Reformace

Rozbalit box

Obsah boxu

Reformace (z latinského reformatio, v překladu obnova či oprava) bylo rozsáhlé náboženské, sociální a politické hnutí v 16. století, které vedlo k rozkolu v západní křesťanské církvi a ke vzniku protestantismu. Jejím hlavním cílem byla náprava poměrů uvnitř katolické církve, kritika jejích praktik a návrat k původním křesťanským hodnotám a Bibli jako jediné autoritě. Proces, který se často označuje jako protestantská reformace, byl odstartován symbolickým aktem Martina Luthera v roce 1517.

Reformace
Martin Luther přibíjí svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu (zobrazení z 19. století)
Datum	Těžiště v 16. století (začátek tradičně 31. října 1517)
Místo	Evropa (počátek v Svaté říši římské)
Typ	Náboženské a sociální hnutí
Výsledek	* Rozdělení západního křesťanství * Vznik protestantských církví * Protireformace * Náboženské války * Změna politické a kulturní mapy Evropy
Hlavní aktéři	Martin Luther, Jan Kalvín, Ulrich Zwingli, Jindřich VIII. Anglický

⏳ Historický kontext a předchůdci

Reformace v 16. století nebyla náhlou událostí, ale vyvrcholením dlouhodobé nespokojenosti a volání po nápravě církve. Již od 14. století sílila kritika světské moci, bohatství a morálního úpadku církevních představitelů.

Předchůdci reformace

Myšlenky pozdějších reformátorů se opíraly o starší kritická hnutí a myslitele:

• John Wycliffe (cca 1324–1384): Anglický teolog a profesor na Oxfordské univerzitě, který kritizoval mocenské a majetkové nároky papežství. Prohlásil Bibli za jedinou autoritu ve věcech víry, odmítal nauku o transsubstanciaci a prosazoval překlad Bible do národních jazyků. Jeho stoupenci, lollardi, byli v Anglii pronásledováni.
• Jan Hus (cca 1370–1415): Český reformátor a kazatel, který byl silně ovlivněn Wycliffovým učením. Vystupoval proti prodeji odpustků, kritizoval morální poklesky kněží a zdůrazňoval autoritu Písma. Jeho upálení na kostnickém koncilu v roce 1415 vyvolalo v Českém království husitskou revoluci, která je často označována za první fázi evropské reformace.
• Hnutí jako Devotio moderna: Toto duchovní hnutí vzniklé v Nizozemí na konci 14. století kladlo důraz na osobní zbožnost, vnitřní prožívání víry a následování Krista, což rezonovalo s pozdějšími reformačními myšlenkami.

🔍 Příčiny reformace

Ke vzniku reformace přispěla kombinace náboženských, politických, sociálních a ekonomických faktorů.

Náboženské příčiny

• Krize papežství a úpadek církve: Na přelomu 15. a 16. století byla katolická církev v hluboké krizi. Renesanční papežové se často chovali více jako světští panovníci než duchovní vůdci – vedli války, holdovali luxusu a zapojovali se do politických intrik. Rozšířila se svatokupectví (kupování církevních úřadů) a nepotismus (dosazování příbuzných do významných funkcí). Morálka kléru byla na nízké úrovni, což vyvolávalo všeobecnou nespokojenost.
• Prodej odpustků: Poslední kapkou se stal masivní prodej odpustků. Odpustky byly původně chápány jako odpuštění časných trestů za hříchy po vykonání pokání. V praxi se však z nich stal výnosný obchod, kdy si věřící mohli odpuštění v podstatě koupit pro sebe či pro své zemřelé v očistci. V roce 1517 papež Lev X. povolil prodej speciálních odpustků na financování stavby baziliky sv. Petra v Římě, což vyvolalo ostrou kritiku.
• Humanismus a návrat k pramenům: Renesanční humanismus a jeho heslo ad fontes (k pramenům) inspirovaly učence ke studiu Bible v původních jazycích (hebrejštině a řečtině). To vedlo k poznání, že mnoho církevních praktik a nauk nemá v Písmu oporu. Vynález knihtisku kolem roku 1450 umožnil masové šíření těchto myšlenek i překladů Bible.

