Eiffelova věž

Rozbalit box

Obsah boxu

Eiffelova věž (francouzsky: La Tour Eiffel, /tuʁ ɛfɛl/) je železná příhradová věž nacházející se na Martově poli (Champ de Mars) v Paříži. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a stala se celosvětově známým symbolem Francie a jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších monumentů světa. Pojmenována je po svém konstruktérovi, inženýru Gustavu Eiffelovi.

Původně byla postavena jako monumentální vstupní brána a dominantní prvek pro Světovou výstavu v roce 1889, která se konala u příležitosti 100. výročí Velké francouzské revoluce. Po svém dokončení se stala s výškou 300 metrů nejvyšší stavbou světa a tento titul si udržela po 41 let, až do dokončení mrakodrapu Chrysler Building v New Yorku v roce 1930. Navzdory počátečnímu silnému odporu pařížské umělecké elity se věž brzy stala ikonou modernosti a inženýrského génia a dnes je neodmyslitelně spjata s identitou Paříže. Ročně ji navštíví téměř 7 milionů lidí.

📜 Vznik a stavba

Kontext Světové výstavy a soutěž

V roce 1886 vyhlásila francouzská vláda soutěž na návrh monumentu, který by se stal středobodem nadcházející Světové výstavy v roce 1889. Zadání bylo specifické: postavit na Martově poli železnou věž o čtvercové základně se stranou 125 metrů a výšce 300 metrů. Soutěže se zúčastnilo více než 100 návrhů, z nichž mnohé byly fantaskní a nerealizovatelné.

Vítězný návrh pocházel od firmy Eiffel et Cie, kterou vlastnil renomovaný mostní inženýr a podnikatel Gustave Eiffel. Ačkoliv věž nese jeho jméno, základní koncepce a strukturální návrh pocházely od dvou hlavních inženýrů jeho firmy, Maurice Koechlina a Émila Nouguiera, kteří nápad na extrémně vysokou věž rozpracovali již v roce 1884. Architektonickou podobu, včetně monumentálních oblouků v základně a tvaru jednotlivých pater, pak dodal firemní architekt Stephen Sauvestre. Eiffel projekt zpočátku vnímal s malým nadšením, ale když viděl Sauvestreho finální návrhy, stal se jeho největším zastáncem. Koupil práva na design od svých zaměstnanců a přihlásil projekt do soutěže pod svým jménem.

Revoluční konstrukce

Stavební práce byly zahájeny 28. ledna 1887 a postupovaly neuvěřitelným tempem. Eiffelova firma využila své obrovské zkušenosti ze stavby železničních mostů a viaduktů. Klíčem k úspěchu byla prefabrikace. Všech 18 038 dílů věže bylo vyrobeno s přesností na desetinu milimetru v Eiffelově továrně v Levallois-Perret na předměstí Paříže. Tyto díly byly následně převezeny na staveniště a smontovány na místě pomocí více než 2,5 milionu nýtů.

Stavba byla logistickým a inženýrským mistrovským dílem:

• **Základy:** Pro každou ze čtyř masivních patek byly vyhloubeny základy do hloubky několika metrů pod úroveň Seiny. Byly postaveny na vrstvě zhutněného štěrku a zality betonem. Pro zajištění dokonalé vodorovnosti prvního patra byly v základech umístěny hydraulické lisy, které umožňovaly mikrometrické úpravy sklonu každé nohy.
• **Montáž:** Do výšky prvního patra byly díly zvedány pomocí jeřábů. Pro vyšší patra Eiffel navrhl speciální parní jeřáby, které šplhaly po konstrukci samotné věže po kolejnicích určených pro budoucí výtahy.
• **Materiál:** Věž není postavena z oceli, jak se často mylně uvádí, ale ze svařkového železa (také známého jako pudlované železo). Tento materiál byl zvolen pro svou pevnost, pružnost a relativní lehkost. Celá kovová konstrukce váží pouhých 7 300 tun, což je na tak obrovskou stavbu pozoruhodně málo. Tlak, který nohy věže vyvíjejí na zem, je srovnatelný s tlakem dospělého člověka sedícího na židli.

