurzové výkyvy ani platit poplatky za směnu měn, což usnadňuje obchod a cestování.
- Vyšší cenová transparentnost: Snadné porovnání cen napříč členskými státy zvyšuje konkurenci a může vést k nižším cenám pro spotřebitele.
- Zvýšená ekonomická stabilita a růst: Eurozóna jako celek je odolnější vůči vnějším šokům a přitahuje zahraniční investice.
- Silnější pozice v mezinárodním obchodě: Euro je druhou nejvýznamnější rezervní měnou na světě, což dává eurozóně větší vliv v globální ekonomice.
Nevýhody
- Ztráta nezávislé měnové politiky: Členské státy se vzdávají možnosti provádět vlastní měnovou politiku (např. devalvovat měnu pro podporu exportu nebo snižovat úrokové sazby pro stimulaci ekonomiky). Měnová politika je centralizována v ECB.
- Asymetrické šoky: Ekonomiky členských států se mohou vyvíjet různě, a jednotná měnová politika tak nemusí vždy optimálně vyhovovat všem.
- Riziko zdražování: Existují obavy, že přijetí eura může vést k jednorázovému zdražení zboží a služeb, ačkoli oficiální studie často ukazují jen minimální dopad.