Politické a ekonomické příčiny

• Vzestup nacionalismu a centralizovaných států: Evropští panovníci a šlechta stále více vnímali papežský vliv a odliv financí do Říma jako zásah do své suverenity. Reformace jim nabídla ideologický základ pro vymanění se z moci papeže a převzetí kontroly nad církví na svém území.
• Sekularizace církevního majetku: Katolická církev byla největším vlastníkem půdy v Evropě. Světští vládci a šlechta viděli v reformaci příležitost zabavit (sekularizovat) obrovské církevní majetky a posílit tak svou ekonomickou a politickou moc.
• Sociální napětí: Zejména ve Svaté říši římské panovala velká sociální nespokojenost. Měšťané usilovali o "lacinou církev" bez drahé hierarchie, rytíři ztráceli svůj vojenský význam a chudli, a rolníci trpěli pod útlakem vrchnosti. Všechny tyto skupiny si Lutherovo učení vykládaly po svém a doufaly ve zlepšení svého postavení.

▶️ Průběh a hlavní směry

Reformace se rychle šířila po Evropě a nabývala různých podob v závislosti na místních podmínkách a osobnostech, které stály v jejím čele.

🇩🇪 Luterská reformace v Německu

Za symbolický počátek reformace je považován 31. říjen 1517. V ten den augustiniánský mnich a profesor teologie Martin Luther (1483–1546) podle tradice přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí (Disputatio pro declaratione virtutis indulgentiarum). V těchto tezích, určených původně pro akademickou debatu, Luther odsoudil praxi prodeje odpustků a zpochybnil autoritu papeže v této věci. Díky knihtisku se teze rychle rozšířily po celé Svaté říši římské a vyvolaly obrovský ohlas.

Papež Lev X. Luthera vyzval, aby své učení odvolal, což Luther odmítl. Naopak ve svých dalších spisech zformuloval klíčové reformační principy:

• Sola Scriptura (Pouze Písmo): Jedinou autoritou pro víru a život křesťana je Bible, nikoli tradice, papežské dekrety nebo církevní koncily.
• Sola Fide (Pouze vírou): Člověk může dosáhnout spasení (ospravedlnění) pouze vírou v Ježíše Krista, nikoli dobrými skutky, modlitbami za zemřelé nebo koupí odpustků.
• Sola Gratia (Pouze milostí): Spasení je nezasloužený dar od Boha, daný z jeho milosti.
• Všeobecné kněžství věřících: Luther odmítl zvláštní postavení kléru a tvrdil, že každý pokřtěný křesťan je knězem a má přímý přístup k Bohu bez prostředníků.

V roce 1521 byl Luther na sněmu ve Wormsu vyzván císařem Karlem V., aby své teze odvolal. Když odmítl se slavným výrokem "Zde stojím a nemohu jinak", byla na něj uvalena říšská klatba a stal se psancem. Útočiště mu poskytl saský kurfiřt Fridrich Moudrý na hradě Wartburg, kde Luther přeložil Nový zákon do němčiny, což mělo zásadní vliv na vznik spisovné němčiny a zpřístupnění Bible prostým lidem.

Lutherovo učení inspirovalo německou selskou válku (1524–1526), kdy se rolníci, inspirováni myšlenkou "božího zákona", vzbouřili proti své vrchnosti. Luther se však od povstání distancoval a podpořil jeho krvavé potlačení. Jeho reformace se nakonec prosadila především díky podpoře části německých knížat, která na sněmu ve Špýru (1529) protestovala proti zákazu reformace – odtud název protestanti.

🇨🇭 Švýcarská reformace

Ve Švýcarsku probíhala reformace paralelně, ale s odlišnými důrazy.