Stavba byla dokončena za pouhé 2 roky, 2 měsíce a 5 dní, což byl na svou dobu absolutní rekord. Slavnostně byla inaugurována 31. března 1889, kdy Gustave Eiffel osobně vystoupal po 1 710 schodech na vrchol, aby zde vztyčil francouzskou trikolóru. Pozoruhodný je také bezpečnostní rekord stavby. Díky Eiffelovým přísným bezpečnostním opatřením, včetně zábradlí a ochranných sítí, došlo během celé konstrukce pouze k jedinému smrtelnému úrazu, a to ještě mimo pracovní dobu.

🎨 Kontroverze, úspěch a boj o přežití

"Protest umělců" a počáteční odpor

Ještě předtím, než byla stavba vůbec dokončena, a dokonce i během ní, se Eiffelova věž stala terčem jedné z nejzuřivějších uměleckých polemik v historii. V únoru 1887, krátce po zahájení prací, byl v deníku Le Temps zveřejněn otevřený dopis nazvaný Protest proti věži Monsieur Eiffela. Tento manifest podepsalo téměř 50 nejvýznamnějších osobností pařížského uměleckého a literárního světa, mezi nimiž byli spisovatelé Alexandre Dumas mladší, Guy de Maupassant, básník Paul Verlaine nebo hudební skladatel Charles Gounod.

V dopise odsoudili věž jako monstrózní a zbytečnou stavbu, která navždy zohyzdí panorama Paříže, města s nedotčenou krásou a staletou historií. Ve svém plamenném textu ji popsali jako:

"...závratně směšnou věž dominující Paříži jako gigantický, temný tovární komín, drtící svou barbarskou masou Notre-Dame, Sainte-Chapelle, Věž Saint-Jacques... Všichni to cítíme, všichni to říkáme, všichni jsme tím hluboce zarmouceni a jsme jen slabou ozvěnou všeobecného mínění, které je právem tak znepokojeno. My, spisovatelé, malíři, sochaři, architekti, vášniví milovníci dosud nedotčené krásy Paříže, protestujeme z plných plic, ve jménu podceňovaného francouzského vkusu, proti stavbě této zbytečné a monstrózní Eiffelovy věže..."

Maupassant údajně tak nenáviděl pohled na věž, že často obědval v restauraci přímo v ní, protože to bylo jediné místo v Paříži, odkud ji nemusel vidět. Kritici ji hanlivě nazývali "tragickou pouliční lampou", "děrovaným svícnem" nebo "kovovou kostrou".

Okamžitý úspěch u veřejnosti a původní účel

Navzdory hněvu umělecké elity se věž u široké veřejnosti setkala s okamžitým a fenomenálním úspěchem. Během Světové výstavy v roce 1889, která trvala od května do listopadu, ji navštívily téměř dva miliony lidí. Fronty na výtahy byly nekonečné a výhled na Paříž z jejího vrcholu se stal senzací.

Věž nesloužila jen jako vyhlídka. Její první patro hostilo čtyři restaurace (francouzskou, ruskou, anglo-americkou a vlámskou), z nichž každá pojala 500 lidí. Na druhém patře se nacházela tiskárna, kde deník Le Figaro tiskl speciální edici pro návštěvníky, a také malá pošta, odkud bylo možné poslat pohlednici s exkluzivním razítkem. Věž tak od počátku fungovala jako vertikální město, symbol moderní doby a technologického pokroku.

Záchrana díky vědě: Od dočasnosti k trvalosti

Původní koncese na provozování věže byla udělena Gustavu Eiffelovi pouze na 20 let. Podle plánu měla být věž v roce 1909 rozebrána a prodána do šrotu. Byla od počátku zamýšlena jako dočasná stavba. Gustave Eiffel si byl tohoto osudu vědom a od samého počátku se usilovně snažil najít pro věž vědecké a strategické využití, které by ospravedlnilo její trvalou existenci.

Již v roce 1889 zřídil na jejím vrcholu meteorologickou laboratoř. Věž se stala klíčovým místem pro experimenty v oblasti aerodynamiky, fyziky a astronomie. Rozhodující se však ukázal být její potenciál pro novou technologii bezdrátové telegrafie.

• Průkopník rádia: Od roku 1903 Eiffel financoval experimenty s bezdrátovým vysíláním, které vedl inženýr Eugène Ducretet. Ukázalo se, že výška věže je pro dálkové vysílání signálu ideální. V roce 1906 byla na věži instalována stálá radiostanice.
• Strategický význam: V roce 1910 se francouzská armáda rozhodla prodloužit koncesi na věž právě kvůli jejímu strategickému významu jako telegrafního vysílače. Během první světové války hrála věž klíčovou roli. Sloužila k odposlechu nepřátelské komunikace a k vysílání rozkazů francouzským jednotkám. V roce 1914 zachytila německé rádiové signály, které pomohly zorganizovat protiútok během první bitvy na Marně, a v roce 1917 údajně přispěla k dopadení slavné špionky Mata Hari, jejíž kódované zprávy byly zachyceny právě anténou na věži.

Díky svému neocenitelnému přínosu pro vědu a obranu Francie byla Eiffelova věž zachráněna před demolicí. Z dočasné atrakce pro světovou výstavu se proměnila v trvalý a nepostradatelný symbol Paříže a technologického pokroku.

🗼 Věž ve 20. a 21. století

Po své záchraně na počátku 20. století se role Eiffelovy věže dále upevňovala a rozšiřovala. Stala se nejen strategickým bodem, ale i permanentní součástí pařížského života a svědkem klíčových historických událostí.

Vysílací centrum a technologický uzel

Věž se rychle stala nejdůležitějším vysílacím bodem v celé Francii. V roce 1921 z ní bylo odvysíláno první veřejné rozhlasové vysílání v Evropě. Od roku 1925 se stala experimentálním centrem pro televizní vysílání, které se v roce 1935 stalo pravidelným. Po celou dobu své existence byla její anténa na vrcholu opakovaně modernizována a zvyšována, aby mohla nést nejnovější technologie pro rozhlasové, a později i digitální televizní (TNT) a mobilní vysílání. Poslední velká modernizace proběhla v březnu 2022, kdy byla na vrchol pomocí vrtulníku instalována nová anténa pro digitální rádio, čímž celková výška věže dosáhla 330 metrů.

Svědek historie

Během okupace Francie nacistickým Německem za druhé světové války se věž stala symbolem tichého odporu. Když Adolf Hitler v roce 1940 navštívil Paříž, chtěl vystoupat na vrchol a nechat vztyčit vlajku s hákovým křížem. Francouzští odbojáři však těsně před jeho příjezdem úmyslně přeřízli výtahové kabely. Hitler tak byl nucen zůstat na zemi, což vedlo ke slavnému rčení, že "Hitler sice dobyl Francii, ale nedobyl Eiffelovu věž". Po osvobození Paříže v srpnu 1944 byla francouzská trikolóra opět hrdě vztyčena na jejím vrcholu, ještě než boje ve městě zcela utichly.

Věž se stala místem konání mnoha oslav a událostí, od velkolepého odpočítávání do nového milénia v roce 2000 až po každoroční ohňostroje u příležitosti oslav Dne pádu Bastily 14. července.