• Ulrich Zwingli (1484–1531): Vedl reformaci v Curychu. Byl radikálnější než Luther, prosazoval prostou bohoslužbu bez obrazů, soch a hudby. Klíčovým bodem sporu s Lutherem bylo pojetí Večeře Páně, kterou Zwingli chápal čistě symbolicky, zatímco Luther věřil v reálnou přítomnost Krista.
• Jan Kalvín (1509–1564): Francouzský teolog, který působil v Ženevě a systematizoval reformační učení ve svém díle Instituce křesťanského náboženství. Ženeva se pod jeho vedením stala teokratickou republikou, "protestantským Římem". Klíčovým prvkem jeho teologie byla nauka o predestinaci (předurčení), podle níž Bůh předem vyvolil některé lidi ke spáse a jiné k zatracení. Kalvinismus se rozšířil do Francie (hugenoti), Nizozemí, Skotska (presbyteriáni) a Anglie (puritáni).

🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿 Anglická reformace

Reformace v Anglii měla zpočátku spíše politický než teologický charakter. Král Jindřich VIII. Anglický (vládl 1509–1547) zpočátku vystupoval jako obránce katolicismu. Když mu však papež Klement VII. odmítl zrušit manželství s Kateřinou Aragonskou, která mu nedala mužského dědice, rozhodl se přerušit styky s Římem. V roce 1534 vydal Zákon o supremaci (Act of Supremacy), kterým se prohlásil za nejvyšší hlavu církve v Anglii. Následně zrušil kláštery a zabavil jejich majetek. Věroučně však zůstala anglikánská církev zpočátku blízká katolicismu, k jejímu přiblížení protestantismu došlo až za vlády jeho nástupců, zejména Alžběty I..

Radikální reformace

Kromě hlavních proudů existovala i tzv. radikální reformace, která usilovala o ještě hlubší a radikálnější společenské i náboženské změny. Její stoupenci byli často pronásledováni jak katolíky, tak hlavními protestantskými církvemi.

• Novokřtěnci (anabaptisté): Odmítali křest dětí a prosazovali křest dospělých na základě osobního vyznání víry. Usilovali o vytvoření komunit oddělených od světské moci, odmítali přísahat a nosit zbraň. K jejich potomkům patří např. Amišové nebo mennonité.

🌍 Důsledky reformace

Reformace zásadně a trvale změnila náboženskou, politickou a kulturní mapu Evropy. Její dopady jsou patrné dodnes.

Náboženské a politické důsledky

• Konec náboženské jednoty: Nejzřetelnějším důsledkem byla definitivní ztráta náboženské jednoty západního křesťanstva. Vedle katolické církve vznikly nové, nezávislé protestantské církve (luterské, kalvinistické, anglikánské a další).
• Náboženské války: Rozkol vedl k sérii ničivých náboženských válek, které sužovaly Evropu po více než sto let. Mezi nejvýznamnější konflikty patřily šmalkaldská válka ve Svaté říši římské, hugenotské války ve Francii a především Třicetiletá válka (1618–1648), která zpustošila střední Evropu.
• Augsburský mír (1555): Tento mír ukončil první fázi náboženských konfliktů ve Svaté říši římské a zavedl princip Cuius regio, eius religio (Čí země, toho náboženství). To znamenalo, že panovník určoval náboženství svých poddaných. Mír však uznával pouze katolicismus a luteránství, nikoli kalvinismus.
• Vestfálský mír (1648): Ukončil třicetiletou válku a rozšířil principy Augsburského míru i na kalvinisty. Je považován za milník ve vývoji moderních suverénních států a mezinárodních vztahů.
• Posílení světské moci: Reformace výrazně oslabila politickou moc papeže a naopak posílila moc světských panovníků, kteří převzali kontrolu nad církví na svém území a získali její rozsáhlé majetky.