✨ Technické a vizuální aspekty

Osvětlení a noční třpyt

Současné osvětlení věže, které zdůrazňuje její jemnou strukturu, navrhl v roce 1985 designér Pierre Bideau. Skládá se z 336 sodíkových výbojek, které věž zahalují do zlatavého světla. Nejznámějším prvkem je však její třpytivé osvětlení (scintillement). To bylo poprvé instalováno na přivítání roku 2000 a původně mělo být pouze dočasné. Pro svůj obrovský úspěch se však stalo trvalou součástí. Každou hodinu po setmění se na pět minut rozzáří 20 000 speciálních xenonových žárovek, které vytvářejí dojem, že se věž třpytí jako diamant. Zajímavostí je, že zatímco samotná věž jako stavba je veřejným majetkem (public domain), její světelný design je chráněn autorským právem. Komerční publikace nočních fotografií rozzářené věže proto vyžaduje souhlas provozující společnosti SETE.

Nátěr a údržba

Aby byla masivní železná konstrukce chráněna před korozí, musí být věž pravidelně natírána. K kompletní obnově nátěru dochází přibližně každých sedm let a jedná se o mamutí úkol, který trvá 18 až 24 měsíců. Pracuje na něm tým 25 malířů, kteří používají pouze štětce. Na jeden nátěr se spotřebuje přibližně 60 tun barvy. Od svého vzniku měla věž několik barev, od benátské červené přes žlutou okrovou až po současný, speciálně namíchaný odstín hnědé, známý jako "Eiffel Tower Brown". Tento odstín je na věži aplikován ve třech postupně se zesvětlujících tónech odspodu nahoru, aby se opticky zdůraznila její vertikální silueta.

🎭 Kulturní dopad a symbolika

Eiffelova věž prošla pozoruhodnou proměnou z nenáviděného "monstra" v milovaný a nezpochybnitelný symbol. Její význam dalece přesahuje samotnou architekturu:

• Symbol Paříže a Francie: Je okamžitě rozpoznatelným vizuálním synonymem pro Paříž a celou Francii. Její silueta evokuje obrazy romantiky, umění, módy a gastronomie.
• Ikona modernosti: V době svého vzniku byla ztělesněním průmyslové revoluce, inženýrského pokroku a odvahy posouvat hranice možného. Tento odkaz si uchovává dodnes.
• Globální fenomén: Stala se jednou z nejreprodukovanějších staveb v historii, objevuje se v nesčetných filmech, obrazech, knihách a reklamách. Po celém světě existují desítky jejích replik a napodobenin, například v Las Vegas, Tokiu nebo čínském Chang-čou.

Její cesta od dočasné kontroverzní stavby k trvalé globální ikoně je jedním z nejpozoruhodnějších příběhů v dějinách moderní architektury.

Pro laiky

Představte si, že stavíte nejvyšší věž na světě z obří stavebnice podobné Merkuru. To přesně udělal Gustave Eiffel. Všechny díly byly vyrobeny v továrně a na místě je dělníci jen snýtovali dohromady. Bylo to tak precizní, že celá obrovská stavba byla hotová za pouhé dva roky.

Když ji postavili, spousta slavných umělců ji nenáviděla. Říkali, že je to ošklivý tovární komín, který hyzdí krásnou Paříž. Měla být dokonce po 20 letech zbourána. Její tvůrce byl ale chytrý a přišel na to, jak ji zachránit. Dokázal, že je nesmírně užitečná jako obří anténa pro tehdy novou technologii – bezdrátový telegraf (předchůdce rádia). Během první světové války díky ní Francouzi odposlouchávali Němce, a tak se věž stala nepostradatelnou.

Dnes je to nejslavnější symbol Francie. Aby nerezavěla, musí se každých sedm let kompletně natřít, což spolkne 60 tun barvy. A to nejlepší na konec: každou hodinu po setmění se na pět minut celá roztřpytí jako diamant díky 20 000 žárovkám, které na ni byly původně přidány jen na oslavu nového milénia, ale lidem se to tak líbilo, že už tam zůstaly.