Společenské a kulturní důsledky

• Vzestup vzdělanosti a gramotnosti: Důraz na osobní četbu Bible (princip Sola Scriptura) vedl k masivní podpoře vzdělávání a zakládání škol a univerzit v protestantských zemích, aby i prostí lidé mohli číst Písmo.
• Rozvoj národních jazyků: Překlady Bible do národních jazyků (zejména Lutherův překlad do němčiny nebo Bible kralická v českých zemích) měly zásadní vliv na standardizaci a rozvoj moderních evropských jazyků.
• Změna pracovní etiky: Sociolog Max Weber přišel s tezí, že zejména kalvinistická etika s důrazem na pracovitost, střídmost a poctivost (jako znamení božího vyvolení) přispěla ke vzniku a rozvoji moderního kapitalismu.

🔥 Katolická protireformace

Katolická církev reagovala na šíření protestantismu vlastním reformním hnutím, které se označuje jako katolická reforma nebo z pohledu boje proti protestantismu jako protireformace. Jejím cílem byla vnitřní obnova církve, upevnění její moci a zastavení postupu reformace.

Tridentský koncil

Klíčovou událostí byl Tridentský koncil, který s přestávkami zasedal v letech 1545 až 1563. Koncil provedl dvě hlavní linie reforem:

• Věroučné reformy: Jasně definoval a potvrdil katolické dogma, které protestanti zpochybňovali. Znovu potvrdil autoritu papeže, sedm svátostí, nauku o transsubstanciaci a význam tradice a skutků pro spásu vedle víry.
• Nápravné reformy: Koncil přijal opatření k odstranění nejkřiklavějších nešvarů. Zakázal prodej odpustků a hromadění církevních úřadů. Zdůraznil nutnost vzdělání kněží a nařídil zřizování kněžských seminářů.

Nové nástroje protireformace

• Jezuitský řád: V roce 1540 založil Ignác z Loyoly Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité). Tento řád s pevnou disciplínou a vysokou intelektuální úrovní se stal hlavní silou katolické reformy. Jezuité se zaměřovali na školství (zakládali kvalitní školy a univerzity), misijní činnost po celém světě a působili jako zpovědníci a poradci na panovnických dvorech.
• Inkvizice a cenzura: Byla obnovena a posílena činnost inkvizice, zejména v Itálii a Španělsku, která měla za úkol potírat kacířství. V roce 1559 byl zaveden Index librorum prohibitorum (Index zakázaných knih), seznam děl, která katolíci nesměli číst, protože byla považována za teologicky závadná.
• Barokní umění: Umění a architektura baroka se staly mocným nástrojem protireformace. Jeho monumentalita, citová působivost a okázalost měly na věřící zapůsobit, ohromit je a přitáhnout zpět ke katolické víře.

👶 Pro laiky

Představte si, že křesťanská církev v Evropě byla po staletí jako jeden obrovský klub s jedinými pravidly, v jejichž čele stál papež v Římě. V 16. století si ale mnoho lidí, včetně kněze Martina Luthera, začalo myslet, že se vedení klubu chová špatně – žije v luxusu, prodává vstupenky do nebe (odpustky) a přidává si do pravidel věci, které v původní "knize pravidel" (Bibli) vůbec nejsou.

Luther sepsal své stížnosti a chtěl o nich diskutovat. Místo toho ale strhl lavinu. Spousta lidí s ním souhlasila. Rozhodli se opustit starý klub a založit si vlastní, menší kluby (protestantské církve), které se chtěly řídit jen a pouze Biblí. Byla to vlastně taková "revoluce" v církvi.

Vedení starého klubu (katolická církev) bylo v šoku. Nejdřív se snažilo nové kluby zakázat, ale pak si uvědomilo, že musí uklidit i ve vlastních řadách. Zahájilo tedy velkou vnitřní reformu (protireformaci), zpřísnilo pravidla pro své kněze a snažilo se lidi znovu získat na svou stranu, například i pomocí nádherných a velkolepých barokních kostelů. Výsledkem toho všeho bylo, že jeden velký klub se navždy rozdělil na více menších, což vedlo k mnoha válkám, ale také k velkým změnám ve společnosti, politice a kultuře.